Rubrika: TT (témata týdne) – erotika

Těšila jsem se, co si pro mě na naše už páté výročí přichystal. Ne, nemluvím o příteli nebo dokonce manželovi, tady jde o mého milence, s nímž se každý rok zhruba ve stejnou dobu sejdeme a dopřejeme si trochu sexuálního vzrušení. Skoro nic o sobě nevíme, prostě si domluvíme schůzku, sejdeme se a vyspíme se spolu. Pak si zase celý rok nezavoláme ani se jinak nezkontaktujeme. Nevím, jestli se mnou někoho nepodvádí, nezajímá mě, kolik mu je přesně let, netuším, odkud je, nevím nic. Chceme si jenom udělat hezky, pěkně nám to spolu klape, a tak se navzájem děláme.

Každé naše další setkání je delší než to předchozí. Tentokrát přijel už v šest večer, takže jsme měli do rána spoustu času. Jen tak jsme si k sobě lehli a asi na hodinu usnuli. Je to zvláštní pocit moct vedle někoho cizího spát tak klidně. Probudilo mě, když mi začal rozepínat kalhoty. Už už jsem chtěla něco říct, ale pak jsem dál předstírala, že spím. Dole mě celou svlékl, pak si sám sundal džíny a já koutkem oka zahlédla, že je na mě připravený. Sklonil se a začal něco lovit ve svém batohu. Jeho tmavě hnědé vlasy i při předklonu držely tvar jeho účesu, vzhlédl a já rychle zavřela oči. Jestli ví, že nespím, nevadí. Budeme si na to prostě hrát.

Klaplo nějaké víčko a vzápětí jsem uslyšela, jak do sebe nějaká lahvička nabírá vzduch poté, co ji předtím stiskl ve své dlani. Hned jsem pochopila, že jde o lubrikační gel, protože mi ho začal roztírat po vnitřní straně stehen. Musela jsem otevřít ústa, abych mohla normálně dýchat. Jeho prsty se blížily mému rozkroku, kolena mi tlačil od sebe a já se nemohla dočkat čehokoli, co se mělo dít dál. Pak se mě TAM dotknul. Nejdřív jsem myslela, že to byla jeho ruka, ale brzo jsem pochopila, že se o mě zlehka otírá úplně jinou tvrdou částí. Ty letmé dotyky byly různorodé a střídaly se na mně jeden za druhým. Napřed to bylo zatlačení na můj nejdůležitější bod, pak projetí se po něm celou délkou jeho mužské chlouby, příště mě sám sebou plácnul a nezapomněl ani na obkroužení mého místečka.

Ten gel vůbec nebyl třeba. Tekla jsem ze všech jeho pohybů a oči už jsem se ani nesnažila otevřít, protože bylo tak nádherné oddávat se pouze ostatním smyslům. Pomalu mě přetočil na bok, vyhrnul mi ke krku halenku i podprsenku a lehl si za mě. Trochu jsem vystrčila zadek, abych mu usnadnila to, v co jsem doufala, že se chystá udělat. Přehodil přese mě ruku a chytil moje prso, přimáčkl se ke mně a na několikátý pokus do mě skoro celý zajel. Tou slastí jsem se zamračila, což ale nemohl vidět. Pomalu za mými zády začal přirážet a mačkal ve dlani můj prs, na kterém teď už čněla tvrdá bradavka. Najednou mi z hrudi jeho ruka zamířila k tváři a několik jeho prstů se mi ocitlo v ústech. Palcem se mi zahákl za bradu a protitlak jsem cítila pod jazykem. Už ve mně klouzal mnohem rychleji a já jsem pořád nehnutě ležela. Jediný hýbající se sval, který mohl cítit, byl můj jazyk, jímž jsem objížděla jeho prsty schované za mými rty.

Vsunul pode mě druhou ruku a přehodil si mě na sebe. Už jsem nemohla dělat, že spím a zády k jeho hrudi jsem ho pouštěla hluboko do mě. Jeho prsty v mých ústech způsobovaly, že mi tekly sliny ven, ale bylo nám to jedno. Vtom si sedl, takže jsem se v jeho klíně posadila také, a pro něco sáhl vedle postele. Ucítila jsem lehoučké šimrání na zádech a pak zvláštní studené hlazení. Ze zvědavosti jsem se otočila a uviděla, že v ruce drží docela malý plastový bičík, na jehož jednom konci byla černobílá peříčka, zatímco na druhém gumové střapečky. Vzápětí mě tyhle třásně šlehly přes bok, načež následovalo lechtání peříčky. Nebolelo to, spíš to příjemně švihlo. Když na mě štípající svazek gumiček dopadl asi po dvacáté, tentokrát zepředu pod krkem, uslyšela jsem křupnutí a zlomená část s pírky mi spadla do klína. Za mnou jsem z jeho úst uslyšela jenom zasyknutí a najednou jsem ucítila hroznou bolest na zadní části paže! V místě, kde se bičík zlomil, vznikla ostrá plastová hrana, kterou mě můj muž pro dnešní večer právě „pohladil“. Silou nešetřil a pořádně přitlačil. Do očí mi vhrkly slzy a to jsem ani netušila, jak moc mě poškrábal. Zjistila jsem to hned v následující chvíli, když mi po paži sjel dlaní a tu mi pak rozevřel před očima. Byla celá od krve! A v tom okamžiku jsem to ucítila zase, tentokrát mě podrápal na vnějším stehně, takže jsem mohla uslzenýma očima sledovat, jak se mi z rány začínají řinout kapky krve. Do té doby jsem měla jeho úd stále v sobě, ale teď jsem se prudce zvedla a nevěděla jsem, co mám dělat dál. Přistoupil ke mně a ve tváři se mu objevil úsměv, jež mu tolik slušel. Řekl jen: „Promiň.“

Vzal mě do koupelny a položil do vany. Jednu nohu mi nechal viset přes její okraj, abych měla stehna od sebe, pustil tak akorát teplý proud vody do sprchové hlavice a namířil mi ji na to nejcitlivější místo. Ihned jsem zapomněla na pálení mých dvou šrámů a užívala si tlak vody. Když měnil sílu proudu, dával si pozor, aby mě nespálil. Jednou na mě voda intenzivně tryskala, až to skoro bolelo, pak mě smáčel jen mírný proud. Nakonec jsem se už neudržela, a i když bych si tohle chtěla vychutnávat aspoň hodinu, udělala jsem se. Tam dole mi všechno pulzovalo a já jsem si se zavřenýma očima vychutnávala asi pátou sekundu toho momentu, když vtom mi polil obě rány kysličníkem a moje tělo vybuchlo nesnesitelným pálením.

Vzal mě zpátky do postele, kde mě osušil, a mě za chvíli štípání v kůži přešlo. Znovu jsme na chvíli usnuli. Tohle bude ještě dlouhá noc.

* Článek je přiřazen k tématu týdne „Svět z plastu.“

Je mi třináct let a bojím se, že jsem těhotná. Ačkoli nejsem věřící, modlím se k Bohu, aby všechno bylo v pořádku. Před pěti dny jsem to měla dostat, ale pořád nic. Ještě nikdy jsem se na krvácení tak netěšila. Dokonce jsem napsala trapnou básničku a poslala ji do Bravo Girl. Určitě ji otisknou, protože mají rádi senzace. Bože, co jsem to provedla?!

…

Naléval mě jednou Becherovkou za druhou a já už se jen tak tak udržela na nohou. Naštěstí jsem se mohla opírat o bar venkovního stánku. Jenže být takhle blízko u zdroje znamenalo další přísun alkoholu a já nevěděla, jestli dokážu říct, že už mám dost. V tom přiťukávání si štamprlemi bylo něco tak erotického, že jsem tomu prostě nedokázala odolat.

Najednou mě vzal za ruku a odtáhnul za velký bílý stan, v němž se ostatní nahlas veselili. Začal mě líbat a já jsem se celá rozplývala. Jeho jazyk byl úplně všude a zaplňoval mi snad celou mou malou pusu. On byl o dvě hlavy větší než já a tak mohutný! Byl prostě kus chlapa, který ví, co si na mně chce vzít. Chtěl všechno a já měla v úmyslu mu to dovolit. Odrazoval mě akorát jeden malý problém: „Hele, já mám zrovna měsíčky,“ řekla jsem mu a krev se mi nahrnula i do tváří. Zeptal se, kolikátý den je mám, a když jsem odpověděla, že pátý, dodal, že mu to nevadí a že se aspoň nemusíme bát bez ochrany.

Jakmile jsem ho sevřela v ústech, začal nahlas vzdychat, což mě dost polekalo, protože co kdyby nás slyšeli lidi ve stanu? Dělila nás od nich jenom bílá plachta, která sloužila jako stěna. Oblékla jsem mu zpátky kalhoty a vydali jsme se za vesnici. Bylo léto, a tak mi nebyla zima, když mě položil do trávy na louku poblíž malého rybníčku. Po té krátké procházce jsem se už necítila tak opilá. Jeho ruce byly obrovské a sunuly se po mém těle všemi směry. Byl asi o devět let starší než já a moc dobře věděl, co dělá.

Já jsem byla nezkušená, i když svoje poprvé jsem už měla za sebou, a tak mě vedl. „Nasedni si na mě,“ vydechl tak žádoucím tónem, že jsem ihned udělala, o co prosil. Zaplnil mě úplně celou a mě to trochu bolelo, ale přesto jsem se z něj znovu zvedala a zase na něj dosedala, pořád dokola, až se to začalo líbit i mně. Nejvíc mě vzrušoval jeho lačný pohled, který jsem ve svitu měsíce měla přímo pod sebou. Hladil mi moje malá prsa a vzdychal. Z jeho úst se pořád ozývaly zvuky, jež mě doháněly k šílenství. Totálně jsem z jeho hlasu tekla a cítila jsem se mocně, když jsem tohle dokázala udělat s tím obrovským chlapem, kterého jsem svírala mezi svými stehny.

Najednou mě přetočil a opřel si moje nohy o svá ramena. Zeptal se, jestli může, a já samozřejmě kývla na souhlas, protože jsem netušila, co se chystá udělat. Přizvedl si mě těma svýma silnýma rukama a zašeptal: „Neboj se!“ Samozřejmě jsem se hned začala bát a asi za vteřinu jsem měla i důvod. Snažil se narvat se mi do zadečku a po pár pokusech a jednom plivnutí se mu to i povedlo. Bolest byla tentokrát skoro k nevydržení, a tak jsem sténala při každém jeho pohybu. Nejspíš ho to ale ještě víc rozpalovalo. Nakonec jsem už necítila skoro nic, jenom podivný tlak tam dole, když vtom se mě zeptal, jestli se do mě může udělat. Mně to bylo úplně jedno, cítila jsem se trochu podvedená, ale nic jsem neříkala.

Jakmile opustil moje tělo, lehl si vedle mě a svou velkou tlapu mi zabořil do klína. Jeho dlouhé tlusté prsty si tam pohrávaly s každým výstupkem, který nahmataly, a on se na mě díval a usmíval se, když viděl, co to se mnou dělá. Ze zadečku mi vytékala jeho šťáva a on ji roztíral všude, kam dosáhl. Na první orgasmus při sexu jsem si ale měla ještě počkat, a tak se v něj ty skvělé pocity neproměnily.

Už svítalo, když jsme se vraceli zpátky do vesnice, ale všude bylo ticho, ptáci ještě neskřehotali. My jsme se drželi za ruce a bylo nám dobře.

…

Měsíc utekl jako voda a já pořád čekala, až to dostanu. Deníček jsem popisovala svými bolestnými pocity a neodvažovala jsem se myslet na to, že bych opravdu mohla být těhotná. Teda… myslela jsem na to neustále, ale zároveň jsem to v hlavě popírala. Vždyť on říkal, že se nemusíme bát…?

Tenhle druh strachu už nikdy nechci zažít! Tenkrát to naštěstí zůstalo jen u toho trápení.

Článek je přiřazen k tématu týdne „Strach uvnitř nás“.

Říše Devora byla zvláštní především v oblasti zdravotnictví. Přijížděli sem nemocní z širokého okolí. Devora byla známá tím, že vám uleví od jakékoli bolesti. Mohlo vás trápit tělo, mohla vás soužit duše – Devora vás vyléčí. Přesněji řečeno tedy Devořané.

Tahle oblast totiž oplývala zvláštní magickou schopností. Jak už sám její název pocházející z latiny napovídal, lékem na všechnu bolest zde bylo polykání. Právě proto jste se s žádostí o léčbu mohli obrátit pouze na Devořany, nikoli na Devořanky. Jen zdejší pánové byli fyzicky vybaveni k tomu, aby vám zajistili polykací dávku – tzv. devorum. Jediné, co jste pro získání léku museli udělat, bylo dovést léčitele k vrcholu a teplou tekutinu polknout přímo z jeho údu.

Zajímavostí bylo, že se do této říše zkoušeli stěhovat muži z jiných oblastí. Jejich pohnutky byly zřejmé, chtěli prostě pomáhat druhým. Vážně jste tomu věřili? Ne, samozřejmě nechtěli jen pomáhat ostatním, chtěli, aby jejich pyje byly obemykány plnými rty krásných žen, jež navíc nebudou čekat na nic jiného, než aby polkly vše, co jim muž ve svém těle připraví. Když se dostavilo prvních pár toužících mužů, zjistilo se, že takhle to bohužel nefunguje. Léčiteli se mohli stát pouze ti, kdo se v říši narodili. Čas od času se další a další pánové snažili tuto podmínku popřít, ale nepodařilo se jim to. Do svých dalekých domovů se ale nevraceli se smutkem, nýbrž s pocitem naplnění (úst kdejaké ženy či muže).

Samozřejmě že vyléčit nepotřebovaly pouze dámy! V Devoře nikomu nebylo divné, když k léčiteli zavítal muž. Našlo se jen pár jedinců, kteří byli tak flexibilní, aby vyhověli sami sobě a uzdravili se sebou samými. Ostatním národům a hlavně jejich mužské části se tento přístup shovívavosti příčil. Ne každý cizinec byl ochotný vzít do úst Devořanovu chloubu a polknout jeho medicínu. A tak zatímco devorská říše rostla a bohatla, ostatní části Světa postupně vymíraly.

Sice by se mohlo zdát, že za hranicemi Devory budou umírat především muži kvůli jejich zastaralým názorům na sexuální chování, ale nebyla to pravda. Ve stejné míře umíraly i ženy. Pro žárlivé partnery totiž neexistovalo, aby svou manželku vyslali pro devorum. Často se tedy stávalo, že muž překonal svůj odpor a vydal se polykat, zatímco svou smrtelně nemocnou ženu prosící o benevolenci nechal zemřít zachovaje si nad ní svou tvrdohlavou nadvládu.

Cizinci se také dost nelibě dívali na devorský způsob léčení dětí. Pokud ještě holčička nebo chlapeček nebyli schopní získat devorum vlastním přičiněním, mohl je zastoupit někdo jiný. Dítě ale muselo čekat v dostatečné blízkosti a dávat bedlivý pozor, aby nepropáslo okamžik vyvrcholení. Vysát devorum už pak zvládlo i nejmenší miminko, protože sacím reflexem disponujeme už v matčině lůně. V říši té nejjednodušší medicíny se nad tím ale nikdo nepozastavoval, protože to byla součást jejich kultury po staletí.

Zatímco v Devoře většina lidí umírala pouze sešlostí věkem či kvůli nehodám, zbytek Světa záviděl. I přestože se mohl nechat vyléčit kdokoli, zakořeněný styl života cizincům znemožňoval vidět především to dobré, co se v Devoře děje. A tak země léčitelů vzkvétala. Zřídkakdy byla jinými národy napadena, protože všichni věděli, že pro devorské vojáky není nic jednoduššího, než si svá zranění nechat vyléčit hned na bitevním poli. S tím nejdůležitějším – se zdravím – mohli Devořané skoro cokoli, nic jim nestálo v cestě za dalším rozvojem. Jednoho dne možná zanikne Svět, jak ho známe, a zůstane jen Devora, říše, kde jakákoli bolest je jen malou překážkou na cestě za všeobsahujícím uvědoměním.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Lék na všechnu bolest“.

Kdo zná můj blog a čte moje eroticky laděné texty, ten ví, k čemu se nejspíš vztahuje nadpis tohoto článku. Že prý jsem děvka, když pořád s někým laškuju a pak s ním (s ní) skončím v posteli.

Budu na chvíli zobecňovat, i přestože to nemám ráda. Představuju si, že o mně takhle smýšlejí především ti, kdo nikdy nezažili úžasný sex s někým, ke komu necítili nic než živočišnou přitažlivost. Nejspíš to budou tací, kdo se drží při zemi a kteří se milují pouze z lásky ke druhému. Taky předpokládám, že půjde hlavně o ženy, jež mi ve skutečnosti aspoň pár těch příběhů závidí. A pokud jde o muže, tak ti si takovou nadávkou na mou osobu léčí svoje komplexy. Kdybych se je pokusila sbalit, najednou by jim moje minulost vůbec nevadila a poddali by se mi, když bych je bez okolků omr****. Někdy se taky jedná o lidi, kteří se už stali rodiči, a tudíž si moje zážitky projektují do svých dětí: „Ach Bože, to by tak ještě scházelo, aby se naše Anninka takhle chovala, natož ve třinácti letech!“ Je jim jedno, že já jsem mohla být ve třinácti letech psychicky tam, kde jejich Anče nebude ani v osmnácti. Další kategorií jsou puberťáci, spíš teda puberťačky, které se tak bojí prvního styku, že mi závidí, že mně nedělalo problémy roztáhnout nohy tak brzy. Než aby se vyptaly na věci, jež je opravdu zajímají, radši se snaží hrát si na dospělé a moralizovat. Pak jsou tady taky ženy starší, které si naopak myslí o mně, že je mi třináct, a snaží se mi vnutit názor, že ve dvaceti letech už nebudu zažívat žádná překvapení a sex mě nebude bavit. Že by mluvily z vlastní zkušenosti?

Těch kategorií lidí, kteří o mně takhle smýšlejí, bych našla ještě víc, ale nemá smysl zmiňovat se o dalších.

Milé dámy a předrazí pánové, nejsem zvědavá na vaše mravní poučky.

I přes to jsem ale ochotná s vámi donekonečna řešit, proč by se to či ono mělo nebo nemělo dělat. Pojďme to ale řešit na obecné úrovni. Proč vás tak štve, že když mám chuť, jdu a zaš**** si? A to jsem ještě nenapsala nic o mých zážitcích s masturbací. Nejspíš byste mě chtěli upálit zaživa, jen by vyšel první článek na tohle téma. Sami přitom máte varhánky na prstech, když se pročítáte mým blogem. Vzrušujou vás moje příběhy a jedna vaše část chce být jejich součástí. Navenek to ale nepřiznáte, radši na protest zaujmete agresivní postoj.

Naproti tomu tady mám čtenáře, kteří mě svými komentáři a vzkazy vždycky potěší. Svobodomyslné ženy, jež se zajímají o příběh víc než o jeho morální stránku, a přemýšlivé muže, kteří mi dělají radost svými dvojsmysly. Co bych tak mohla vyčíst takovým návštěvníkům mého blogu? Pouštějí se se mnou na cestu, kde se prolínají zkušenosti a fantazie, aniž by měli potřebu umravňovat mě. Ponoří se do příběhu a nesoudí mě za něj. Samozřejmě že takové čtenáře s potěšením vítám, ale vůbec je neznám! Stejně jako ani tahle skupina lidí nezná mě.

A tak přestávám generalizovat. Hrůza, co? Jaké mají předsudky lidi ke mně, takové mám já k nim. Oni neví nic o mně, já nevím nic o nich, ale dokážeme si vzájemně hodnotit vlastní životy. Nejspíš je to v lidské povaze tvořit si unáhlené závěry na základě předpokladů. Je to přeci mnohem jednodušší než snažit se opravdu poznat skutečné důvody různého jednání lidí kolem nás. Zjednodušovat si svět nám prostě jde. Je to tak snadné, že se tomu mnohdy neubráníme. Co na tom, že skutečnost je pak mírně zkreslená. Ve své hlavě jsme si udělali názor a zaujali to které stanovisko a to upokojilo naši touhu ve všem se vyznat. Neuvědomujeme si, že v některých záležitostech se zorientovat nejde.

Máme ale sílu nebo alespoň snahu změnit svůj názor? Chceme se zabývat dalšími skutečnostmi a upřednostnit poznání do hloubky před zaujatostí? Chceme se vůbec pokusit nevytvářet si předsudky, a komplikovat si tak život?

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Předsudky“.

Po delší době jsem si vyrazila do hospody a měl to být povídací večer s kamarádkou. Po pár koktejlech jsem ale u baru spatřila jeho. Před víc než deseti lety to byl totální prasák a ojel, koho mohl. To se mi líbilo už tenkrát. Teď jsem moc dobře věděla, že je to táta od dětí a že jeho paní sedí na baru vedle něj. Vlastně mi to připadalo hezké, že si pořád udělají čas jeden na druhého a vyjdou si na noc daleko od potomků.

Ty pohledy, které jsme jeden ke druhému potají vysílali, byly všeříkající. Kdyby se jejich obsah promítal v prostoru mezi námi, popraskaly by žárovky a možná by i někomu vyskočily oči z důlků. Takhle žhavě jsem se už dlouho na nikoho nedívala a už dlouho jsem to necítila na oplátku. Cítit se chtěná je jeden z nejkrásnějších pocitů na světě.

Černé džíny nechávaly vyniknout jeho bezchybnému pozadí a to strniště, které měl výjimečně na tváři, mě absolutně rozpalovalo.

Sedím si tak na krajíčku židle, jak to mám ve zvyku, když vtom za sebou ucítím pohyb a pak se ke mně někdo zezadu natlačí. „Honzis!“ pronesu zavrhujícím hlasem, ale jakmile se na něj otočím, veškerá odmítavost je pryč. Ach Bože! Jeho tváře porostlé ne moc dlouhými vousy jsou ode mě asi deset centimetrů a já mám nesmírnou chuť se jich dotknout a nechat si jejich hrubostí pohladit dlaň. Kromě toho bych ho se zakloněným krkem nejradši políbila a jeho ruku si strčila pod svoje tričko. Ale ovládám se, a protože za mnou sedí obkročmo, dělám něco mnohem horšího a zavrtím mu v jeho rozkroku zadkem. Ihned cítím jeho dech na zátylku a slova: „Nech toho nebo si tě tady hned ohnu přes kolena!“ Tahle výzva mi okamžitě projíždí celým tělem jako elektrický proud. Kdybych stála, podlomila by se mi kolena. Já ale sedím a cítím jednu jeho ruku na mém pasu a druhou na stehně. Nervózně hledám u baru jeho manželku, která se zdá být zabraná do hovoru s přáteli.

Honza mi po chvíli přeje k narozeninám, a jakmile mi díky tomu vlepí rychlou pusu, je mi jedno, že jsem je měla už dávno. Nejradši bych mu stejným způsobem popřála i k Novému roku a k silvestru a k Vánocům a pak mi dochází, že ještě před nimi měl narozeniny on sám, a tak mu oplácím stejnou mincí. Jsem na něj pořád otočená a nevšímám si už nikoho. Třebaže je už dost opilý, pořád mluví tak chytře a zajímavě. Je to pro mě pozoruhodné, a tak mu věnuju veškerou pozornost. Čas od času se zavrním v bocích a cítím, jak mě za ně pevně chytne, abych s tím přestala. „Už toho nech, copak necítíš, jak mi v něm cuká?!“ výhružně se na mě zadívá a já se pokusím o všeříkající pohled, jímž bych mu dala najevo, že to cítím tak dobře, až to kdesi cuká i mně samotné.

Když po chvíli odejde, vidím ho, jak chce políbit svou ženu, ta se ale odklání pryč. A sakra! Moje svědomí by mi nejradši vlepilo facku, ale je mu jasné, že by se mi to akorát líbilo. Zvedám se a odcházím na dámy. Než se moje vzrušení stihne vpít přes kalhotky i do džínsů, nemilosrdně ho utírám. Pak na sebe civím do zrcadla a připadám si hrozně sexy. Právě jsem si zaflirtovala tak, jak už pár měsíců ne. Snažím se to rozdýchat, když někdo vchází a jeho odraz se objevuje v zrcadle přede mnou.

„Ne, ne, ne!“ říkám přesný opak, než si doopravdy myslím, což Honzis vytuší a nebere na moje slova ohledy. Udělá pár kroků a už je u mě a jeho vousy mě škrábou na tváři, když mě začíná divoce líbat. Ruce mu přitom putují po mém těle a já se teprve vzpamatovávám z toho šoku. Někde na podbřišku už zase pociťuju jeho vzrušení a neváhám ani vteřinu, rozepínám mu ty černé kalhoty a nohou jim pomáhám spadnout na zem. Když z nich vystoupí, odkopne je stranou a pak mi prsty zatlačí mezi čelisti tak, aby se mi pootevřela ústa. Chvíli mě propaluje pohledem, jakoby se ptal sám sebe, jestli mu za to stojím, a já s potěšením zjišťuju, že ano. Hrubě mi stahuje džíny a otáčí mě obličejem k zrcadlu, pod nímž je umyvadlo zapuštěné v mramorové desce, na jejíž hranu mě přitlačí. Mramor studí a ostrá hrana se mi zařezává do břicha. Pod tričkem mi jednou rukou mačká levé prso a čas od času mě zatáhne za bradavku. Druhou rukou svírá sám sebe a zezadu mi projíždí mezi stehny. Cítím, jak tam klouže, a prohýbám se v kříži, abych mu poskytla lepší přístup kamkoli. Chytne mě za pánevní kosti a v tu ránu je ve mně. Hlava mi spadne na jeho rameno a oba přirážíme tomu druhému. Pravou rukou mě začne dráždit na mém nejcitlivějším místě a já se pomalu blížím vrcholu. Než to ale stihnu, vyklouzává ze mě a lehá si na naše kalhoty válející se po zemi. Horlivě na něj nasedám a příjemně to ve mně zabolí. Vezmu jeho ruku a olíznu mu z rozmařilosti prsty. Následně si je vkládám mezi stehna a dvěma pohyby mu ukazuju, jak to chci. Mezitím na něm stále stoupám a zase se propadám a nemůžu se rozhodnout, který z těch pohybů mi přináší větší rozkoš. „Ááach!“ nahlas vydechnu, když mnou projede vyvrcholení, a totálně se mu zhroutím na ochlupenou hruď. Cítím pod sebou, jak začne zuřivě přirážet a za chvíli mi vší silou zatne prsty ve vlasech, takže mi jich pár vytrhne. Jeden poslední pohyb a ustrne. Slyším, jak oddychuje, a pak otevírá oči a já tam vidím ty samé žhavé jiskřičky jako na začátku.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Zakázáno“.

Myslíte si, že kdybych si to nejdřív nepřečetla na internetu, že bych v jedenácti věděla, co to je masturbace? A že bych o rok později věděla, že klukům se líbí, když s nimi holka mluví perverzně? A že bych ve třinácti zjistila, že mně se líbí, když se mnou kluci perverzně jednají? Že bych ve čtrnácti letech znala tolik kategorií sexu, že bych si neuměla ani představit, že existuje mnoho dalších? Že v patnácti, když by mi zákon konečně dovolil to, co už jsem dávno okusila, bych znala všechny obměny misionáře jako svoje boty? A že v šestnácti bych si přála zažít všechny ty věci, které jsem na netu viděla, anebo tam o nich četla?

Můj život by bez internetu nebyl takový, jaký je. Neumím si to ani představit, že bych se musela považovat za nezkušenou holčičku, která čeká na svou první lásku, aby ji připravil o to nejcennější, co jí čeká v klíně. Díky nulajedničkovým informacím jsem se dozvěděla spoustu věcí, jež jsem se pak chtěla naučit, abych s nimi někoho i sama sebe mohla uspokojit, že žádné Bravíčko by mi je nikdy nebylo schopné poskytnout.

Co víc, bez internetu bych možná doteď nevěděla, co se nejvíc líbí mně. Tolik povídek, jež jsem za ta léta přečetla, a tolik videí, která jsem zhlédla, to se vám dostane pod kůži a chcete to taky zkusit. A jakmile něco vyzkoušíte a zalíbí se vám to, říkáte si: „Třeba je na síti mnohem víc záležitostí, které by se mi líbily, ale o nichž nemám ani tušení.“ A tak hledáte a ochutnáváte a učíte se. Vyjevují se vám možnosti, které by se vám v hlavě zčistajasna nejspíš nevyrojily. A vy je chcete všechny zažít.

A to vůbec nemluvím o tom, že právě díky internetu jsem si různorodými věcmi prošla nejen na vlastní klávesnici, ale hlavně na vlastní kůži.

A to objevování ani zdaleka nekončí…

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Život bez internetu“.

Nejdřív se na mě jenom tak po očku díval. Nechtěla jsem být neomalená, a tak jsem si ho moc neprohlížela, ale když na mě padl jeho zrak, vždycky jsem to nějak vycítila.

Nechápala jsem, o co mu jde. Nejsem přece žádná extra krasavice, jež by byla zvyklá na pohledy mužů, ať už vyrazí kamkoli. V téhle tramvaji to ale bylo jinak. Mohl na mně oči nechat a mně se to líbilo. Po chvíli se naše pohledy střetly a mně to vůbec nepřipadalo trapné, aspoň jsem si ho mohla lépe prohlédnout. Měl světle hnědé vlasy sčesané na moderní patku, ale ne ulízlou, nýbrž načechranou. Úplně jsem ho viděla, jak si ráno tenhle účes tvoří, jak do vlasů zajíždí svou dlaní a vlasy mu kloužou mezi prsty, dokud není spokojený. Oči měl zvláštní, asi hnědozelené, ale jistá jsem si v té chvíli nebyla. Seděl ode mě přes uličku, a tak jsem mohla zkoumat spíš jeho profil. Sexy tvář. Byl prostě jako pro mě stvořený, aniž bych předtím věděla, jaké rysy se mi konkrétně líbí.

Když jsme byli asi v půli cesty na konečnou, kam jsem měla namířeno, začalo se stmívat a v zadní části tramvaje jsme zůstali sami dva. Asi už to nevydržel a na rozdíl ode mě sebral odvahu a přišel si ke mně sednout. Po pár úvodních slovech ze mě spadly všechny obavy. Připadalo mi, že se známe už roky, vůbec jsem se ho – jako cizího člověka – neobávala. Přála jsem si jediné, aby bylo možné, aby ze mě stejně jako strach spadlo i oblečení. Aby spadlo i z něj a abychom byli prostě spolu, nazí, já na něm a on ve mně.

Položil mi ruku na stehno a mnou projela vlna nadšení a napětí z toho, co bude dál. Nechtěla jsem mu na jeho dlaň položit svou ruku, protože mi to přišlo jako nemístně romantické gesto. Tady šlo o sex nebo aspoň o pomazlení se.

Romantika stranou, chci to teď a tady, nehledě na pasažéry vepředu.

Udělala jsem tedy jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Začala jsem ho hladit v rozkroku a pomalu jsem mu rozepínala poklopec. Netrvalo to snad ani minutu, jeho chlouba byla připravena do akce. Chytil mě za krk a dal si mou hlavu do klína. Rozkázal mi jen: „Kuř!“ Byla jsem tak nadržená, že mi na rozdíl od předchozích zkušeností chutnal. V té chvíli jsem byla ochotná udělat snad cokoli. Zdálo se mi, že čas strašně letí a že už musíme každou chvíli dojet do cíle, když se ode mě odtáhl a poklepal si na stehna: „Pojď na mě,“ jakoby říkal. Na nic jsem nečekala, jeho mohutný penis trčel z rozepnutých džínsů a já nemohla odolat. Stáhla jsem si kalhoty rovnou i s červenými tangy a nasedla na něj. Bože, to byla slast. Cítila jsem ho hluboko v sobě a dosedala na něj znova a znova. Drncání po kolejích a věčné houkání na neopatrné kolemjdoucí zakrývaly všechny zvuky, které jsme vydávali. Z šera se mezitím stala tma a v tramvaji se rozsvítila světla, ale teď už nám bylo všechno jedno. Držel mě za boky a určoval si tempo, zatímco já jsem mu poskytovala ten nejbližší možný výhled do mého hlubokého výstřihu. Kéž bych mu mohla ukázat ten piercing, co mám v bradavce. Představovala jsem si, jak by ho vzal do pusy a dráždil by mi bradavku, až by naběhla k prasknutí a trčela by pyšně dopředu. „Ááach,“ neudržel se, když mi vystříkal svatyňku. Jeho semeno ze mě teklo a já na něm pořád seděla a pohybovala boky. „Už budu,“ dávala jsem jasně najevo, když jsem se rukou sama dělala a snažila se využít posledních vteřin, dokud mu stál. A jakmile mě políbil na krk a já tam ucítila jeho kraťoučké pichlavé fousy, zažila jsem jeden z nejlepších orgasmů v životě. Chtěla jsem křičet, ale mozek si pořád uvědomoval, kde se tělo nachází.

Přesedla jsem si na místo, kde předtím seděl on, a snažila se lapit dech. Tramvaj zastavila, ženský hlas zahlásil jméno stanice: „Rajská zahrada,“ muž, kterého jsem právě pomilovala se zvedl a vystoupil. Vůz se rozjel a já svého milence už nikdy neviděla. Prozatím.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Zážitky z MHD“.

Doteď jsem se z letošního silvestra úplně nevzpamatovala, ale už to ze sebe musím dostat. Skromné hrátky s blonďatou kapitánkou, vojandou sloužící v Afghánistánu, jsou prostě zaznamenáníhodné.

Večer se skvěle rozjížděl, prskavky prskaly o sto šest a asi třicetiletá pěkná blondýnka si přisedla ke stolu vedle mě a po chvíli už prostor patřil jenom jí. Vyprávěla o svém životě, který dost často tráví v zahraničí, protože je příslušnicí naší české armády, a své zážitky doprovázela různými fotkami a videi, jichž měla snad plnou paměťovou kartu na svém hi-tech mobilu. Jak tak pohazovala svou světlou hřívou, nešlo mi nepřemýšlet nad tím, že je to moc hezká ženská a že ostatní vojáci z ní musí mít radost, když se kolem nich ochomýtá.

Po novoročním přípitku jsme se všichni sešli v místním hospodském sále a vojanda se ocitla vedle mě, vcelku připitá, ale to nebyla sama. Její přítel ukázněně posedával vedle ní a zajišťoval jí další a další promile. V nestřeženém okamžiku se na mě kapitánka podívala a něčím mi polichotila, už si úplně nevzpomínám, protože co následovalo mi trochu zamlžilo ostatní vzpomínky.

Ani jsem se nenadála a vůbec nevím, co se najednou stalo, ale její jazyk byl v mých ústech a čas běžel hrozně pomalu, jak mě vášnivě líbala. Cítila jsem její parfém a prostě jsem se nechala unášet. Netrvalo to víc než pět vteřin, ale připadalo mi, jako kdybych celou scénu pozorovala i se všemi pocity zpovzdálí. Taky jsem měla dost upito, a tak jsem byla ochotná podřídit se a dělat cokoli, co by blondýnka začala. Nic nového ale nepřišlo.

Kapitánka se zvedla a odešla a já prostě seděla a teprve si uvědomovala, co se stalo. Došlo mi, že její přítel seděl celou dobu metr od nás, ale otočen na hrající kapelu nic nezpozoroval, stejně jako většina osazenstva sálu. Přesto se mě doteď lidi ptají, jestli s přítelem vezmeme kapitánku do trojky. Hmm… Proč ne.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Vzpomínky“.

Prostě jsem to potřebovala. Nevím sice, co by se stalo, kdybych o to byla připravena, ale jsem si jistá, že by to nebylo nic příjemného. Potřebovala jsem to teď a tady. Byla jsem ochotná pro to udělat mnohé. Jenže nablízku nebyl nikdo, komu bych se oddala.

Seděla jsem v obýváku v křesle a na stolku před sebou jsem hypnotizovala horký čaj, aby mě alespoň on už konečně zahřál, ale nepopálil. Byla jsem sama a nic nerušilo moje myšlenky, jež mi v hlavě poletovaly sem a tam. Tím hůř. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na to, co jsem potřebovala. Kdyby tak tady teď byl On.

Jeho silné ruce mi neskutečně chyběly, představovala jsem si, jak brázdí na mém těle, jak mě hladí po vlasech a jak mě svírají tak, že se nemůžu hnout. Vybavovala se mi Jeho vůně a teplo, které z Něj pokaždé sálá. Skoro jsem mohla cítit Jeho dech u mého ucha, jak mě uvnitř šimrá.

Zavřela jsem oči a za chvíli už jsem nevnímala okolí. Neslyšela jsem klíče v zámku ani zabouchnutí dveří, natož kroky, které se ke mně pomalu blížily. Probudil mě přesně tím, po čem jsem celou dobu ve skrytu duše toužila.

To, co potřebuji, je prosté objetí.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „To, co potřebuji…“.