Měsíc: Srpen 2015

Vždycky jsem chtěla do nějaké severské země, ale nikdy mi na mysl nepřišel Island. Pak najednou ano a už nebylo cesty zpět.

Na dálku jsem si tu zemi oblíbila a počítala s tím, že za půl nebo tři čtvrtě roku tam vyrazím. Pak jsem někde spatřila krásné fotografie tamější přírody a do očí mi vyhrkly slzy. Takhle se srdce zamilovává. Takhle jsem podlehla. Z obliby a „mít rád“ se stala zamilovanost.

Po pár přečtených článcích a prolistovaných průvodcích jsem se akorát ujistila, že tahle země je mého srdce šampion. Zamilovanost trochu ustoupila do pozadí a nahradila ji odhodlanost. Tu si na Island nezapomeňte přibalit! Počasí podle dostupných informací vůbec není tak přívětivé, jak vypadá z fotografie. Deštník prý Islanďané ani nepoužívají, protože by ho při prudkých změnách počasí ani nestihli vytáhnout.

A to je přesně podle mého gusta. Já se deště nebojím a vítr vítám. Uvidíme ale, jak budu mluvit, až tyhle přírodní rozmary pocítím na vlastní kůži. Zatím jsem v pohodlí domova v Česku a o Islandu hlavně sním.

Tak snad za půl roku!

* Článek je přiřazen k tématu týdne „Mít rád vs. milovat“.

Ačkoli nejsem žádná ujetá blogerka, která by u počítače trávila veškerý volný čas, stejně si poslední dobou připadám, že už to přeháním. Přestává mě bavit hlavně „povinné“ čtení ostatních blogů. Posledních pár dní jsem se na to vykašlala, nechala jsem emailovou schránku přecpanou stovkou zpráv a upozornění a žila jsem venku, daleko od internetu. Učila jsem se, jak nemyslet na to, že někteří z vás čekají na mou odpověď. Vyplatilo se. Povím vám tři různé příběhy, jež jsem v těchhle dnech bez počítače prožila.

S Romanem jsme si užili krásný romantický večer pod hvězdnou oblohou, která se pomalu projasňovala, až na nás v dálce vykouklo úplně oranžové sluníčko. Byl to moc milý a vtipný muž a měl takový ten větší zahnutý křivý nos, což se mi líbí. Navíc podle nosa poznáš kosa, že ano. Pořád se mě snažil políbit, ale já jsem se nedala. Jenom mě objal a tisknul se ke mně a bylo nám fajn. Po pár dnech si mě přidal do přátel na Facebooku. Že bych ho pozvala do kina, kam máme v plánu hromadně jít? Možná bych mohla, třeba se to políbení nakonec uskuteční.

S Vaškem jsem si totálně pohrála, ale trochu si to vyčítám. Kamarádi mi podali mobil, že volá jejich známý, ať mu něco řeknu. Tušila jsem, o koho jde, ale znám ho jenom od vidění, a tak jsem se v mírné opilosti moc nebránila. Protože jsme zrovna byli na střeše ve čtvrtém patře, zatímco Vašek šel z baru domů a zřejmě čekal pozvání do naší společnosti, rozhodla jsem se, že ho nasměruju tak, aby nás na té střeše viděl. Trvalo to hrozně dlouho, protože pořád nechápal moje bravurní navigační schopnosti po půl litru lambrusca a dvou koktejlech s vodkou. Po čtvrt hodině mých slibných rad stál konečně v ulici, odkud nám zamával, a já se ho laškovně zeptala, že má asi hodně rád úkoly, co? Jen se tak zavrtěl a odpověděl, že ne, načež jsem mu do telefonu tím nejsvůdnějším hlasem řekla: „Vašku, tak mockrát děkuju za krásnej telefonát, bylo to s tebou opravdu úžasný a vydržel jsi dlouho, abys nakonec došel do cíle!“ Zamávala jsem mu z té střechy a rozhodným hlasem řekla: „Tak dobrou!“ Ani mi neodpověděl a rychle z našeho dohledu zmizel, zatímco ostatní se mu ještě nahlas vysmáli. Zahrála jsem si na mrchu, ale třeba mu to líto nebylo… snad.

S Honzou to bylo nádherné už od začátku. Při seznamování mi podal obrovskou ruku a tu moji pevně stiskl. Byl víc než o hlavu vyšší než já, a protože jsme byli na koncertě, musela jsem se na špičkách naklánět až úplně k jeho uchu, aby mi rozuměl. To je tak krásný pocit, když se vám zdá, že tenhle kluk vás musí ochránit před čímkoli! Po koncertě jsme si spolu zatancovali na oldies párty a já jsem zjistila, jak moc nesmělý je. Do ucha jsem mu v tu chvíli už nešeptala jinak, než že jsem se rty dotýkala jeho lalůčku a náhodně ho ochutnávala jazykem. Stejně ale neudělal žádný první krok. Koupil mi další koktejl a tancoval půl metru ode mě. Když se ozvaly pomalejší písničky, nezaváhala jsem už ani sekundu a dala si jeho ruku na záda. Přitáhl si mě a příjemně jsme se kolébali do tónů, které jsme stejně nevnímali. Nebudu lhát, tohohle borce, který se zabývá různými bojovými uměními, jsem nemohla jen tak nechat odejít, a tak jsme skončili u něj v bytě. Já na jeho posteli, on v mých ústech. Já na jeho hrudi, on mezi mými prsy. Já mezi jeho nohama, on mezi mými. Pořád byl milý a hodný a ptal se, jestli jsem v pořádku, a když jsem mu řekla, ať mě zatahá za vlasy, chytnul je někde na konečcích a zatahal jak malé dítě, když trápí svou mladší sestřičku. Bylo to ale dojemné, jak mi nechtěl ublížit. Jeho ruku jsem nakonec navedla tak, jak jsem si to představovala, a ta noc byla skvostná. Vlastně i ráno. A ve vzpomínkách je to najednou ještě úžasnější.

* Článek je přiřazen k tématu týdne „Jak nemyslet“.

Zrychlil se mi tep, dech se stal přerývaným a svaly v obličeji mi ztuhly. Sledovala jsem vzduchovou bublinu, která se pomalu blížila směrem do mě. V gumové průhledné hadičce vedoucí z kapačky do mé loketní jamky se čirou tekutinou přibližovala bublinka, která mě v následujících sekundách zabije.

Je přece všeobecně známé, že když se vám do srdce dostane vzduch, umřete. Ale já nechtěla zemřít. Plazma, která mi proudila do žil, mě měla naopak zachránit. Jak se to stalo, že se po milimetrech blíží bublina vzduchu, která následně přes cévní systém přicestuje do srdce a zabrání tak okysličení mého organizmu? Já to nechci!

Přistihnu se, že jsem přestala dýchat a vtáhnu do sebe vzduch zároveň ústy i nosem. Emoce mě pohlcují víc a víc, hlavně tedy strach. V nemocničním pokoji jsem úplně sama a zbývá mi posledních pár chvil, než ucítím, jaké to je umírat. Myslím na to, jaké to bude, až mě najdou. Řeknou, že se to stává, že to nelze ovlivnit a že je jim to líto? Někdy se při intravenózním podání léčiv taková chybička vyskytne a jeden lidský život zmizí.

Z koutku oka mi stékají slzy. Je mi líto, že tohle je můj osud. Umřu sama, aniž by mi někdo řekl něco hezkého na závěr. Ani já už nikomu nic nepovím a nerozloučím se. Je to trest?

Chci si z cévy vytrhnout jehlu, abych na poslední chvíli zabránila nejhoršímu, ale nejde to. Nemůžu pohnout druhou rukou. Můžu hýbat jenom očima, a ty mě nezachrání. To, co před sebou vidím, mě děsí. Možná ještě předtím, než mě skolí embolie, dostanu infarkt. Jsem na pokraji omdlení a bublinka se neustále přibližuje.

Vždycky mi bylo jasné, že mě některá z kardiovaskulárních chorob postihne, ale že se to stane takhle? Katétr mám připevněný k ruce a je pro mě stejnou hrozbou jako prst na spoušti nabité odjištěné pistole přiložené ke spánku. Prásk! Rychle otevřu oči a zúženými zorničkami těkám po místnosti. Zrak mi ale spočine zase na té vzduchové bublince, jež se nezadržitelně blíží.

Už je to tady, ta bublina bude to poslední, co uvidím. Přes slzy ji vnímám jenom rozmazaně, ale už je jenom centimetr od mé kůže… Najednou ve mně mizí. Představuju si, jak neokysličenou krví v žíle putuje trhavými pohyby určenými stahy srdce právě k němu. Horní dutou žílou se vzduchová bublina dostává do žilného splavu a odtud do pravé srdeční síně, následně do pravé komory a do plic. V jaké části se tedy stane ta fatální věc, kdy bublina zamezí některé ze srdeční činnosti a zastaví ho navždy?

Pořád žiju, nic se neděje. Jsem při vědomí a napjatě čekám, co bude dál. Nestane se nic. Přežiju. Oddychnu si a děkuju nevím komu/čemu za další příležitost k životu.

Teprve za několik let si tuhle potlačenou vzpomínku vybavím a dozvím se, že vzduchová bublina, která by dokázala zastavit srdce, by musela zaplnit celou srdeční komoru, aby tenhle sval pumpoval naprázdno a nakonec se tak zastavil spolu s prouděním krve v cévní soustavě. Objemově by taková bublina musela mít asi 300 ml. To je třetina obvyklé náplně kapačky. Ach Bože, prožila jsem si jednu z největších hrůz v životě úplně zbytečně. Najednou se cítím opravdu hloupě.

* Článek je přiřazen k tématu týdne „Emoce a jiné nesmysly“.