Mám úplně jasno v jedné specifické oblasti, kterou by (ne)přírodní zákony mého života ve snu musely splňovat. Aby nikdy nebylo uspokojeno moje očekávání z příjemných zážitků. Abych to vyjádřila úplně přesně, budu konkrétní. A protože mě to napadlo v souvislosti se sexem, bude to zase o něm a o erotice a flirtu obecně. Vztáhnout se to dá ale i na ostatní aspekty života.
Stojím na chodbě svého gymplu a opřená o zeď čekám, až kamarádka vyjde ze třídy. Místo ní se ale přede mě postaví blonďák a jeho ústa mám dvacet centimetrů od svých. Máme za sebou historii různých podobných střetů a peprných esemesek, kdy mezi námi jiskří touha po čemkoli navíc. Tentokrát mi pokládá ruce na boky a palci, které mu směřují na moje břicho, mě hladí. Vyměníme si pár flirtujících řečiček a já chci něco víc.
Jenže se bojím! Obávám se toho, že až to „něco víc“ přijde, nebudu už moct nikdy zažívat to napětí z očekávání budoucího. Ten pocit, když s vámi muž nebo žena dělají tolik, že jste si jistí, že každá další meta už vás zničí výbuchem slasti.
Než jsme se vůbec znali, dotknul se mě blonďák jenom nohou. Seděli jsme za sebou totiž v autobuse na školním výletě a on si své chodidlo opřel o mou opěrku na ruku. Kdykoli se mě dotknul, myslela jsem si, že to byl omyl, a tak jsem se na něj otočila s úsměvem, jako že se nic neděje. „Nevadí ti tam ta moje noha?“ zeptal se po chvíli a já se otočila, abych mu odpověděla, že je mi to jedno. Po chvilce už bylo jasné, že se mě nedotýká nedopatřením, ale naschvál. Svou nohou mě hladil v pase a na boku a já jsem se nemohla soustředit na rozhovor se spolusedící. Představovala jsem si, jaké by to asi bylo, kdybychom teď byli v tom autobusu sami, a konstruovala jsem v hlavě příběh, do jehož děje bylo po jednom dotyku sakra daleko. A chtěla jsem víc.
Od té doby jsme po malých krůčcích postupovali za jediným možným cílem – sexem. Pak už nic není, jen jeho různé obměny. Už ale nikdy není očekávání na tak vysoké úrovni, jako když vás zatím jenom líbá na krku a vy chcete víc. Pak vás chytne za zadek, zvedne vám jednu nohu a obtočí si ji kolem sebe a zase chcete víc. Já jsem si v té situaci přála, abychom nebyli oblečení a naše kůže se dotýkala i tam dole. Při dalším setkání už se políbíte a pocity rozkoše se neustále vynořují a nepolevují. Když jsem se s ním za dalších pár dní náhodou potkala na chodbě intru, už jsme se líbali vášnivě a vzájemně se snažili strčit tomu druhému jazyk až kdovíkam, takovou jsme na sebe měli chuť. Při příštím setkání mi rukama vjel pod tričko i podprsenku a pohrával si s mými bradavkami, zatímco mě pořád líbal. V noci jsme si pak psali zprávy a byli jsme oba nedočkaví, až se zase uvidíme.
Napětí z toho, co všechno se může odehrát příště, pro mě bylo jako droga. Pořád jsem chtěla víc a pořád bylo co očekávat a na co se těšit. Kdykoli se u mě zastavil a dotknul se mě, měla jsem chuť ho na místě svléknout a vyzkoušet metu nejzazší. Když jsem se při psaní s ním dělala, měla jsem v mysli jeho obraz a představu našeho prvního sexu. A ten pořád nepřicházel, jenom jsme se k němu přibližovali.
Je to, jako když si při masturbaci oddalujete orgasmus. Když ho konečně necháte bouřit, je konec. Dál už nic nebude a vám je to vlastně líto, protože než jste vyvrcholení dosáhli, bylo to úžasné. Zároveň jste to už chtěli, ale současně jste si to šetřili napotom a těšili se na to. A teď to proběhlo a je to pryč.
I náš první styk jednoho dne nastal. A schválně tomu říkám takhle, protože se tomu snad ani nedá říkat sex. Možná jsme byli až příliš natěšení a čekali jsme od toho moc. Jenže po ani ne deseti minutách byl konec a zaznělo mi do uší poprvé a zatím naposled v životě: „Promiň.“ spojené s předčasným vystříknutím.
A najednou bylo všechno pryč. Už nebylo na co čekat, nebylo se na co těšit, očekávat už nemělo smysl. A bylo to smutný. Tahle etapa flirtování s blonďákem skončila. Teď zase budu sama bez endorfinů, které mě až do toho osudného předčasného orgasmu doprovázely.
A já se ptám, jestli vůbec stojí za to, hnát se za tou poslední metou, když po ní už nic lepšího a očekávatelnějšího není. Není lepší někdy zůstat na půli cesty? Je.
* Článek je přiřazen k tématu týdne „Život ve snu“.