Rubriky
Češtinářský koutek

Bylo ti po mně smutno jako mně po tobě?

Taky byste nadpis napsali takhle? Jestli ano, pak nemusíte číst dál. Dnes totiž bude češtinářský koutek o skloňování zájmena já. Půjde o tvary a mně, jež se stále hodně lidem pletou, a dokonce se mi zdá, že někteří ten rozdíl ani nezpozorovali.

Existují některé pomůcky, jak si zapamatovat, kde který tvar mě/mně psát, ale já upřednostňuju úplný základ:
MĚ se píše ve 2. a 4. pádě
MNĚ se píše ve 3. a 6. pádě
Už dlouhá léta mám toto tak zautomatizované, že kdykoli mám ve větě napsat mě/mně, podvědomě si nejdřív řeknu příslušnou pádovou otázku.
Zkuste pochopit moje myšlenkové pochody třeba tímhle příkladem. Co je běžným písmem, to chci psát, co je tučně, to mi koluje pouze v mysli:
1) Říkáš, že bez koho/čeho => 2. pád =>beze mě by to nebylo ono?
2) Já vím, že ti jde především o koho/co => 4. pád =>o mě.
3) To by se komu/čemu => 3. pád => mně docela líbilo!
4) Ať si o kom/o čem => 6. pád => o mně přestanou povídat!
Pozor na druhý příklad, kde se chybuje ještě častěji, protože předložka „o“ svádí k tomu, abychom si rovnou mysleli, že jde o šestý pád (mně), ale může jít i o zmíněný čtvrtý ().
No a protože vás nechci omezovat, nýbrž vám ráda dám na výběr, uvedu i ony pomůcky, jimž ale osobně moc nedůvěřuji, poněvadž každý člověk cítí češtinu jinak.
1)
Tam, kde si místo mě/mně můžete říct tebe, se napíše .
Tam, kde si místo mě/mně můžete říct tobě, se napíše mně.
2)
2. pád (koho, čeho) + 4. pád (koho, co) = 2 písmenka =
3. pád (komu, čemu) + 6. pád (o kom, o čem) = 3 písmenka = mně
3)
2. pád: tebe – mne (ale i mě)
3. pád: tobě, ti – mně, mi
4. pád: tebe, tě – mne, mě
6. pád: tobě – mně
4) NO A TOHLE MĚ OPRAVDU POBAVILO:
Tam, kam dáte místo mě/mně Vaška, napíšete .
Tam, kam dáte místo mě/mně Vaškovi, napíšete mně.
Doufám, že jsem vám pomohla a že si jednu možnost, jak si poradit s psaním tohoto zájmena, vyberete a budete se jí řídit.
Rubriky
TT (témata týdne)

Jsme vedle sebe, ale…

Čekám. Co jiného mi zbývá? Druhý den po sobě jsem se upravila, i když je vlastně večer a jdu akorát do postele. Jenže doufám, že přijde za mnou a strávíme spolu pár hezkých chvil.

Nepřijde několik dlouhých desítek minut. Přitom je ve vedlejším pokoji, ne na druhém konci města nebo dokonce v jiné části země. Televize mě nebaví, ale absolutně nevím, čím zabít čas. Neskutečná nuda mě začíná udolávat a už nejsem schopná přemýšlet pozitivně. V hlavě mám jenom to, proč není u mě a hlavně se mnou.
Nakonec se objeví ve dveřích a lehne si ke mně. Jestli jsem prý naštvaná. Ne, Captain Obvious, vůbec nejsem naštvaná… Začínám se cítit úplně mimo, mám chuť mu jednu vrazit, aby se probral, chci mu toho tolik říct, ale mlčím a ležím nehybně. Uvnitř brečím smutkem a vztekem dohromady, tyhle dva pocity se spolu perou, snaží se jeden nad druhým převážit, ale pro mě to vyjde nastejno, ani jeden není vítanější než ten druhý. Tohle nemá východisko, a tak se otáčím zády k němu a snažím se usnout. Nic neudělá.
V mých nadějích mě vezme za ruku, pohladí po vlasech, položí mi ruku kolem pasu, řekne mi něco hezkého…. Naivní. Jsem neskutečně naivní, neustále mě to překvapuje, jak moc nadějí se mi dokáže nashromáždit v mysli, i přestože vím, že zůstanou nenaplněné. Jenže já pořád doufám. I teď.
Akorát jsme si vyměnili místnosti, teď sedím před počítačem já. Ale opět jsem to já, kdo doufá, že ten druhý přijde. Jenže to se nestane. Vrátím se do postele, usnu, ráno se vedle sebe probudíme a já nic neřeknu, všechno poběží podle vyjetých kolejí pořád dál.
Sice jsme vedle sebe, ale ve skutečnosti jsme jeden od druhého nesmírně daleko.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Problémy 21. století“.
Rubriky
TT (témata týdne) - erotika

Moje kapitánka

Doteď jsem se z letošního silvestra úplně nevzpamatovala, ale už to ze sebe musím dostat. Skromné hrátky s blonďatou kapitánkou, vojandou sloužící v Afghánistánu, jsou prostě zaznamenáníhodné.

Večer se skvěle rozjížděl, prskavky prskaly o sto šest a asi třicetiletá pěkná blondýnka si přisedla ke stolu vedle mě a po chvíli už prostor patřil jenom jí. Vyprávěla o svém životě, který dost často tráví v zahraničí, protože je příslušnicí naší české armády, a své zážitky doprovázela různými fotkami a videi, jichž měla snad plnou paměťovou kartu na svém hi-tech mobilu. Jak tak pohazovala svou světlou hřívou, nešlo mi nepřemýšlet nad tím, že je to moc hezká ženská a že ostatní vojáci z ní musí mít radost, když se kolem nich ochomýtá.
Po novoročním přípitku jsme se všichni sešli v místním hospodském sále a vojanda se ocitla vedle mě, vcelku připitá, ale to nebyla sama. Její přítel ukázněně posedával vedle ní a zajišťoval jí další a další promile. V nestřeženém okamžiku se na mě kapitánka podívala a něčím mi polichotila, už si úplně nevzpomínám, protože co následovalo mi trochu zamlžilo ostatní vzpomínky.
Ani jsem se nenadála a vůbec nevím, co se najednou stalo, ale její jazyk byl v mých ústech a čas běžel hrozně pomalu, jak mě vášnivě líbala. Cítila jsem její parfém a prostě jsem se nechala unášet. Netrvalo to víc než pět vteřin, ale připadalo mi, jako kdybych celou scénu pozorovala i se všemi pocity zpovzdálí. Taky jsem měla dost upito, a tak jsem byla ochotná podřídit se a dělat cokoli, co by blondýnka začala. Nic nového ale nepřišlo.
Kapitánka se zvedla a odešla a já prostě seděla a teprve si uvědomovala, co se stalo. Došlo mi, že její přítel seděl celou dobu metr od nás, ale otočen na hrající kapelu nic nezpozoroval, stejně jako většina osazenstva sálu. Přesto se mě doteď lidi ptají, jestli s přítelem vezmeme kapitánku do trojky. Hmm… Proč ne.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Vzpomínky“.