Rubriky
TT (témata týdne)

Nadrženě nedočkavá

Jo! Tak trochu nedočkavá už jsem byla, když mě nechal čekat dvě hodiny. A to jsem chtěla jenom sex! Snad radost pro oba, ne?

Taková vyzývavá SMSka, jakože na něj čekám v postýlce. Z toho je snad úplně jasný, o co mi jde, ne?
Domluveno, že dorazí v osm. V půl osmý jsem připravená a čekám.
V půl devátý končí doba, do který jsem byla ochotná prominout zdržení, ať už k němu došlo kvůli čemukoliv.
V devět už fakt nechápu, o co, sakra, jde.
V půl desátý se začínám bát. Co když se něco stalo? Představuju si – jako správná hysterka – milion různých scénářů, jeden nepravděpodobnější než druhej.
Rozhodnu se snížit k tomu, že napíšu další zprávu, i když řada je na něm. Jo! Pořád to beru tak, jako jsme to brávali ve třinácti – já psala naposled, tak je řada na něm! Fajn, odešlu výstrahu, o co jako jde…? Nic…
Teď už se fakt obávám, že se vážně něco špatnýho stalo. Mám chuť jet za ním. Po půl hodině pípne mobil.
Usnul. Žádná omluva za zkaženej večer, za dvě hodiny čekání na nic. Nic.
Diví se mi někdo, že jsem byla tak trochu nedočkavá? A když jsem se nakonec dočkala, bylo mi to k něčemu? A myslíte si, že se příště budu zase snažit, abysme měli pěknej večer o samotě? Tsss…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Nedočkavost“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Jsme vedle sebe, ale…

Čekám. Co jiného mi zbývá? Druhý den po sobě jsem se upravila, i když je vlastně večer a jdu akorát do postele. Jenže doufám, že přijde za mnou a strávíme spolu pár hezkých chvil.

Nepřijde několik dlouhých desítek minut. Přitom je ve vedlejším pokoji, ne na druhém konci města nebo dokonce v jiné části země. Televize mě nebaví, ale absolutně nevím, čím zabít čas. Neskutečná nuda mě začíná udolávat a už nejsem schopná přemýšlet pozitivně. V hlavě mám jenom to, proč není u mě a hlavně se mnou.
Nakonec se objeví ve dveřích a lehne si ke mně. Jestli jsem prý naštvaná. Ne, Captain Obvious, vůbec nejsem naštvaná… Začínám se cítit úplně mimo, mám chuť mu jednu vrazit, aby se probral, chci mu toho tolik říct, ale mlčím a ležím nehybně. Uvnitř brečím smutkem a vztekem dohromady, tyhle dva pocity se spolu perou, snaží se jeden nad druhým převážit, ale pro mě to vyjde nastejno, ani jeden není vítanější než ten druhý. Tohle nemá východisko, a tak se otáčím zády k němu a snažím se usnout. Nic neudělá.
V mých nadějích mě vezme za ruku, pohladí po vlasech, položí mi ruku kolem pasu, řekne mi něco hezkého…. Naivní. Jsem neskutečně naivní, neustále mě to překvapuje, jak moc nadějí se mi dokáže nashromáždit v mysli, i přestože vím, že zůstanou nenaplněné. Jenže já pořád doufám. I teď.
Akorát jsme si vyměnili místnosti, teď sedím před počítačem já. Ale opět jsem to já, kdo doufá, že ten druhý přijde. Jenže to se nestane. Vrátím se do postele, usnu, ráno se vedle sebe probudíme a já nic neřeknu, všechno poběží podle vyjetých kolejí pořád dál.
Sice jsme vedle sebe, ale ve skutečnosti jsme jeden od druhého nesmírně daleko.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Problémy 21. století“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Samota

Poprvé jsem měla chuť něco nakreslit, a tak jsem si vzala papír a fixy a šla do toho. S tématem „samota“ v hlavě, bez plánů, co z toho vznikne…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Samota“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Líná a unavená

Všude kolem mě blikají diody. Je noc, ale z oken zakrytých elektrickými žaluziemi se line žluté světlo pouličních lamp. Čas od času zaslechnu houkat různé sirény, které ani neumím rozpoznat. Nad hlavou mi letí letadlo. Na ulici začínají být slyšet první starty motorů.

Probudí mě budík, který je nainstalovaný v mobilním telefonu. Na domácí meteostanici zhlédnu údaje o počasí. Zapnu notebook a chvíli na něm cosi štrachám. Dám vařit vodu do varné konvice. Na rádiu v koupelně naladím oblíbenou stanici. Umyju se pod sprchou, jež umí měnit nejen proud, ale i barvu podle teploty vody. Zaliju sáček s čajem horkou vodou. Z lednice vyndám snídani. Studený plátek chleba strčím do topinkovače. Po snídani vložím špinavé nádobí do myčky.
Opět sednu k počítači a civím do něj. Prstem jezdím po touchpadu, občas kliknu na klávesu.
Vlasy, které jsem si umyla, je třeba vysušit fénem. Potom beru do ruky žehličku na vlasy. Mezitím v různých fázích všemožné pomůcky a spreje, jež akorát lepí na rukou. Nalíčit se. Desítky věciček, ale používám z nich jen asi pět kousků. Nalakovat si nehty. Další sprej – aby lak lépe schnul.
Pustím televizi. Nic nedávají. Vypnu ji. Čekám, až bude čas jít na zastávku MHD. Kontroluji mobil. Nikdo nic. Už mě nebaví čekat, a tak se obuju a přivolám výtah. Sleduju čísla podlaží, dokud nejsem až dole, kde můžu konečně vyrazit na vzduch. Všude jezdí auta. Vzduch v Praze. Cestou na zastávku několikrát zkontroluju čas na mobilu. Na městskou čekám ještě pět minut, potom už mi do obličeje vyfoukne teplý smrdutý vzduch z výfuku a můžu nastoupit. Nejdřív ale stisknout tlačítko, aby se otevřely dveře. Sakra! V rychlosti odesílám SMS jízdenku. Ty dvě minuty, než mi přijde zpátky, jsem nervózní z případných revizorů. Teď už mě trochu rozčilujou jenom cestující, kteří mačkají „stop“ a chtějí vystupovat na zastávkách na znamení. Ráda už bych byla ve škole. Vystoupím z autobusu a dojdu k přechodu, kde mačkám tlačítko pro chodce. Čekám, dokud neblikne zelený panáček. Načasováno přesně na mou chůzi. S posledním krokem po silnici se objeví červená. Při vstupu do školy musím hledat čipovou kartu. Dveře se otevřely. Jdu si objednat oběd na další den, po několika letech se v tom zařízení stále nevyznám. Ukončit přiložením čipu. Knihovna – nemusí se na vás ani podívat, stačí přiložit kartu ke čtečce a vidí vás i vaše výpůjčky na displeji. Bazén – čip. Tělocvična – čip. Posilovna – čip. Knihkupectví – pokud chcete studentskou slevu – čip. Aspoň při odchodu ze školního areálu jste volní ihned.
Zajedu si nakoupit. V mobilu v poznámkách mám vypsáno, co potřebuju. Jednou rukou řídím nákupní košík a ve druhé držím telefon a při projíždění uličkami obchodu se do něj automaticky pořád dokola dívám. U pokladny hledám tu správnou kartu – platební. Málem bych zapomněla! Ještě tu zákaznickou! Z pokladny vyjede co nejvíc papírů a prodavačka mi je podává. „Nezapomeňte na kartičky se zvířátky!“ Jasně, beru je a myslím na to, že to jsou vlastně taky takové čipy. Už je cpou i dětem, jež k nim samozřejmě potřebují tu správnou čtečku.
Cesta domů. Od té poslední se nic nezměnilo, stále stejná tlačítka, zvuky i pohyby.
Přede dveřmi hledám klíče a postupně odemykám různé zámky. Bezpečnost především. Vybalím nákup a převleču se. Špinavé oblečení dám vyprat do pračky. Už teď se netěším na žehlení. Program, jenž prý nemačká prádlo a usnadňuje žehlení. Hahaha.
Zapnu notebook a čučím do něj, dokud nedostanu hlad. Předpřipravené jídlo ohřeju v mikrovlnce a za deset minut už jsem zpátky před obrazovkou. Ťukám a ťukám. Čas hrozně letí, i když na digitálních hodinách to není tak viditelné. Pípá mi upozornění, a tak polknu prášek. Chemie.
Chemie všude kolem mě. Technické vymoženosti, kvůli kterým mi utíká opravdový život pod rukama.
Jsem líná používat dokonce i moderní technologie. Jsem unavená. Jsem unavená jimi.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Lenost“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Co bych neudělala…

Co bych z lásky neudělala pro své nejbližší… Takže když lívance, tak prasátkové!

Jasně, trvá to o dost dýl, než kydnout těsto na pánev jen tak, ale nestojí to za to? Když uděláte někomu radost? Mně je jedno, že tím strávím víc času. Tahle práce navíc se prostě vyplatí!
P. S. Kdo se na fotografiích poznal, nechť se nad sebou zamyslí.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Je mi to jedno“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Přepni to!

Tento týden se naší domácnosti poštěstila nečekaná věc. Společnost, které platíme za různé televizní programy, zaznamenala výpadky svých služeb, což samozřejmě nemohli nechat jen tak, a tudíž svým zákazníkům jako revanš umožnili sledovat veškeré dostupné programy, jež ve své nabídce mají. Je jich dvě stě!

Měla jsem vážně radost. Program 130 totiž znamená mou oblíbenou hudební stanici, kterou můžu mít zapnutou klidně celý den, a přesto jsem stále neukojená. Jenže tenhle televizní přístroj sdílím s celou rodinou, která není nonstop poslechem muziky tak nadšená jako já, takže se ani nenaděju, jenom mrknu a program je změněný. Protože neživím, tak ani nepřepínám, a tak mi nezbývá než se obrnit trpělivostí a doufat, že nového pána dálkového ovládání brzy nějaký pořad zaujme. Jinak mě totiž čeká nesnesitelné utrpení.
Když totiž máte programů, že byste je spočítali na vašich vlastních prstech (nestrkali-li jste je tam, kam jste neměli, a nepřišli-li jste o ně tím pádem – Egopede, nehledej v tom nic nemravného!), zjistíte v řádu pár půlminut, že nikde nic nedávají. Když jich ale máte desetkrát tolik, trvá vám to neskutečně dlouho. Tedy pokud jste pánem ovladače, pak vás to nekonečné přepínání asi i baví, ale já jako pasivní divák, který má sice oči upřené do notebooku, ale uši vnímají (ne)dokonalost televizních kanálů, trpím. Čas od času zvednu oči, abych alespoň zjistila, který že to program vyřknul něco takového a kterému že se mám tedy vyhýbat. Jindy zvednu oči proto, abych zjistila, jestli už se přiblížila stanice dvoustá, tedy poslední v řadě. Většinou se zhrozím, protože informační panel hlásá číslo kolem 50 (pro Krutomývala: 50sátky). Netvrdím, že v mé mysli koluje přímo slovní spojení „jdeme dál“, ale význam je rozhodně podobný. Přeju si v té chvíli jediné: zrychlit rychlost přepínání a co nejrychleji si vybrat.
Najednou se to stane! Dvoustý program je zde! Pán ovládání se chce tedy vrátit k něčemu, co ho v té dlouhé řadě aspoň trochu zaujalo, ale je tu problém. Nepamatuje si číslo toho jistě záživného programu! Veškeré přepínání se tedy opakuje, i když tentokrát už to nebaví ani samotného přepínajícího, ale za pár chvil vytouženou stanici nachází. Ovšem jenom proto, aby zjistil, že onen pořad už končí. Nová vlna hledání něčeho začíná.
Program 200 je tady! Hurá! Snad si tentokrát pán televize pamatuje, jaký kanál ho zaujal! Ne… Nezaujal ho totiž žádný. Trvalo to několik dlouhých minut, aby zjistil, že nic kloudného nedávají!
Ještě že se poskytovatel nepředal a veškerou tuto radost omezil týdnem trvání!
Článek je přiřazen k tématu týdne „Jdeme dál…“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Zase se uvidíme

Spolu s bratříčkem jsme se narodili v květnu 2000. Tím pádem se vždycky dobře počítalo, kolik nám je. Jenže bráchu jsem si užil jenom pár týdnů. Páníček nás pak vzal s sebou na pouť a nosil v náručí. Kdekdo se zastavoval, aby si nás pohladil. Až přišla ona. Nejdřív si myslela, že jsem čivava, byl jsem totiž ještě hrozně maličký, ale můj pán vysvětlil, že jsem pražský krysařík. Já jsem věděl, jak krysy vypadají, a tak jsem to moc nechápal, ale radši jsem nad tím neuvažoval a upíral své hnědé oči do těch jejích.

Asi to zabralo a ona si mě vybrala. Že prý se jí líbí ten tmavě hnědý pruh, co jsem měl na zádech. Jinak jsem byl spíš zrzavý. Její maminka za mě zaplatila a já jsem naposledy viděl svého bratříčka. Snad se mu v životě povede dobře. I já jsem doufal, že mě budou mít rádi a budu se u nich mít hezky.
To bylo tulení a mazlení! To víte, byl jsem novinka a mojí nové malé páničce bylo 11 let a vždycky po psíkovi toužila. Na pouti bylo hrozné vedro, byl totiž červenec, nasedli jsme tedy do auta a já jsem si myslel, že už jedeme domů. Ale nakonec jsme jeli na návštěvu k babičce. Ta mě měla taky moc ráda. A já ji.
Ten den jsem si zamiloval auto, projel jsem se ještě cestou zpátky, tentokrát už opravdu do mého nového domova, a od té doby jsem znal slovo „auto“ a chtěl v něm být pokaždé, když se nastartovalo. Vždycky jsem balancoval na stehnech toho, kdo seděl jako spolujezdec vepředu, a svým vlhkým čumáčkem jsem špinil sklo. Nejdřív ho pořád leštili, ale pak se na to vykašlali, nemělo to smysl. Když byla jízda moc rychlá, tak jsem se stěží na nohou svých páníčků udržel. Předníma nohama, kde jsem měl dlouhé drápky, jsem se zarýval do jejich kolen, což se jim vůbec nelíbilo. Já jsem ale nevěděl, že je to bolí. Jinak bych to nedělal přece.
V mém novém domově se mi líbilo. Neměli pro mě sice připravené nic speciálně psíkovského, ale nějak jsme to dali dohromady a večer už jsem ležel v krabici vystlané dekou. Dali mi tam i malý polštářek a pod něj ukryli budík. Že prý mi to bude připomínat tlukoucí srdce. To se tedy spletli! Bylo mi hrozně smutno a jakmile mě nechali samotného v obýváku, plakal jsem. Nakonec si mě tedy velká pánička vzala do ložnice a dokonce nechala svou ruku celou noc v mé krabici. To se mi spinkalo krásně.
Další den už na mě čekal nový pelíšek, misky, vodítko a obojek. Ten byl teda ale hrozný! Po pár dnech, kdy jsem se na něm pořád škrtil, protože jsem na procházkách spěchal kupředu rychleji než oni, mi museli koupit postroj. Byl fajn a dokonce mě za něj mohli i zvednout, což bylo vážně vtipné. No a tak jsem už mohl na procházkách tahat a přitom se neškrtit. Abych pravdu řekl, zase tolik mě ten obojek neškrtil, ale doufal jsem, že když to budu předstírat, sundají mi ho a nechají mě na volno. To nevyšlo. Tak jsem se spokojil s postrojem a naučil jsem se další slovo, které jsem si taky zamiloval a moc rád jsem ho slýchával – „procházka“.
Dny plynuly, všichni mě doma měli rádi i přes některé mé vylomeniny a já jsem měl spoustu psích i lidských kamarádů. Po čase jsem se dokonce stal tatínkem, a když jsem slyšel další naučené slovo – „štěňátka“ – mohl jsem se pominout, protože jsem si myslel, že je zase budu vyrábět. Ale ne vždy to tak bylo. Někdy si páníčkové jenom prohlíželi fotky, jindy jsme se na ně jeli podívat, takže zase tolik jsem si tu výrobu neužil. Jedno šťěňátko se mi ale povedlo. Dokázal jsem totiž vyrobit naprosto dokonalou kopii mě, akorát že to byla holka a byla menší. Ťapka jí říkali. Měla úplně stejné chování a pohyby jako já. Přitom jsme spolu vůbec nežili, jenom jsem ji dvakrát viděl, když jsme se na ni jeli podívat. To bylo opravdu zvláštní.
Hned od mala mi udělali místo na parapetu na okně, a tak jsem byl i atrakcí pro kolemjdoucí. Pod oknem jsem měl židličku, abych tam mohl vyskočit, a když šel kolem pes, tak na mě páníčkové volali: „Benji, honem na okno, pejsek!“ a já jsem jako ty animované postavičky zahrabal nohama na místě, jenom abych už tam byl a viděl, kdo to jde po mojí ulici. Povel „na okno“ jsem znal dokonale a často jsme tím bavili návštěvy.
No jo, ani jsem se nepředstavil. Začali mi říkat „Benji“. Vymyslela to velká pánička. Ale měl jsem spoustu jmen. Děda mi říkal „Bendžo“, to se mi líbilo, byl jediný, kdo mi tak říkal. Hned jsem na něm vycítil, že má pejsky rád, tak jsem ho měl taky rád. Jedno léto jsem ho ale viděl naposled a pak už nikdy. Zvláštní. Když jsem trochu zlobil, říkali mi „Benjamine“. Nesnášel jsem oslovení „Bendžáku“, ale to mi říkali jenom divní lidé, tak jsem na ně vrčel a štěkal, dokud je nepřestalo bavit si mě všímat. Moje malá pánička mi vymyslela spoustu přezdívek. Nejlepší byla „Milčí“. Ono vám to zní možná divně, ale je to zkratka od „Miláčku“. Taky mi říkala „Kočko“ a „Kočáku“ a z toho udělala zkratku „Kočí“, což jsem měl taky hrozně rád a slyšel jsem na to úplně stejně jako na „Benji“. Prostě mi říkala různě. Třeba ještě „Stehýnko“, protože jsem byl sportovec a měl je pěkně vypracovaná. Nebo „Ouško“, poněvadž jako malému mi ouška masírovali, aby mi prý hezky stála a neměl jsem je převislé. Povedlo se. Znalci mého plemene moje ouška vždycky obdivovali.
Moje malá pánička pak začala přes týden bydlet na internátě, kde jsem se taky byl podívat, ale jenom tajně, a tak jsem trávil čas hlavně s velkou páničkou. Čekal jsem, až přijde z práce a půjdeme ven. Někdy jsem tedy dost vyl, to vám povím! Vydržel jsem to i několik hodin. Ale sousedi asi byli taky v práci, protože si nikdo nestěžoval. Na malou páničku jsem se vždycky těšil, ale ten víkend utekl moc rychle a zase odjížděla.
Když už mi bylo devět, začal jsem si všímat, že moje malá pánička je někdy smutná. Bála se, protože už jsem začal šedivět a tak. Ale já jsem byl pořád čilý a veselý a plný života. Běhal jsem stejně jako za mlada a byl jsem prostě zdravý pejsek. To ji snad uklidňovalo.
Čas od času, když se háraly mé přítelkyně, co jsem po městě měl, jsem vzal roha. Využil jsem třeba i jedné sekundy k tomu, abych utekl a mohl jít vyrábět štěňátka. Když jsem se pak vracel domů, bál jsem se, že dostanu, protože oni mě mezitím samozřejmě všude hledali, ale nenašli. A já na jejich volání nereagoval. Jednou jsem utekl až na zahradu, kterou jsme měli za městem! Malá pánička mě tam přijela hledat a když jsem se k ní pomalu bojácně šinul, protože jsem dal přednost odvozu zpátky domů autem, než abych si to štrádoval městem zase sám, tak jí tekly slzy po tvářích a jenom mě objímala. Byl jsem totiž pryč dlouho. Věděl jsem, že jim těmi útěky ubližuju, báli se o mě, ale nemohl jsem si pomoct.
17. listopadu 2009 jsem utekl naposled. Můj velký páníček nechal otevřená vrata a pak šel do sklepa a nechal i otevřené dveře od bytu, čehož jsem si ihned všiml, a tak jsem se vykradl ven. Jenže tentokrát to nevyšlo. Srazilo mě auto hned na našem náměstí. Hrozně to bolelo! Už jsem se nemohl doplazit až domů, a tak jsem ležel u silnice, deset metrů od našeho vchodu a čekal jsem. V pusince jsem měl krev a tělíčko už jsem necítil. Po strašně dlouhé době mě vzala do náručí moje malá pánička a brečela. Chtěl jsem ji olíznout obličej, ale nemohl jsem udržet hlavičku zvednutou. Utíkala se mnou domů a můj velký páníček hned nastartoval auto, abychom jeli k doktorovi. Jenže byla noc a ten můj byl daleko. Moje malá pánička tedy jednou rukou držela mě a druhou volala druhému doktorovi, který řekl, ať k němu přijedeme, že už je na cestě do ordinace.
Moc jsem se bál, protože u doktora mě nikdy nečekalo nic dobrého. Ale byl jsem rád, že jsem aspoň s malou páničkou. Slzy jí nepřestávaly téct a já jsem taky zaslechl, jak proklela velkého páníčka, protože jí došlo, jak jsem vlastně utekl. Nemohla se ani vysmrkat, ale všechno jí bylo jedno, jenom mě pořád hladila a říkala, že všechno bude v pořádku. Tahle slova jsem taky znal, říkala mi je kdykoli se mi něco stalo, třeba když mě štípla vosa a já jsem celý otekl a vypadal jsem jak šarpej. Její hlas mě uklidňoval, ale možná jsem akorát přestával vnímat, kdo ví. Doktor mi udělal rentgen a zjistil asi něco moc špatného, protože malá pánička se rozbrečela naplno. Doktor ji chtěl vyvést z ordinace, ale ona jasným hlasem řekla, že nikam nepůjde! Nechal toho tedy a radši jí podal kapesníčky. Za chvíli přišla i velká pánička, to jsem byl rád. Doktor mi píchnul injekci s adrenalinem, protože mi přestávalo bít srdíčko. Snažil se ho masírovat, ale i já jsem věděl, že umírám. Malá pánička strašlivě brečela a mně to bylo líto. Všem se kutálely slzy po tvářích, ale už se nedalo nic dělat. Malá pánička mi na rozloučenou řekla, ať pozdravuju pejsky a že se zase uvidíme a dala mi pusu. Já už jsem nic neviděl, jenom jsem trochu vnímal její hlas a dotyky. A pak jsem umřel.
Přes noc si mě nechali doma a druhý den mi udělali hrobeček na zahradě. Měl jsem to tam moc rád, a tak mě to potěšilo, že jim budu moct být nablízku i dál. Malá i velká pánička pro mě moc a moc brečely. Chyběl jsem jim. Velký páníček litoval, že nechal otevřené dveře, ale všichni v hloubi duše věděli, že tohle se mohlo stát komukoli z nich. Každému jsem už někdy utekl. Tentokrát jsem ale měl tu smůlu, že jsem se nedokázal vrátit.
Všechna ta léta u nich byla krásná, a jak já jsem miloval je, tak oni milovali mě. Víte, kdo jste nikdy neměl psa, nepochopíte to. Ale byl jsem součást rodiny, její právoplatný člen. Zažili jsme toho spolu hodně a za nic bych tenhle život nevyměnil.
Těším se, až se vyplní poslední slova, co mi malá pánička řekla. „Zase se uvidíme.“ I ona se těší. Je to už pár let, co jsem ji opustil, ale ona ví, že na ni čekám.
Nikdy nezapomenu.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Máma“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Moje blogová máma

Psát blog mě nikdy ani nenapadlo. Vždycky jsem si představila ty ubrečené a lítostivé lidi, kteří se nemají komu svěřit, a tak za tímhle účelem aspoň zapatlávají síť spoustou nesmyslů.

Jenže pak jsem poznala ji. Nejdřív bez jejích blogových myšlenek tedy. A strašně mě zaujala. Byla neobyčejná.
Když jsem nakonec mohla otevřít i její blog, jenž tady tolik lidí miluje, můj pohled na blogery se změnil. Ona ho psala jinak. Vtipně a lehce. Jakoby pro ni bylo všechno negativní především k hození za hlavu, napsáním vtipné historky a pak možná někde v dálce k troše potrápení, o kterém ale už nepotřebuje dávat vědět světu.
Kolik hodin jsem u jejích myšlenek strávila hned první noc, nemůžu vůbec spočítat. Pamatuju si ale, že jsem byla ohromená, jak poutavě psala o všem možném. A její vynalézavost! Podezřívám ji, že její fantazie nezná hranic.
Jednou jsme si psaly o fialkových bonbónech, a tak si na ni vzpomenu, kdykoli je třeba na pouti vidím. A často si na ni vzpomenu, i když vidím úplně jiné pochutiny.
A nejvíc na ni myslím teď. Snad jí nepíská v uších, ani nemá škytavku. Doufám, že ji netrápí ani nic jiného. Přeju jí totiž jenom to dobré do života a budu se snažit být zase její oblíbenkyní.
Jsi moje blogová máma, ale to je to nejmenší, co pro mě znamenáš. Mám tě opravdově ráda! Promiň mi…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Máma“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Sláva vám!

Domácích mazlíčků mám několik: pračka, myčka, vysavač, žehlička, varná konvice, mop… A všechny je zbožňuju. Proč?

Nemůžu si ani vybrat, kterého z těchhle mazlíčků mám úplně nejradši. Obejít by se dalo bez každého z nich, ale ta představa je hrozná.
Tak třeba prát otcovy montérky v ruce. To by přece ani nešlo? Nebo jako to dělávala babička, bělit bílé prádlo venku na trávě na sluníčku, pravidelně ho kropit a mydlit domácím mýdlem… Pračko moje zlatá! Nevadí mi, že když ždímáš, zní to jako letadlo, které mi vzlétává přímo u ucha! Už proti tobě neřeknu ani slovo! Jenom služ dál.
Nebo pořád dokola umývat nádobí ve dřezu. A pak ho utírat! To už snad ani neumím, vždyť myčka ho i osuší! A já vždycky nadávám, když nedokáže umýt úplně připálený hrnec. Stydím se za sebe. Myčko skoro dokonalá! Vážím si tě!
Koště už je taky passé! Jasně, smetáček a lopatka ještě nahrazené nebyly, ale koště? Akorát víří prach a každé místečko musíte přejet několikrát, protože nějaké to smítko, které uteče, se vždycky najde! Ale vysavač? Ach, vysavači můj milý! Dokážeš vysát všechny povrchy a dokonce ještě zanechat příjemnou vůni! To díky tobě se nemusím pavoukům přibližovat na více než metr a půl! Já vím, máš toho už hodně za sebou, ale vydrž se mnou prosím ještě dlouho!
Co pračka pomuchlá, napraví její kamarádka žehlička. Některým kusům oblečení už jsem torturu pod rozpálenou žehličkou odpustila (jistě že hlavně pro moje potěšení), ale pořád zbývá moc a moc těch, které se vyžehlit prostě musí! Jinak totiž vypadají, jak když je vytáhnete krávě z huby. A něco takového na sobě přece nosit nechci. Žehlička to krásně napraví a za to jí děkuju! Hřej mě i nadále a já tě budu ráda svírat ve své dlani!
Přínos varné konvice je dost možná nedoceněný. Ale pokud vám už někdy přestala fungovat, určitě jste prozřeli. Přeci jenom uvařit vodu na brambory pro šest lidí jen tak na plotně chvíli trvá. Milá konvičko, já vím, že jsem tě už dvakrát chtěla vrátit, protože jsi kazová, ale přesto ses ke mně vždycky vrátila s novými součástkami, a tak tě respektuji. A doufám, že mě budeš přivádět do varu neustále!
Jak jen jsem dřív mohla vytírat podlahy? Lezla jsem po kolenou pozpátku a před sebou šmrdlala mokrým hadrem, jehož původní barva už byla dlouho zapomenuta. Mope! Ty jsi pořádný kus pracovníka! Člověk už se díky tobě vody nemusí ani dotknout. Je to s tebou vlastně docela zábavička, jak tě tak ždímu. Nech mě prosím vymačkávat z tebe to nejlepší i dál.
Víte, mám i jiné domácí mazlíčky, se kterými trávím právě ten čas, který mi ušetří ti výše zmínění, ale ponechám je stranou. Tentokrát vzdávám hold jen a pouze těmto! Sláva vám!
Článek je přiřazen k tématu týdne „Můj domácí mazlíček“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Více a znova

Je to krása i ošklivost,
jsou to tvé oči,
je to pyšnost či nadutost,
když jsi v mojí moci.

Je to přátelství, nenávist,
jsou to tvé líce,
je to sobeckost neb závist,
když chceš mě více.
Je to láska a strach,
jsou to tvá slova,
je to bolest i krach,
když říkáš to znova.
Je to um, genialita,
jsou to tvé činy,
je to naděje vylitá,
když spadnem z výšiny.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Genialita“.