Rubriky
(ne)smysluplnosti

Poslušná

Když odešel z pokoje, svlékla jsem se, rozpustila jsem si dlouhé hnědé vlasy a klekla si zády ke vstupním dveřím. Poslušně jsem čekala, až se vrátí.

Ne že by mi to nařídil, ale já dokážu vyhovět i rozkazům, které nebyly řečené nahlas. Na tohle čekám tak dlouho…
Slyším kroky a snad i nádech, jak chtěl znova začít konverzaci, ale nejspíš zkoprněl, jakmile spatřil, co na něj čeká na podlaze. Mám sto chutí se otočit, ale přemůžu se a nechám iniciativu na něm.
Po chvilce cítím, jak mě zezadu chytne za prsa, a skoro se složím na podlahu, jak mnou projede očekávaný, ale nadočekávání silný záchvěv. Tenhle pocit vybuchne tam dole, a jestli jsem doteď nebyla vlhká, pak je jasné, že nyní doslova teču.
Unikne mi slabé: „Aaach…“, a on na to zareaguje okamžitě. Do pusy mi nacpe několik prstů a stále zezadu se na mě tlačí, takže nemůžu uhnout hlavou. Saju a oblizuju jeho mužné prsty a užívám si ten pocit, že mě má ve své moci.
Obejde mě a přímo před mým obličejem si ho vyndá z kalhot, ze kterých pak vytáhne opasek a obváže mi ho kolem krku. Jeho konec svírá v jedné ruce, zatímco do té druhé sevře tvrdého ptáka a bez varování mi ho narve do pusy. Nemůžu dýchat po pár prvních přírazech a uhýbám. Pustí pásek, vlepí mi facku přes ztvrdlou bradavku na pravém prsu a podrží si mě za vlasy. Teď už mi nezbývá nic než kouřit jeho chloubu a podřídit se jeho zrychlujícím se přírazům. Nebere na mě ohled a vráží mi ho hluboko do krku. Jazykem se ho snažím vytlačit z úst, ale nejspíš mu ten tlak akorát dělá dobře.
Rubriky
(ne)smysluplnosti

Už jsem na Islandu

Vím, že vás poslední dobou zanedbávám, ale doufám, že mi odpustíte. Tímto článkem jsem vám chtěla oznámit, že jsem se konečně dostala na Island a že bych o tom ráda psala blog. Tenhle userčin se na to ale příliš nehodí, a tak vás zvu jinam. Zatím jsem publikovala pouze článek, který před časem vyšel i zde.
Práce tady mám opravdu hodně, takže uvidím, jak rychle mi půjde psát, ale v zásobě mám spoustu věcí, se kterými bych vás ráda v souvislosti s Islandem seznámila.
Jen, prosím, mějte na paměti, že na islandském blogu opravdu nejsem userka 🙂

Blog najdete tady.

Rubriky
(ne)smysluplnosti

Narvu si ho tam až na doraz

Když si ho tam narvu, je to úžasný pocit. Nejdřív si s ním ale pohrávám v prstech. Různě ho mačkám a hladím. Má tak jemnou strukturu a vždycky mě překvapí jeho vlastnosti. Jak se zničehonic zvětší a jak zněkolikanásobí svůj objem! To už ho mám ale v sobě a není z něj skoro nic vidět.

Aby to bylo dokonalé, strkám si do sebe rovnou dva najednou. To je pak něco! Obě dírky už se těší na své návštěvníky a na to, jak budou naplněny po okraj.
Nejčastěji si ho do sebe strkám večer před spaním. Jednou rukou si ho zavádím a druhou pomáhám okolním částem těla, aby se přizpůsobily průniku.
Je to prostě skvělý pocit a kdo to nevyzkoušel, nejspíš neuvěří. Najednou máte v hlavě jenom to jediné a nemyslíte na nic jiného. Vaše smysly vás unášejí do dálek a vy se jim poddáváte s hlasitým oddychováním.
Jó, spát se špunty do uší, to je prostě slast!
Rubriky
(ne)smysluplnosti

Pracovní verze Standy pro zasmání

Říkala jsem si, že kdybych se náhodou dostala do finále soutěže Nakreslete, jak si představujete Standu, ukázala bych vám pracovní verzi svého soutěžního obrázku. A protože jsem se šťastnou náhodou do finále dostala, mám pro vás tedy onu malůvku. Můžete se klidně smát. Takhle já tvořím – načrtnu si, o čem to bude, a pak to celé předělám 🙂

pracovní verze:
soutěžní verze:
* Článek je přiřazen k tématu týdne „Jen se smějte“.
Rubriky
(ne)smysluplnosti

Soutěžní Standa

Po dlouhé době jsem do ruky vzala tužku a další malovací potřeby a zrodil se příspěvek do soutěže Nakreslete, jak si představujete Standu. Protože bude zveřejněno jenom pár finálových děl, ukážu vám obrázek sama.

Kdyby někoho zajímaly detaily, klikněte na obrázek pravým tlačítkem myši a otevřete si ho v novém okně. Platí pro prohlížeč Chrome (jak na to u ostatních prohlížečů zjistíte v komentáři č. 11).
Rubriky
(ne)smysluplnosti

Tak ať svítí vaše světlo před lidmi!

Pozdním studeným večerem vracel se domů. S úsměvem na rtech vychutnával si každičký okamžik života. Šel od přátel, jimž jako obvykle zvedl náladu. Zářil. A po jeho odchodu zářili i druzí. Rozdával štěstí a radost. Bral smutek a nepohodu. Měnil pláč se smíchem. „Kde se to v něm bere?“ ptali se lidé. Odpovědi se ale nedočkali. Možná o ni zase ani tolik nestáli… Snad záviděli mu jeho život, snad směnili by ho s ním hned s pocitem, že on se má i přes režim v zemi výborně, netušíc, jak doopravdy žil či živořil. Ale pýcha lidí je obrovská a oči zaslepené mívají, a tak se nikdo nezajímal o strádání samotného velkého člověka, který navenek působil tím nejspokojenějším a nejšťastnějším dojmem postaršího člověka.

Došel domů a pár polínek vhodil do kamen. Místnost se pomalu zahřívala, ale jeho srdce chladlo. Byl sám. Na zdech visely omšelé zaprášené fotografie s krásnou ženou. Sedl si tedy na rozvrzanou židli k moly prožranému stolu. Z bochníku ukrojil si oschlý krajíc a zakousl se do něj s pohledem upřeným na stěnu s obrázky. Do očí draly se mu slzy. Plakal. Krůpěje slz padaly na krajíček chleba. Muž ho odložil a šel si lehnout.
„Dobré jitro, přeji!“ zdravil příštího nedělního rána kolemjdoucí známé. Úsměv z tváře se mu celou cestu do kostela neztratil a lidé jen ho spatřili, hned jim bylo lépe. V kostele děkoval za život, který prožívá. Děkoval za všechno, co se mu dařilo, i za to, co mu nešlo. Po poslední modlitbě odešel za přáteli. Snad se jim tak říkat smělo, ale opravdovými přáteli mu nebyli. Na samotu byl ale zvyklý, a proto nestěžoval si. Poslouchal jejich hovory, v kterých většinou si jen stěžovali na chudobu, sám ale jen utěšoval a dodával naději. Kdo ji ale dodal jemu?
Někteří lidé ho obdivovali pro jeho schopnost vypořádat se s těžkým životem, někteří mu záviděli právě tuto schopnost a hrstka lidí jen poslouchala jeho moudrá slova, která buď zapomněli, nebo uchovali v paměti jako vzácnost. A že to byla vzácnost. On nikdy nemluvil pro nic za nic a vše, co říkal, mělo svůj důvod a důsledek. A tak dál chodil svým světem, který by se nám mohl zdát příliš malý, ale jemu stačil ke štěstí.
Dál rozdával radost, moudrost, úsměvy, pohodu, porozumění, lásku a vše, co jeho bližní potřebovali k životu. Sám nebral nic. Ani si nepůjčoval. Vystačil si sám. A lidé ani nic mu netoužili dávat. Kvůli starostem, které měli, se nezabývali o problémy a životy jiných víc než málo. On byl ale jiný. On dával, půjčoval, radil, chápal a objímal. Kdyby snad stávající krutý režim to dovoloval, lidé by se možná zastavili ve svém spěchu a uvědomili si toho vzácného člověka, jenž nikdy nepronesl žádnou urážku a nikdy nepohanil jediného člověka. Jenže oni neměli čas, a tak musel zůstat sám s vědomím, že to, co dává, nikdo mu nevrátí.
Zase jednou tak seděl a očima těkal ze zdi do otevřených kamen, v nichž skákaly plamínky odrážející se na fotografiích. Znovu plakal. Mohlo by nám ho být líto, mohlo by se zdát, že pláče pro svou samotu či neporozumění ostatních, ale on děkoval: „Děkuji. Díky za každé nové ráno. Díky za život s ní. Díky za nynější život bez ní. Díky za krásy, které jsem během života stačil zhlédnout. Díky za přání, která se mi splnila. Díky za lidi, kteří mě poslouchali, a díky za život, kterým zdárně jsem prošel až na konec.“ Naposled vydechl, srdce naposled pohnulo se, v hlavě naposled vybarvil se mu obrázek jeho ženy a on odešel.
Rubriky
(ne)smysluplnosti

Jak bych ráda polykala!

To je pořád:
je to zdravé!
je to přirozené!
je to obohacující!

Vždyť jo! Já chci polykat! Hrozně moc. Posledních pár dnů nedělám nic jiného, než že zkouším polykat. Jenže ono to nejde. Bolí to. Psychicky a ještě víc fyzicky.
První den to bylo úplně beznadějné. Ani podpora nejbližšího člověka nepomáhala. To, co se mi snažil vnutit do úst, bych mu nejradši plivla přímo do obličeje. Místo toho jsem všechno flusala do kapesníčků, které rychle zaplňovaly odpadkový koš a jeho okolí.
Druhý den už to ale šlo líp! Pár kapek jsem do sebe dostala a krk se uvolnil. Pořád to bylo nepříjemné, ale byla jsem ráda, že jsem trochu pokročila. Možná opravdu budu moct polykat cokoli, co mi kdo vnutí do chřtánu!
Třetí den už jsem zvládla skoro nemožné. Pusa mi přetékala teplou tekutinou a já polykala jako o život. Bylo to úžasné a po tolika dnech prázdna v ústech a krku i objevné.
Snad už bude všechno jenom lepší a já budu polykat jako jedna z nejlepších! Žádné kapesníky už nebudou třeba, nic nepřijde nazmar, všechno olíznu jazykem a polknu jakékoli sousto.
Jo a kdybych se zapomněla zmínit: mám angínu.
Rubriky
(ne)smysluplnosti

Co bych neudělala při sexu

…?

… tak a teď se vzbuřte.
Rubriky
(ne)smysluplnosti

Jak mi to skvěle udělal aneb nový design

Je to nádhera, když potkáte nadmuže, který vám to s chutí udělá! A já měla to štěstí!

Jak můžete sami vidět, udělal mi to skvěle. Ještě nikdo mi to takhle nikdy neudělal, a tak můžu s klidným svědomím říct, že mi to udělal úplně nejlépe ze všech! Poprvé a hned dokonale.
Jistěže jsem mu nejdřív pověděla o svých fantaziích a nejskrytějších snech… No a všechno mi splnit nemohl, i když by to dokázal. Ale našli jsme kompromis a všechno se nakonec povedlo. Ani jsem ho nemusela nijak navádět. Na začátku stačilo říct pár slov a on hned pochopil, jak se mi to bude líbit. No a mně se to líbí moc.
A vám?