Rubriky
Můj soused ubožák

Odvolání

Proti rozsudku okresního soudu jsem se odvolala. Nechtěla jsem si vyčítat, že jsem to ani nezkusila. Sice se pořád točím v začarovaném kruhu a taky to pro mě znamená další náklady na advokáta, ale ta šance… Ta je k nezaplacení.

Bohužel to nevyšlo. Krajský soud potvrdil rozsudek toho okresního a soudce ke mně ještě měl spoustu připomínek: „Žena vašeho věku a vzdělání by měla vědět, že takhle se spory neřeší.“ Hmm, pane, zkuste si takhle pod tlakem žít několik let sám a pak si popovídáme. Nahlas jsem ale zbaběle (nebo chytře) zopakovala, že mě to mrzí a na soudce jsem hodila výraz okoukaný od Panny Marie.
Poslala jsem tedy sousedce na účet celkem skoro čtvrt milionu, zadlužila se a ještě víc posmutněla. Když si člověk představí, co za to mohl mít a hlavně že tím neovlivnil jenom sebe…
Aby toho nebylo málo, tak se po pár týdnech protistrana opět ozvala s tím, že chtějí zaplatit ještě další náklady (např. cestovné), o kterých by jinak rozhodoval zase soud. Tentokrát už by nešlo o trestní právo, ale o občanskoprávní. Z toho jsem kdysi na Policejní akademii ČR, kterou jsem studovala, dostala jedničku u zkoušky. Ironie. Alma mater by ze mě teď nadšená nebyla. Poslala jsem jim přes 30 tisíc rovnou. O další soudní jednání fakt nestojím. Zaplatila jsem i právnímu zástupci sousedky jeho vytoužených 5 tisíc, které si účtuje za sepsání a poslání dopisu, o kteréžto částce minulý soud rozhodl, že je vyloženě nemorální a neuznal mu ji. Tentokrát by ji nejspíš neuznal zase, ale musela bych platit náklady na soud, které by se vyšplhaly až na polovinu jistiny, a tak by se to stejně celé finančně vyrovnalo a pro mě by to byly akorát nervy navíc. Už je mi jedno, jestli dám 15 tisíc sousedce a dalších 15 tisíc připadne zase jí, jejímu právníkovi nebo soudu. Ať se s tím udáví, kdo chce.
Nepříjemné je, že teď nevím, jestli se za pár týdnů zase s něčím neozvou. Trvalé následky by sousedka mít neměla, bylo to rovnou řečené v lékařských zprávách, ale kdo ví, jestli si zase něco nevymyslí.
Taky se mi pořád neozval advokát s vyúčtováním. Nemám ani představu, jestli po mně bude chtít pár desítek tisíc nebo jestli jeho odměna třeba nepřesáhne částku, kterou jsem platila i sousedce. Plánovat budoucnost se takhle moc nedá.
Rubriky
Můj soused ubožák

Čtvrt milionu v háji

I když jsem to v minulém článku trochu zkrátila a napsala: „Pak už mi přišla jenom obžaloba z trestného činu,“ nešlo to tak rychle. Celé se to stalo skoro před dvěma lety a od té doby jsem byla několikrát na policii a u soudu. Policajti mi v životě v ničem nepomohli, takže s těmi se už tolik nepárám, i když moc příjemné to jejich sepisování skutečností není. Zvlášť proto, že neumí pořádně česky. Když po mně na konci chtějí podpis, nejradši bych jim k tomu připsala i známku a podtrhla všechny chyby. Naproti tomu u soudu jenom sedíte a necháváte advokáta sehrát svou roli.

Nejdřív mě zastupoval kamarád, ale dal mi jasně najevo, že mě z toho moc vysekat nechce, a tak jsem se trochu zoufale obrátila na Krutomývala, což je v mých očích ten nejlepší právník ze všech! 🙂 Doporučil mi advokáta z Prahy, a tak jsme to trochu rozpohybovali s různými lékařskými posudky a přizvali jsme do party pana docenta. Ten se mě z toho svým posudkem, který oponoval posudku sousedky, snažil dostat, ale bohužel to neobstálo. Zaplatila jsem mu přes 20 tisíc a šlo se dál.
Vypadalo to slibně, ostatně ani já jsem nemohla uvěřit tomu, že budu uznaná vinnou z trestného činu ublížení na zdraví, když přitom fyzická zranění nebyla skoro žádná. Trvalo je vyléčit 14 dní. Jenže sousedka se do toho vážně obula a nahrála to tak, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Neměla co ztratit, protože svoji práci, kterou vykonávala několik let, měla už brzy nuceně opustit. Do důchodu jí zbývaly asi tři roky, a tak jsem se přes známé dozvěděla, že už jinou práci hledat nebude. Bylo jí tudíž jedno, že zůstane doma o pár měsíců dřív a udělá ze sebe oběť a chudinku.
Mně po útoku souseda doktor taky napsal, že trpím posttraumatickou stresovou poruchou a dal mi doporučenku k psychiatrovi, ale když máte rádi svůj život, nehodláte ho kvůli takovým idiotům měnit. Potřebovala jsem chodit do školy a na brigádu a nechtěla jsem přijít o zbrojní průkaz. Kdybych do toho tehdy šla, mohla jsem čtvrt milionu dostat já od nich a mít třeba nové auto. Nebo samopal.
Místo toho se této šance chopila sousedka, a protože zákon říká, že když někoho vaše jednání omezí v životě na víc než šest týdnů, jedná se o těžkou újmu, musela jsem se bránit právě tomuto. Zatímco fyzická zranění bychom uhráli na přestupek, s posttraumatickou stresovou poruchou to bylo o dost těžší a trestný čin byl nasnadě. Sousedka si celou situaci vybavuje jako nejhrůznější zážitek v životě a je jedno, že stejná porucha podle různých příruček vzniká především po katastrofických a život ohrožujících událostech. Každý má jinou míru prožívání a sousedka se v tu chvíli bála o svůj život a katastrofická jí ta situace připadala. A soud tomu uvěřil.
Osobně jsem u soudu všehovšudy řekla asi pět vět, z čehož dvakrát zaznělo, že mě to celé mrzí, což tedy rozhodně pravda není. Mrzí mě tak akorát to, že budu muset těmhle hloupým sousedům zaplatit kolem čtvrt milionu korun plus nějaké další drobné pro pojišťovnu, právníka protistrany, svého advokáta, … Naskakuje to rychle. Pro potřeby obhajoby jsem se ale podřídila a soudci do očí řekla co nejlítostivěji, že už bych to nikdy neudělala. Myslela jsem to tak, že už bych to nikdy neudělala tímhle způsobem.
Že jsem byla uznaná vinnou jste už určitě pochopili. Konkrétně z § 146 trestního zákoníku, což je ublížení na zdraví, z odstavců 1 a 3: (1) Kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. (3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví. Dostala jsem podmínku na dva roky s dvouletou zkušební dobou. Po několika letech bych mohla požádat o výmaz z trestního rejstříku a třeba bych si mohla znovu udělat zbrojní průkaz, který mi zabavili, a začít tam, kde jsem skončila. Kdo ví, co bude.
Teď čekám na zprávu od svého advokáta ohledně možného odvolání. Těžko říct, jestli to má smysl protahovat. Mě už to moc nebaví a finančně vůbec netuším, jak to zvládnu. Zavařila jsem si pěkně. Utěšuje mě ale to, že až budou ti dva (sousedi) ležet na smrtelné posteli, moje peníze jim k ničemu nebudou a třeba si řeknou, že svoje životy mohli strávit i líp.
Rubriky
Můj soused ubožák

Prý těžké ublížení na zdraví

V domě, kde žije i tenhle ubohý soused s rodinou, mám pořád trvalé bydliště, ale už tam nežiju. Nakonec jsme se odstěhovali všichni, protože i otec uznal, že jinde mu bude líp. Já teď bydlím v Praze a její anonymita mi v současnosti vyhovuje. U nás na malém městě si připadám, že si na mě všichni ukazují, i když to nejspíš pravda není. Sousedi samozřejmě nelenili a můj exces, jak to shovívavě nazval soudce, rozhlásili po všech známých. Stalo se mi tedy několikrát, že se mě pár lidí na městě zeptalo, jestli je pravda, že jsem zmlátila sousedku. „Prosím tě, co si to zase vymysleli? Naposled soused zmlátil bráchu, ale to se ti nepochlubili, co?“ zapírala jsem a obracela pozornost jinam. Ale pravda to byla.

Nenazvala bych to tedy zmlácením, ale tak trochu jsem ji pochroumala, to ano. Okolí to ale nemusí zajímat, tak jsem se s tím nikomu nesvěřovala. Nepřiznala jsem se ani jedné z nejlepších kamarádek, která mi aspoň jako jediná udělala radost tím, že otázku pojala stylem: „Ani bych se ti nedivila – za to co vám všechno udělali.“ Pro jistotu jsem to ale řekla našim, bratrovi a taky přítelovi, který mi byl velkou oporou a dokonce se se mnou hned nerozešel.
Jednoho dne za mnou totiž přišel otec s tím, že ho zastavila sousedka (ubožákova manželka) a nakázala mu, aby mi vyřídil, že nebudu sprostě nadávat jejímu asi ročnímu vnukovi. Že prý co si to dovoluju, abych mu v Lidlu říkala: „Nečum.“ Když si teď říkám, kvůli čemu se to celé pak stalo, je mi do takového posmutnělého smíchu. Jenže já opravdu nesnáším nespravedlnosti, celý život se s tím potýkám a prostě se nedokážu vyrovnat s jakýmkoli neprávem. A co teprve když se týká přímo mě.
Samozřejmě že jsem jejímu vnukovi nenadávala, ani si nevzpomínám, že bych je v onom obchodě kdy potkala. Ani nechápu, proč by si takovou lež vymýšlela, je to úplně na hlavu postavené. Ale uznávám, že ve mně to zanechalo hlubokou stopu, protože já – tatínkova holčička – se před ním nechci z takových věcí obhajovat. A taky nechci, aby o mně podobné lži kdokoli vykládal a myslel si, že mu to projde.
Natož aby něco podobného dělala ubožákova žena, která naší rodině sice neprovádí tolik schválností jako její manžel, ale rozhodně žádný svatoušek není. Z dětství si ji nejvíc vybavuju, když na mou matku pokřikovala z okna, že je píča a ať se nevystavuje na dvoře. Jednou taky pořvávala: „Nauč se parkovat, ty svině!“ Moje matka přitom parkovala tam, kde obvykle parkuje kdokoli ze sousedů, ale pokud tam stojí někdo z naší rodiny, je to špatně. Tahle sousedka mívala i drzé průpovídky na společných schůzích v domě. Hodně mě taky naštvala, když onehdy svědčila ve prospěch svého manžela, když mi dal pěstí. Po měsíci si vzpomněla, že všechno viděla z okna a že mi ubožák pěstí vůbec nedal, naopak, že já jsem mu kopla do auta. Prostě lhářka.
A já nenávidím lži. A tak se jednou stalo, že sousedka šla kolem našich dveří po společné chodbě, já jsem vzala kovovou tyč dlouhou asi 40 centimetrů a otevřela jsem dveře. Nejdřív jsem jí řekla, že o mně nebude pronášet žádné lži, aby věděla, za co přijde ten trest, chápete, a pak jsem ji udeřila do hlavy. Pak podruhé a pak ještě potřetí, to už ale stačila zvednout ruku, a tak rána dopadla na předloktí.
Tolik adrenalinu ve mně ještě asi nikdy nebylo. Když se belhala nahoru do schodů, měla jsem sto chutí ji přetáhnout ještě zezadu. Nejradši bych ji na místě umlátila k smrti, tu svini, ale nechápu jak, ovládla jsem se a přibouchla jsem zevnitř dveře.
Pak už mi přišla jenom obžaloba z trestného činu a o mé vině včera rozhodoval soud.
Rubriky
Můj soused ubožák

Soused mi dal pěstí

Soused nám vždycky rád zavíral vrata ze dvora před nosem. Třeba jsme šli nastartovat auto a než jsme s ním dojeli k vratům, už byla zavřená. Spíš jsme se tomu smáli, ale časem vás to začne otravovat, když musíte pořád vystupovat z auta a soused se vám někde za rohem směje.

Onoho dne v roce 2013 jsem si otevřela vrata s tím, že zaparkuju na dvůr, ale než jsem stihla vjet do průjezdu, vyjel z něho náš soused a vrata za sebou samozřejmě zavřel, i když mě viděl, jak je otevírám, z čehož je jasné, že budu chtít projet. Vystoupila jsem tedy ze svého auta, že si vrata zase otevřu, a když kolem mě soused procházel, aby nastoupil do svého auta a odjel, řekla jsem mu tím nejvýsměšnějším tónem, jakého jsem byla schopna: „Ubožáku.“
Vůbec jsem nečekala, že na to zareaguje jinak než nějakou ubohou nadávkou, ale on mě popadl za kabát a dal mi pěstí do spánku. Naštěstí byla zima a měla jsem čepici, a tak to nebylo tak hrozné, ale rozhodně to s vámi dost otřese. Dal mi ještě další pěst do hrudníku a chvíli se mnou třásl, načež přiběhl jiný soused a ubožák zbaběle odjel. Vzadu v autě měl svá dvě vnoučata. Skvělá výchova.
Tentokrát jsem měla velké štěstí, protože celou situaci viděli dva naši sousedi a u přestupkové komise potom vše dosvědčili, za což jsem jim moc vděčná. Bohužel z toho nebyl ani trestný čin, nýbrž pouze přestupek. Nejvyšší možná pokuta za přestupek proti občanskému soužití tehdy byla 20 tisíc korun. Nedoufala jsem, že by snad dostal nejvyšší možnou částku, ale říkala jsem si, že aspoň čtvrtina by ho trochu zabolela…
Vyměřili mu 500 Kč! Ze strany policie nebo přestupkové komise je to prostě výsměch.
V onom úředním rozhodnutí byla jedna jediná přilepšující okolnost, a to že to byl ubožákův první přestupek, oproti asi pěti přitěžujícím okolnostem, kterými bylo např. to, že on je muž a já žena, čímž pádem má větší sílu, že mě napadl na veřejnosti přístupném místě (na ulici), že na slovní označení reagoval nepřiměřeně a že konal úmyslně s tím, že věděl, jaký následek může způsobit. Díky těmto přitěžujícím okolnostem by správní orgán mohl rozhodnout o pokutě v horní hranici zákonné sazby, jenže to neudělal. Jak by to dopadlo, kdyby tam přitěžující okolnosti nebyly vůbec žádné? Dostal by jenom napomenutí?
Já jsem se pak ještě hodinu potom, co mě udeřil, celá třásla a srdce mi bilo o sto šest. Od té doby jsem se už souseda vysloveně bála, ale trest stejně žádný pořádný nepřišel. Nejspíš tehdy se ve mně něco zlomilo, protože když vám zákony nepomůžou, musíte si pomoct sami.
A tak jdu zítra k soudu, abych si vyslechla rozsudek nad sebou samou.
Rubriky
Můj soused ubožák

Můj soused ubožák aneb Jak mě určitě neznáte

Téma týdne „50 odstínů mne“ mi krásně nahrálo ke spuštění nové rubriky Můj soused ubožák, ve které vám odhalím další kousek ze svého života. Budu to brát jako terapii. Třeba mi to pomůže, když se vám svěřím, proč mě nejspíš za dva dni soud uzná vinnou z těžkého ublížení na zdraví.

Jakákoli podobnost s existujícími osobami je čistě náhodná. Anebo taky ne.
Před pěti lety jsem si založila blog mujsousedubozak.blog.cz, ale návštěvnost nebyla tak vysoká, aby mě v psaní podpořila po delší dobu. Teď, když se všechno vyostřilo a já jsem obžalovaná, potřebuju se někde svěřit. Nakonec nejspíš skončím u psychologa, ale zatím se snažím se s vlastními prohřešky vyrovnat po svém.
Už ze svého dětství si pamatuju, že jakmile u nás na malém městě přestala fungovat jedna firma, ve které pracoval jak onen soused, tak můj otec, kteří byli do té doby kamarádi, vztahy mezi našimi dvěma rodinami se dost zhoršily. Moje matka vždycky tvrdila, že se soused naštval, protože otec začal podnikat a byl úspěšný, zatímco soused skončil jako číšník v lokále čtvrté cenové. Netuším, jak to bylo doopravdy, jestli si rodiče mezi sebou něco neudělali nebo neřekli. Doma se o tom nebavíme. Nakonec to asi ani není důležité. Ať se stalo cokoliv, soused neměl právo ničit nám životy. A přesto…
Moje matka byla neustále ve stresu, nechtěla doma trávit čas a radši byla kdekoli jinde než na naší adrese. I když mi bylo jenom deset let, samozřejmě jsem to vnímala. Rodiče se kvůli tomu i hádali, protože moje matka se nakonec chtěla odstěhovat, ale otec byl proti, že prý by soused vyhrál. A tak jsme i my děti v tomto prostředí vyrůstali a nezůstalo to pro nás bez následků.
Soused si pořád vymýšlel, co by nám provedl, takže jsme pak už byli trochu paranoidní a cokoli špatného jsme si na prvním místě zkoušeli odůvodnit sousedovou činností. Teprve pokud to nesedělo, zkoumali jsme, co se opravdu mohlo stát. Bohužel většinou opravdu něco provedl soused.
Jako když nám ze čtvrtého patra hodil na auto klubko kabelů a drátů. Dokonce to pak i přiznal. Tedy… Řekl, že je hodil dolů do dvora a žádné auto tam nestálo. Žádné náhrady jsme se nedočkali.
Nebo když nám odřel auto svou károu, kterou schválně parkoval u našeho auta. Volali jsme i policii, ale ta nám řekla, že když se to stalo na soukromém pozemku, nemůžou s tím nic dělat. Teď už vím, že jsme měli být důslednější (nebo si snad na vlastním pozemku můžete dělat a ničit, co chcete?).
Soused také neustále obtěžuje hlukem. Ostatním sousedům to podle mě vadí taky, ale nechtějí ho proti sobě poštvat, a tak mlčí. Na dvoře totiž soused neustále používá cirkulárku nebo něco brousí. Dvě noci za sebou nechal i zapnutý kompresor, který, když se sepne, aby se dotlakoval, dělá pořádný hluk. Třetí noc už byl kompresor vypnutý, protože jsem zavolala policii kvůli rušení nočního klidu.
Na vstupní dveře jsme v minulosti nechali nainstalovat „brano“, aby se dveřní křídlo zavíralo samo. To se ale sousedovi nelíbilo – v 90 % případů čekal, až zavírající se dveře dospějou do těch posledních pár centimetrů, kdy by se samy měly vlastní vahou zaklapnout, když vtom je on vší silou přirazí o zárubeň. Po čase přišel na to, že brano se dá přenastavit, takže pak dveře chvíli mlátily samy i bez jeho pomoci, než jsem je přenastavila zpátky. To ho asi naštvalo, protože šroubek k nastavování pak vyvrtal, čímž celé brano za několik tisíc úplně zničil. Protože bydlíme v prvním patře, bohužel tyhle rány slyšíme nejhlasitěji my. Až když jsme si nechali nainstalovat nová plastová okna a venkovní rolety, trochu to pomohlo, ale soused našel zase další způsob, jak nás trápit.
Ukládá si totiž kolo do sklepa pod náš byt a schválně přitom mlátí do zdí, což se k nám pak rozléhá. Vzhledem k tomu, že nejradši to dělá po desáté večer, když přijde z odpolední směny, nebo před šestou ráno, když jde na ranní, není to zrovna příjemné. I když si stokrát řeknete, že je vám to jedno a že vás nevzbudí, mysl už s tím hlukem tak nějak počítá a kolikrát jsme se probudili přesně předtím, než měl soused dorazit.
Jeden čas také pořád kradl žárovky na našem patře. Nejspíš chtěl chodit kolem našich dveří potmě, aby nám mohl plivat na rohožku a podobně. To od něj bylo normální. Jednou jsem ho i nachytala s žárovkou v ruce (pozorovala jsem ho kukátkem, ke kterému mě přilákal zvuk šroubujícího se krytu světla). Když jsem ho konfrontovala, řekl, že nic neukradl, ale žárovku mi vrátil do ruky a naštvaně odešel. Za pár dní ji ukradl stejně.
Jiného dne si zase usmyslel, že vyběhne na mého otce s kovovou tyčí a zmlátí ho. Otec mu ji vytrhl a hodil zpátky do jeho garáže, ale co se nestalo? Soused za pár minut vyběhl s tím, že ho otec napadl a že má otevřenou ránu na břiše. Tuhle scénu jsem viděla z okna dětského pokoje a jsem si jistá, že mu otec nic neudělal, že pokud se sousedovi opravdu něco stalo, tak pouze proto že musel sám upadnout. Otec byl obžalovaný, musel několikrát k soudu, stálo ho to čas i peníze a nakonec byl samozřejmě zproštěn viny. Ale myslíte, že někoho baví takhle žít?
Nebo jindy… Do dvora nám vede průjezd a jednou, když tam moje matka projížděla na kole, soused nafoukl kompresorem PET lahev, dokud za ohlušující rány nepraskla, což se v uzavřeném průjezdu rozlehlo jak rána z děla. Matka chvíli netušila, co se stalo, myslela si, že snad spadl dům nebo něco podobného. Musela i na ušní. Jenže to už jsme policii ani nevolali, nemělo to smysl, když nemáte důkaz.
Ale později jsem se přesvědčila, že obrana neměla smysl ani tehdy, když důkaz máte. V roce 2008, když mi bylo 19, jsem šla po společném schodišti domu, kde nás žije celkem šest rodin, a protože jsem šla ze střechy, kde jsem si fotila město, držela jsem v ruce fotoaparát. Jako naschvál jsem potkala souseda, který do mě začal rýt, že prý tam nahoře nemám co pohledávat, když bydlím dole. Odvětila jsem mu něco v tom smyslu, že ta chodba je společná a já si můžu chodit, kde chci, a chtěla jsem jít dál, ale on do mě strčil tak, že jsem si hlavou dala zezadu o zeď. Vůbec jsem to nečekala, instinktivně jsem zapnula nahrávání na foťáku, ale už jsem zaznamenala jenom jeho sprosté nadávky. Odnesla jsem nahrávku na přestupkovou komisi města, ale dozvěděla jsem se, že bez souhlasu sousedu ji nemůžou použít jako důkaz. Směšné.
No a v roce 2013 se mi poprvé a naposled povedlo, aby byl soused uznán vinným z přestupku. Tehdy mi dal pěstí do hlavy.