Rubriky
TT (témata týdne)

Přepni to!

Tento týden se naší domácnosti poštěstila nečekaná věc. Společnost, které platíme za různé televizní programy, zaznamenala výpadky svých služeb, což samozřejmě nemohli nechat jen tak, a tudíž svým zákazníkům jako revanš umožnili sledovat veškeré dostupné programy, jež ve své nabídce mají. Je jich dvě stě!

Měla jsem vážně radost. Program 130 totiž znamená mou oblíbenou hudební stanici, kterou můžu mít zapnutou klidně celý den, a přesto jsem stále neukojená. Jenže tenhle televizní přístroj sdílím s celou rodinou, která není nonstop poslechem muziky tak nadšená jako já, takže se ani nenaděju, jenom mrknu a program je změněný. Protože neživím, tak ani nepřepínám, a tak mi nezbývá než se obrnit trpělivostí a doufat, že nového pána dálkového ovládání brzy nějaký pořad zaujme. Jinak mě totiž čeká nesnesitelné utrpení.
Když totiž máte programů, že byste je spočítali na vašich vlastních prstech (nestrkali-li jste je tam, kam jste neměli, a nepřišli-li jste o ně tím pádem – Egopede, nehledej v tom nic nemravného!), zjistíte v řádu pár půlminut, že nikde nic nedávají. Když jich ale máte desetkrát tolik, trvá vám to neskutečně dlouho. Tedy pokud jste pánem ovladače, pak vás to nekonečné přepínání asi i baví, ale já jako pasivní divák, který má sice oči upřené do notebooku, ale uši vnímají (ne)dokonalost televizních kanálů, trpím. Čas od času zvednu oči, abych alespoň zjistila, který že to program vyřknul něco takového a kterému že se mám tedy vyhýbat. Jindy zvednu oči proto, abych zjistila, jestli už se přiblížila stanice dvoustá, tedy poslední v řadě. Většinou se zhrozím, protože informační panel hlásá číslo kolem 50 (pro Krutomývala: 50sátky). Netvrdím, že v mé mysli koluje přímo slovní spojení „jdeme dál“, ale význam je rozhodně podobný. Přeju si v té chvíli jediné: zrychlit rychlost přepínání a co nejrychleji si vybrat.
Najednou se to stane! Dvoustý program je zde! Pán ovládání se chce tedy vrátit k něčemu, co ho v té dlouhé řadě aspoň trochu zaujalo, ale je tu problém. Nepamatuje si číslo toho jistě záživného programu! Veškeré přepínání se tedy opakuje, i když tentokrát už to nebaví ani samotného přepínajícího, ale za pár chvil vytouženou stanici nachází. Ovšem jenom proto, aby zjistil, že onen pořad už končí. Nová vlna hledání něčeho začíná.
Program 200 je tady! Hurá! Snad si tentokrát pán televize pamatuje, jaký kanál ho zaujal! Ne… Nezaujal ho totiž žádný. Trvalo to několik dlouhých minut, aby zjistil, že nic kloudného nedávají!
Ještě že se poskytovatel nepředal a veškerou tuto radost omezil týdnem trvání!
Článek je přiřazen k tématu týdne „Jdeme dál…“.
Rubriky
TT (témata týdne) - erotika

Stékající med

Koupit med!
…jdeme dál…
Požádat silného muže, aby sklenici s medem otevřel.
…jdeme dál…
Potutelně mu za to poděkovat a dát jasně najevo, že jíst ho nehodláte.
…jdeme dál…

Otočit se k muži zády a s medem v ruce odkráčet do ložnice.
…jdeme dál…
Položit sklenici medu na noční stolek.
…jdeme dál…
Odložit svršky.
…jdeme dál…
Nahá si lehnout na postel.
…jdeme dál…
Namočit si prst v medu.
…jdeme dál…
Olíznout prst jazykem.
…jdeme dál…
Namočit si ho znovu a tentokrát si ho strčit celý do úst!
…jdeme dál…
Olízat ho do sucha.
…jdeme dál…
Druhou rukou se hladit po břiše.
…jdeme dál…
Zavřít oči.
…jdeme dál…
Sát prst pusou a dlaní druhé ruky se sunout níž.
…jdeme dál…
Otevřít oči a spatřit ve dveřích zvědavého muže.
…jdeme dál…
Vyzývavě se na něho usmát a pokračovat s pohybem druhé ruky stále níž a níž.
…jdeme dál…
Do medu zabořit všechny prsty naráz a nechat ho skapat na ňadra.
…jdeme dál…
Po očku pozorovat muže, jenž už nehodlá dál jenom postávat ve dveřích.
…jdeme dál…
Nechat muže, aby med, který už teď teče i po bříšku, slízával.
…jdeme dál…
Zabořit olepené prsty muži do vlasů a vést ho.
…jdeme dál…
Roztáhnout nohy, vzít sklenici medu a vylít si část na podbřišek.
…jdeme dál…
Donutit muže jezdit ve vrstvě zlatavého medu jazykem.
…jdeme dál…
Čekat, až se muž dostane až TAM.
…jdeme dál, ale už o samotě…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Jdeme dál…“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Zase se uvidíme

Spolu s bratříčkem jsme se narodili v květnu 2000. Tím pádem se vždycky dobře počítalo, kolik nám je. Jenže bráchu jsem si užil jenom pár týdnů. Páníček nás pak vzal s sebou na pouť a nosil v náručí. Kdekdo se zastavoval, aby si nás pohladil. Až přišla ona. Nejdřív si myslela, že jsem čivava, byl jsem totiž ještě hrozně maličký, ale můj pán vysvětlil, že jsem pražský krysařík. Já jsem věděl, jak krysy vypadají, a tak jsem to moc nechápal, ale radši jsem nad tím neuvažoval a upíral své hnědé oči do těch jejích.

Asi to zabralo a ona si mě vybrala. Že prý se jí líbí ten tmavě hnědý pruh, co jsem měl na zádech. Jinak jsem byl spíš zrzavý. Její maminka za mě zaplatila a já jsem naposledy viděl svého bratříčka. Snad se mu v životě povede dobře. I já jsem doufal, že mě budou mít rádi a budu se u nich mít hezky.
To bylo tulení a mazlení! To víte, byl jsem novinka a mojí nové malé páničce bylo 11 let a vždycky po psíkovi toužila. Na pouti bylo hrozné vedro, byl totiž červenec, nasedli jsme tedy do auta a já jsem si myslel, že už jedeme domů. Ale nakonec jsme jeli na návštěvu k babičce. Ta mě měla taky moc ráda. A já ji.
Ten den jsem si zamiloval auto, projel jsem se ještě cestou zpátky, tentokrát už opravdu do mého nového domova, a od té doby jsem znal slovo „auto“ a chtěl v něm být pokaždé, když se nastartovalo. Vždycky jsem balancoval na stehnech toho, kdo seděl jako spolujezdec vepředu, a svým vlhkým čumáčkem jsem špinil sklo. Nejdřív ho pořád leštili, ale pak se na to vykašlali, nemělo to smysl. Když byla jízda moc rychlá, tak jsem se stěží na nohou svých páníčků udržel. Předníma nohama, kde jsem měl dlouhé drápky, jsem se zarýval do jejich kolen, což se jim vůbec nelíbilo. Já jsem ale nevěděl, že je to bolí. Jinak bych to nedělal přece.
V mém novém domově se mi líbilo. Neměli pro mě sice připravené nic speciálně psíkovského, ale nějak jsme to dali dohromady a večer už jsem ležel v krabici vystlané dekou. Dali mi tam i malý polštářek a pod něj ukryli budík. Že prý mi to bude připomínat tlukoucí srdce. To se tedy spletli! Bylo mi hrozně smutno a jakmile mě nechali samotného v obýváku, plakal jsem. Nakonec si mě tedy velká pánička vzala do ložnice a dokonce nechala svou ruku celou noc v mé krabici. To se mi spinkalo krásně.
Další den už na mě čekal nový pelíšek, misky, vodítko a obojek. Ten byl teda ale hrozný! Po pár dnech, kdy jsem se na něm pořád škrtil, protože jsem na procházkách spěchal kupředu rychleji než oni, mi museli koupit postroj. Byl fajn a dokonce mě za něj mohli i zvednout, což bylo vážně vtipné. No a tak jsem už mohl na procházkách tahat a přitom se neškrtit. Abych pravdu řekl, zase tolik mě ten obojek neškrtil, ale doufal jsem, že když to budu předstírat, sundají mi ho a nechají mě na volno. To nevyšlo. Tak jsem se spokojil s postrojem a naučil jsem se další slovo, které jsem si taky zamiloval a moc rád jsem ho slýchával – „procházka“.
Dny plynuly, všichni mě doma měli rádi i přes některé mé vylomeniny a já jsem měl spoustu psích i lidských kamarádů. Po čase jsem se dokonce stal tatínkem, a když jsem slyšel další naučené slovo – „štěňátka“ – mohl jsem se pominout, protože jsem si myslel, že je zase budu vyrábět. Ale ne vždy to tak bylo. Někdy si páníčkové jenom prohlíželi fotky, jindy jsme se na ně jeli podívat, takže zase tolik jsem si tu výrobu neužil. Jedno šťěňátko se mi ale povedlo. Dokázal jsem totiž vyrobit naprosto dokonalou kopii mě, akorát že to byla holka a byla menší. Ťapka jí říkali. Měla úplně stejné chování a pohyby jako já. Přitom jsme spolu vůbec nežili, jenom jsem ji dvakrát viděl, když jsme se na ni jeli podívat. To bylo opravdu zvláštní.
Hned od mala mi udělali místo na parapetu na okně, a tak jsem byl i atrakcí pro kolemjdoucí. Pod oknem jsem měl židličku, abych tam mohl vyskočit, a když šel kolem pes, tak na mě páníčkové volali: „Benji, honem na okno, pejsek!“ a já jsem jako ty animované postavičky zahrabal nohama na místě, jenom abych už tam byl a viděl, kdo to jde po mojí ulici. Povel „na okno“ jsem znal dokonale a často jsme tím bavili návštěvy.
No jo, ani jsem se nepředstavil. Začali mi říkat „Benji“. Vymyslela to velká pánička. Ale měl jsem spoustu jmen. Děda mi říkal „Bendžo“, to se mi líbilo, byl jediný, kdo mi tak říkal. Hned jsem na něm vycítil, že má pejsky rád, tak jsem ho měl taky rád. Jedno léto jsem ho ale viděl naposled a pak už nikdy. Zvláštní. Když jsem trochu zlobil, říkali mi „Benjamine“. Nesnášel jsem oslovení „Bendžáku“, ale to mi říkali jenom divní lidé, tak jsem na ně vrčel a štěkal, dokud je nepřestalo bavit si mě všímat. Moje malá pánička mi vymyslela spoustu přezdívek. Nejlepší byla „Milčí“. Ono vám to zní možná divně, ale je to zkratka od „Miláčku“. Taky mi říkala „Kočko“ a „Kočáku“ a z toho udělala zkratku „Kočí“, což jsem měl taky hrozně rád a slyšel jsem na to úplně stejně jako na „Benji“. Prostě mi říkala různě. Třeba ještě „Stehýnko“, protože jsem byl sportovec a měl je pěkně vypracovaná. Nebo „Ouško“, poněvadž jako malému mi ouška masírovali, aby mi prý hezky stála a neměl jsem je převislé. Povedlo se. Znalci mého plemene moje ouška vždycky obdivovali.
Moje malá pánička pak začala přes týden bydlet na internátě, kde jsem se taky byl podívat, ale jenom tajně, a tak jsem trávil čas hlavně s velkou páničkou. Čekal jsem, až přijde z práce a půjdeme ven. Někdy jsem tedy dost vyl, to vám povím! Vydržel jsem to i několik hodin. Ale sousedi asi byli taky v práci, protože si nikdo nestěžoval. Na malou páničku jsem se vždycky těšil, ale ten víkend utekl moc rychle a zase odjížděla.
Když už mi bylo devět, začal jsem si všímat, že moje malá pánička je někdy smutná. Bála se, protože už jsem začal šedivět a tak. Ale já jsem byl pořád čilý a veselý a plný života. Běhal jsem stejně jako za mlada a byl jsem prostě zdravý pejsek. To ji snad uklidňovalo.
Čas od času, když se háraly mé přítelkyně, co jsem po městě měl, jsem vzal roha. Využil jsem třeba i jedné sekundy k tomu, abych utekl a mohl jít vyrábět štěňátka. Když jsem se pak vracel domů, bál jsem se, že dostanu, protože oni mě mezitím samozřejmě všude hledali, ale nenašli. A já na jejich volání nereagoval. Jednou jsem utekl až na zahradu, kterou jsme měli za městem! Malá pánička mě tam přijela hledat a když jsem se k ní pomalu bojácně šinul, protože jsem dal přednost odvozu zpátky domů autem, než abych si to štrádoval městem zase sám, tak jí tekly slzy po tvářích a jenom mě objímala. Byl jsem totiž pryč dlouho. Věděl jsem, že jim těmi útěky ubližuju, báli se o mě, ale nemohl jsem si pomoct.
17. listopadu 2009 jsem utekl naposled. Můj velký páníček nechal otevřená vrata a pak šel do sklepa a nechal i otevřené dveře od bytu, čehož jsem si ihned všiml, a tak jsem se vykradl ven. Jenže tentokrát to nevyšlo. Srazilo mě auto hned na našem náměstí. Hrozně to bolelo! Už jsem se nemohl doplazit až domů, a tak jsem ležel u silnice, deset metrů od našeho vchodu a čekal jsem. V pusince jsem měl krev a tělíčko už jsem necítil. Po strašně dlouhé době mě vzala do náručí moje malá pánička a brečela. Chtěl jsem ji olíznout obličej, ale nemohl jsem udržet hlavičku zvednutou. Utíkala se mnou domů a můj velký páníček hned nastartoval auto, abychom jeli k doktorovi. Jenže byla noc a ten můj byl daleko. Moje malá pánička tedy jednou rukou držela mě a druhou volala druhému doktorovi, který řekl, ať k němu přijedeme, že už je na cestě do ordinace.
Moc jsem se bál, protože u doktora mě nikdy nečekalo nic dobrého. Ale byl jsem rád, že jsem aspoň s malou páničkou. Slzy jí nepřestávaly téct a já jsem taky zaslechl, jak proklela velkého páníčka, protože jí došlo, jak jsem vlastně utekl. Nemohla se ani vysmrkat, ale všechno jí bylo jedno, jenom mě pořád hladila a říkala, že všechno bude v pořádku. Tahle slova jsem taky znal, říkala mi je kdykoli se mi něco stalo, třeba když mě štípla vosa a já jsem celý otekl a vypadal jsem jak šarpej. Její hlas mě uklidňoval, ale možná jsem akorát přestával vnímat, kdo ví. Doktor mi udělal rentgen a zjistil asi něco moc špatného, protože malá pánička se rozbrečela naplno. Doktor ji chtěl vyvést z ordinace, ale ona jasným hlasem řekla, že nikam nepůjde! Nechal toho tedy a radši jí podal kapesníčky. Za chvíli přišla i velká pánička, to jsem byl rád. Doktor mi píchnul injekci s adrenalinem, protože mi přestávalo bít srdíčko. Snažil se ho masírovat, ale i já jsem věděl, že umírám. Malá pánička strašlivě brečela a mně to bylo líto. Všem se kutálely slzy po tvářích, ale už se nedalo nic dělat. Malá pánička mi na rozloučenou řekla, ať pozdravuju pejsky a že se zase uvidíme a dala mi pusu. Já už jsem nic neviděl, jenom jsem trochu vnímal její hlas a dotyky. A pak jsem umřel.
Přes noc si mě nechali doma a druhý den mi udělali hrobeček na zahradě. Měl jsem to tam moc rád, a tak mě to potěšilo, že jim budu moct být nablízku i dál. Malá i velká pánička pro mě moc a moc brečely. Chyběl jsem jim. Velký páníček litoval, že nechal otevřené dveře, ale všichni v hloubi duše věděli, že tohle se mohlo stát komukoli z nich. Každému jsem už někdy utekl. Tentokrát jsem ale měl tu smůlu, že jsem se nedokázal vrátit.
Všechna ta léta u nich byla krásná, a jak já jsem miloval je, tak oni milovali mě. Víte, kdo jste nikdy neměl psa, nepochopíte to. Ale byl jsem součást rodiny, její právoplatný člen. Zažili jsme toho spolu hodně a za nic bych tenhle život nevyměnil.
Těším se, až se vyplní poslední slova, co mi malá pánička řekla. „Zase se uvidíme.“ I ona se těší. Je to už pár let, co jsem ji opustil, ale ona ví, že na ni čekám.
Nikdy nezapomenu.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Máma“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Moje blogová máma

Psát blog mě nikdy ani nenapadlo. Vždycky jsem si představila ty ubrečené a lítostivé lidi, kteří se nemají komu svěřit, a tak za tímhle účelem aspoň zapatlávají síť spoustou nesmyslů.

Jenže pak jsem poznala ji. Nejdřív bez jejích blogových myšlenek tedy. A strašně mě zaujala. Byla neobyčejná.
Když jsem nakonec mohla otevřít i její blog, jenž tady tolik lidí miluje, můj pohled na blogery se změnil. Ona ho psala jinak. Vtipně a lehce. Jakoby pro ni bylo všechno negativní především k hození za hlavu, napsáním vtipné historky a pak možná někde v dálce k troše potrápení, o kterém ale už nepotřebuje dávat vědět světu.
Kolik hodin jsem u jejích myšlenek strávila hned první noc, nemůžu vůbec spočítat. Pamatuju si ale, že jsem byla ohromená, jak poutavě psala o všem možném. A její vynalézavost! Podezřívám ji, že její fantazie nezná hranic.
Jednou jsme si psaly o fialkových bonbónech, a tak si na ni vzpomenu, kdykoli je třeba na pouti vidím. A často si na ni vzpomenu, i když vidím úplně jiné pochutiny.
A nejvíc na ni myslím teď. Snad jí nepíská v uších, ani nemá škytavku. Doufám, že ji netrápí ani nic jiného. Přeju jí totiž jenom to dobré do života a budu se snažit být zase její oblíbenkyní.
Jsi moje blogová máma, ale to je to nejmenší, co pro mě znamenáš. Mám tě opravdově ráda! Promiň mi…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Máma“.
Rubriky
TT (témata týdne) - erotika

Černovláska, on a já

Oblečená v letních šatech, uvažující o všem možném, čekajíc na něj před svým domem. Brunetka. Myslela si, že to bude běžné rande, normální večer, ničím nevynikající. Měla ho vidět už počtvrté. Měli si toho tolik co říct. Hned poprvé, když se k ní přivinul na parketu, si padli do oka. Najednou ho spatřila v dálce, jak se k ní pomalu přibližoval. S černovláskou po boku…

Vůbec nechápala, koho si to její přítel vede na jejich rande. Pokud věděla, neměl žádnou sestru ani kamarádku, kterou by jí chtěl představit tak moc, že by ji jen tak vzal s sebou na schůzku, jež měla být jen pro ně dva. Těch několik desítek metrů, které ještě zbývaly, než se budou moct pozdravit, bylo nekonečných.
Nežárlila a v hlavě jí neběžely žádné zcestné představy. Byla prostě zvědavá. Černovláska se ladně nesla a její tělo vybízelo k pohledu. Vlasy měla vyčesané do drdolu, ze kterého padalo pár pramínků. Měla tmavé oči, jež si teď se zájmem prohlížely brunetku. V tu chvíli to brunetě došlo, byla si naprosto jistá, že už ví, co pro ni přítel připravil. Nebo spíš koho. Hned na prvním rande, když už měla nějaký alkohol v sobě, se mu svěřila se svým přáním vyzkoušet si milovat se se ženou. A on jí ji přivedl. Na zlomek vteřiny byla uražená. Ještě nespali ani s přítelem a on je chce rovnou obě dvě?
Ale bylo to jinak. Dal jí prostě dárek. A nepožadoval nic nazpět ani na oplátku. Alespoň ne pro tu chvíli. A odešel.
Brunetka neváhala, a ačkoli jí bylo líto, že přítel odešel, pozvala černovlásku k sobě nahoru. Ve svém bytě se cítila ještě sebejistější. Nalila oběma bílé víno a nechala černovlásku, aby se posadila na obrovskou pohovku, zatímco sama si sedla naproti do křesla. V pokoji zavládlo napětí a každá z nich byla s každým dalším lokem vína uvolněnější a vzrušenější. Brunetka došla pro další láhev, a když se vrátila, posadila se přímo vedle černovlásky. Úplně se k ní přitiskla a jedním tahem stáhla gumičku z jejího drdolu. Hustá hříva černých dlouhých vlasů zavoněla přímo před brunetčiným obličejem.
Už nemohla čekat a černovlásku, která se celou dobu drze a chtivě usmívala, políbila. Vášnivě. Vzala ji pod bradou, stiskla jí čelisti a mezi pootevřené plné rty vrazila svůj jazyk. Černovláska ji hladila po stehnech a nechávala si projíždět ústa jejím mokrým jazýčkem. Brunetka si vyhrnula sukni jejích lehkých šatů a nechala černovlásku, aby se její ruce po stehnech přibližovaly stále blíž. Sama přestala s líbáním úst a zabořila se do černovlásčina výstřihu. Přes upnuté tričko viděla a cítila, že už na ni čekají tvrdé bradavky. Těšila se na ně, ale dávala si na čas a nejdřív ústy a jazykem zlehka políbila rameno, pak krk, potom klíční kost a nakonec sjela jazykem mezi prsa prozatím zahalená tričkem a podprsenkou. Černovláska se pod přívalem polibků přestávala ovládat, a zatímco jednou rukou si brunetku přitahovala blíž k sobě, druhou ji už hladila přes krajkované kalhotky a tempo i tlak měnila podle toho, jak moc se jí zrovna líbilo to, co bruneta prováděla na jejím hrudníku. Vtom se brunetka přesunula za její záda a přes hlavu jí stáhla tričko, rozepnula podprsenku a chytila ji za ňadra. Vešly se akorát do jejích hladkých dlaní. Černovláska už hlasitě oddychovala, ale přesto jednou rukou opět našla za svými zády brunetčin rozkrok a znovu začala po jejích vlhkých kalhotkách přejíždět prsty. Brunetka, která teď byla na gauči za černovláskou na kolenou, musela chtě nechtě pohybovat boky, protože jí slast nenechala v klidu. I ona tedy sjela rukama z černovlásčiných citlivých prsou, po plochém bříšku a schovala své dlaně pod jejími kalhotkami. Černovláska ihned, jakmile se brunetka dotkla jejího citlivého místečka, zalapala po dechu a zády se opřela o brunetu. Chvíli si jen užívala a nic jiného nevnímala. Brunetka ji ale zradila a přestala ji podpírat, takže černovláska spadla na záda a než si stihla uvědomit, co se stalo, brunetka si klekla nad její obličej a sama se nahnula dopředu, kde už hbitě stahovala černovlásce její upnuté džíny i tanga a její jazyk se rychle přibližoval na černovlásčino tajemné místo. Černovláska se rychle vzpamatovala, odhrnula brunetce kalhotky, rukama si ji chytla za boky, nadechla se a ponořila se do ní.
Ten večer se obě svíjely v neskutečných rozkoších a brunetka si na svého přítele ani nevzpomněla.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Černá“.
Rubriky
(ne)smysluplnosti

Jak mi to skvěle udělal aneb nový design

Je to nádhera, když potkáte nadmuže, který vám to s chutí udělá! A já měla to štěstí!

Jak můžete sami vidět, udělal mi to skvěle. Ještě nikdo mi to takhle nikdy neudělal, a tak můžu s klidným svědomím říct, že mi to udělal úplně nejlépe ze všech! Poprvé a hned dokonale.
Jistěže jsem mu nejdřív pověděla o svých fantaziích a nejskrytějších snech… No a všechno mi splnit nemohl, i když by to dokázal. Ale našli jsme kompromis a všechno se nakonec povedlo. Ani jsem ho nemusela nijak navádět. Na začátku stačilo říct pár slov a on hned pochopil, jak se mi to bude líbit. No a mně se to líbí moc.
A vám?
Rubriky
TT (témata týdne)

Sláva vám!

Domácích mazlíčků mám několik: pračka, myčka, vysavač, žehlička, varná konvice, mop… A všechny je zbožňuju. Proč?

Nemůžu si ani vybrat, kterého z těchhle mazlíčků mám úplně nejradši. Obejít by se dalo bez každého z nich, ale ta představa je hrozná.
Tak třeba prát otcovy montérky v ruce. To by přece ani nešlo? Nebo jako to dělávala babička, bělit bílé prádlo venku na trávě na sluníčku, pravidelně ho kropit a mydlit domácím mýdlem… Pračko moje zlatá! Nevadí mi, že když ždímáš, zní to jako letadlo, které mi vzlétává přímo u ucha! Už proti tobě neřeknu ani slovo! Jenom služ dál.
Nebo pořád dokola umývat nádobí ve dřezu. A pak ho utírat! To už snad ani neumím, vždyť myčka ho i osuší! A já vždycky nadávám, když nedokáže umýt úplně připálený hrnec. Stydím se za sebe. Myčko skoro dokonalá! Vážím si tě!
Koště už je taky passé! Jasně, smetáček a lopatka ještě nahrazené nebyly, ale koště? Akorát víří prach a každé místečko musíte přejet několikrát, protože nějaké to smítko, které uteče, se vždycky najde! Ale vysavač? Ach, vysavači můj milý! Dokážeš vysát všechny povrchy a dokonce ještě zanechat příjemnou vůni! To díky tobě se nemusím pavoukům přibližovat na více než metr a půl! Já vím, máš toho už hodně za sebou, ale vydrž se mnou prosím ještě dlouho!
Co pračka pomuchlá, napraví její kamarádka žehlička. Některým kusům oblečení už jsem torturu pod rozpálenou žehličkou odpustila (jistě že hlavně pro moje potěšení), ale pořád zbývá moc a moc těch, které se vyžehlit prostě musí! Jinak totiž vypadají, jak když je vytáhnete krávě z huby. A něco takového na sobě přece nosit nechci. Žehlička to krásně napraví a za to jí děkuju! Hřej mě i nadále a já tě budu ráda svírat ve své dlani!
Přínos varné konvice je dost možná nedoceněný. Ale pokud vám už někdy přestala fungovat, určitě jste prozřeli. Přeci jenom uvařit vodu na brambory pro šest lidí jen tak na plotně chvíli trvá. Milá konvičko, já vím, že jsem tě už dvakrát chtěla vrátit, protože jsi kazová, ale přesto ses ke mně vždycky vrátila s novými součástkami, a tak tě respektuji. A doufám, že mě budeš přivádět do varu neustále!
Jak jen jsem dřív mohla vytírat podlahy? Lezla jsem po kolenou pozpátku a před sebou šmrdlala mokrým hadrem, jehož původní barva už byla dlouho zapomenuta. Mope! Ty jsi pořádný kus pracovníka! Člověk už se díky tobě vody nemusí ani dotknout. Je to s tebou vlastně docela zábavička, jak tě tak ždímu. Nech mě prosím vymačkávat z tebe to nejlepší i dál.
Víte, mám i jiné domácí mazlíčky, se kterými trávím právě ten čas, který mi ušetří ti výše zmínění, ale ponechám je stranou. Tentokrát vzdávám hold jen a pouze těmto! Sláva vám!
Článek je přiřazen k tématu týdne „Můj domácí mazlíček“.