Po operaci ležím v posteli, konečně doma, jíst můžu jen zlehka, televize už mě nebaví, a tak mi zbývá jediná jiná radost – myšlenky na sex. Jenže ty myšlenky vířící v hlavě jsou jenom začátek. A já toužím po onom konci. Po uskutečnění.
Přítel za chvíli přijde z práce, já jsem čerstvě oholená, voňavá, toužící a nadržená. Snad neprasknou stehy.
Pár dní v nemocnici stačilo k tomu, abych vlhla při pouhých představách. Možná (jistojistě) tomu napomohlo menší (větší) externí rozptýlení od Něj. Externí? Tím myslím, že není můj, nemůžu si ho nárokovat a je mi vzácný.
Ty smyslné řádky, které mi psal, ve mně vyvolávaly pocity příjemnější než uklidňující léky v kombinaci s narkózou, a že já hodně ráda odpočívám a spím. Kdyby za mnou, už v polospánku, přišel na operační sál, určitě by se mi automaticky rozevřely rty. Nebo kolena.
Je to přesný opak platonické lásky, při které ani jeden netouží po onom aktu. My jsme roztoužení oba a tyhle zprávy, jež si mezi sebou čas od času posíláme, tu tužbu akorát zintenzivňují. A tak jsem byla trochu zklamaná, když jsem se z anestezie probudila s bolestí v krku, kterou nezpůsobil Jeho úd, nýbrž dýchací trubice. Hned jsem pochopila, proč tým anesteziologů potřeboval vědět, jestli nemám umělé zuby a jak moc dokážu otevřít pusu. Kvůli bukkake v bezvědomí to nebylo. Vzhledem k tomu, že jsem kolem sebe viděla samé sympatické mladé lékaře a asistenty – muže i ženy – napadaly mě různé scénáře. Nejspíš tomu napomohlo i to, že jsem už byla trochu zdrogovaná a tím pádem mnohem přítulnější. A taky jsem pod prostěradlem byla nahá. Kdyby se v tu chvíli na sále objevil On a prostě mi ho tam vrazil, zatímco přístroj na měření tepu by pípal jak zběsilý, nebránila bych se.
Pak mi dali před obličej dýchací masku, napíchli mi žílu a naposled si pamatuju jen své udivené: „To zabírá rychle!“ Erotické myšlenky byly v tu ránu pryč, uběhl nějaký čas a už mě zase budili. Na obličeji jsem necítila žádnou horkou stékající tekutinu, takže buď byli chirurgové profesionálové, anebo mě sestřičky očistily. Čerstvé rány mě mučily, jak se vnímání vracelo k sobě, a tak jsem dostala kapačku proti bolestem a bylo zase dobře. Opět jsem spala.
Nadrženost jsem si přivezla z nemocničního areálu s sebou domů a teď tenhle pocit dřímá ve mně. Přítel už přišel z práce a chce mi něco vyprávět, ale já chci nejdřív dopsat posledních pár řádek textu, a tak ho utiším a při psaní se dívám, jak se převléká. Košile mu sklouzává po statných zádech a mě tam zacuká, když se na mě otočí a vidím jeho hruď s jemnými chloupky. Dívá se na mě nechápavě, pár dní jsem si hrála na chudinku po operaci a sex nepřicházel v úvahu, ale dnes je mi líp a chci ho v sobě. Už nemám myšlenky pro nikoho jiného a za chvíli ve mně bude on. A jednoho dne třeba i On.
* Článek je přiřazen k tématu týdne „Začátek a konec“.