Spolu s bratříčkem jsme se narodili v květnu 2000. Tím pádem se vždycky dobře počítalo, kolik nám je. Jenže bráchu jsem si užil jenom pár týdnů. Páníček nás pak vzal s sebou na pouť a nosil v náručí. Kdekdo se zastavoval, aby si nás pohladil. Až přišla ona. Nejdřív si myslela, že jsem čivava, byl jsem totiž ještě hrozně maličký, ale můj pán vysvětlil, že jsem pražský krysařík. Já jsem věděl, jak krysy vypadají, a tak jsem to moc nechápal, ale radši jsem nad tím neuvažoval a upíral své hnědé oči do těch jejích.
Asi to zabralo a ona si mě vybrala. Že prý se jí líbí ten tmavě hnědý pruh, co jsem měl na zádech. Jinak jsem byl spíš zrzavý. Její maminka za mě zaplatila a já jsem naposledy viděl svého bratříčka. Snad se mu v životě povede dobře. I já jsem doufal, že mě budou mít rádi a budu se u nich mít hezky.
To bylo tulení a mazlení! To víte, byl jsem novinka a mojí nové malé páničce bylo 11 let a vždycky po psíkovi toužila. Na pouti bylo hrozné vedro, byl totiž červenec, nasedli jsme tedy do auta a já jsem si myslel, že už jedeme domů. Ale nakonec jsme jeli na návštěvu k babičce. Ta mě měla taky moc ráda. A já ji.
Ten den jsem si zamiloval auto, projel jsem se ještě cestou zpátky, tentokrát už opravdu do mého nového domova, a od té doby jsem znal slovo „auto“ a chtěl v něm být pokaždé, když se nastartovalo. Vždycky jsem balancoval na stehnech toho, kdo seděl jako spolujezdec vepředu, a svým vlhkým čumáčkem jsem špinil sklo. Nejdřív ho pořád leštili, ale pak se na to vykašlali, nemělo to smysl. Když byla jízda moc rychlá, tak jsem se stěží na nohou svých páníčků udržel. Předníma nohama, kde jsem měl dlouhé drápky, jsem se zarýval do jejich kolen, což se jim vůbec nelíbilo. Já jsem ale nevěděl, že je to bolí. Jinak bych to nedělal přece.
V mém novém domově se mi líbilo. Neměli pro mě sice připravené nic speciálně psíkovského, ale nějak jsme to dali dohromady a večer už jsem ležel v krabici vystlané dekou. Dali mi tam i malý polštářek a pod něj ukryli budík. Že prý mi to bude připomínat tlukoucí srdce. To se tedy spletli! Bylo mi hrozně smutno a jakmile mě nechali samotného v obýváku, plakal jsem. Nakonec si mě tedy velká pánička vzala do ložnice a dokonce nechala svou ruku celou noc v mé krabici. To se mi spinkalo krásně.
Další den už na mě čekal nový pelíšek, misky, vodítko a obojek. Ten byl teda ale hrozný! Po pár dnech, kdy jsem se na něm pořád škrtil, protože jsem na procházkách spěchal kupředu rychleji než oni, mi museli koupit postroj. Byl fajn a dokonce mě za něj mohli i zvednout, což bylo vážně vtipné. No a tak jsem už mohl na procházkách tahat a přitom se neškrtit. Abych pravdu řekl, zase tolik mě ten obojek neškrtil, ale doufal jsem, že když to budu předstírat, sundají mi ho a nechají mě na volno. To nevyšlo. Tak jsem se spokojil s postrojem a naučil jsem se další slovo, které jsem si taky zamiloval a moc rád jsem ho slýchával – „procházka“.
Dny plynuly, všichni mě doma měli rádi i přes některé mé vylomeniny a já jsem měl spoustu psích i lidských kamarádů. Po čase jsem se dokonce stal tatínkem, a když jsem slyšel další naučené slovo – „štěňátka“ – mohl jsem se pominout, protože jsem si myslel, že je zase budu vyrábět. Ale ne vždy to tak bylo. Někdy si páníčkové jenom prohlíželi fotky, jindy jsme se na ně jeli podívat, takže zase tolik jsem si tu výrobu neužil. Jedno šťěňátko se mi ale povedlo. Dokázal jsem totiž vyrobit naprosto dokonalou kopii mě, akorát že to byla holka a byla menší. Ťapka jí říkali. Měla úplně stejné chování a pohyby jako já. Přitom jsme spolu vůbec nežili, jenom jsem ji dvakrát viděl, když jsme se na ni jeli podívat. To bylo opravdu zvláštní.
Hned od mala mi udělali místo na parapetu na okně, a tak jsem byl i atrakcí pro kolemjdoucí. Pod oknem jsem měl židličku, abych tam mohl vyskočit, a když šel kolem pes, tak na mě páníčkové volali: „Benji, honem na okno, pejsek!“ a já jsem jako ty animované postavičky zahrabal nohama na místě, jenom abych už tam byl a viděl, kdo to jde po mojí ulici. Povel „na okno“ jsem znal dokonale a často jsme tím bavili návštěvy.
No jo, ani jsem se nepředstavil. Začali mi říkat „Benji“. Vymyslela to velká pánička. Ale měl jsem spoustu jmen. Děda mi říkal „Bendžo“, to se mi líbilo, byl jediný, kdo mi tak říkal. Hned jsem na něm vycítil, že má pejsky rád, tak jsem ho měl taky rád. Jedno léto jsem ho ale viděl naposled a pak už nikdy. Zvláštní. Když jsem trochu zlobil, říkali mi „Benjamine“. Nesnášel jsem oslovení „Bendžáku“, ale to mi říkali jenom divní lidé, tak jsem na ně vrčel a štěkal, dokud je nepřestalo bavit si mě všímat. Moje malá pánička mi vymyslela spoustu přezdívek. Nejlepší byla „Milčí“. Ono vám to zní možná divně, ale je to zkratka od „Miláčku“. Taky mi říkala „Kočko“ a „Kočáku“ a z toho udělala zkratku „Kočí“, což jsem měl taky hrozně rád a slyšel jsem na to úplně stejně jako na „Benji“. Prostě mi říkala různě. Třeba ještě „Stehýnko“, protože jsem byl sportovec a měl je pěkně vypracovaná. Nebo „Ouško“, poněvadž jako malému mi ouška masírovali, aby mi prý hezky stála a neměl jsem je převislé. Povedlo se. Znalci mého plemene moje ouška vždycky obdivovali.
Moje malá pánička pak začala přes týden bydlet na internátě, kde jsem se taky byl podívat, ale jenom tajně, a tak jsem trávil čas hlavně s velkou páničkou. Čekal jsem, až přijde z práce a půjdeme ven. Někdy jsem tedy dost vyl, to vám povím! Vydržel jsem to i několik hodin. Ale sousedi asi byli taky v práci, protože si nikdo nestěžoval. Na malou páničku jsem se vždycky těšil, ale ten víkend utekl moc rychle a zase odjížděla.
Když už mi bylo devět, začal jsem si všímat, že moje malá pánička je někdy smutná. Bála se, protože už jsem začal šedivět a tak. Ale já jsem byl pořád čilý a veselý a plný života. Běhal jsem stejně jako za mlada a byl jsem prostě zdravý pejsek. To ji snad uklidňovalo.
Čas od času, když se háraly mé přítelkyně, co jsem po městě měl, jsem vzal roha. Využil jsem třeba i jedné sekundy k tomu, abych utekl a mohl jít vyrábět štěňátka. Když jsem se pak vracel domů, bál jsem se, že dostanu, protože oni mě mezitím samozřejmě všude hledali, ale nenašli. A já na jejich volání nereagoval. Jednou jsem utekl až na zahradu, kterou jsme měli za městem! Malá pánička mě tam přijela hledat a když jsem se k ní pomalu bojácně šinul, protože jsem dal přednost odvozu zpátky domů autem, než abych si to štrádoval městem zase sám, tak jí tekly slzy po tvářích a jenom mě objímala. Byl jsem totiž pryč dlouho. Věděl jsem, že jim těmi útěky ubližuju, báli se o mě, ale nemohl jsem si pomoct.
17. listopadu 2009 jsem utekl naposled. Můj velký páníček nechal otevřená vrata a pak šel do sklepa a nechal i otevřené dveře od bytu, čehož jsem si ihned všiml, a tak jsem se vykradl ven. Jenže tentokrát to nevyšlo. Srazilo mě auto hned na našem náměstí. Hrozně to bolelo! Už jsem se nemohl doplazit až domů, a tak jsem ležel u silnice, deset metrů od našeho vchodu a čekal jsem. V pusince jsem měl krev a tělíčko už jsem necítil. Po strašně dlouhé době mě vzala do náručí moje malá pánička a brečela. Chtěl jsem ji olíznout obličej, ale nemohl jsem udržet hlavičku zvednutou. Utíkala se mnou domů a můj velký páníček hned nastartoval auto, abychom jeli k doktorovi. Jenže byla noc a ten můj byl daleko. Moje malá pánička tedy jednou rukou držela mě a druhou volala druhému doktorovi, který řekl, ať k němu přijedeme, že už je na cestě do ordinace.
Moc jsem se bál, protože u doktora mě nikdy nečekalo nic dobrého. Ale byl jsem rád, že jsem aspoň s malou páničkou. Slzy jí nepřestávaly téct a já jsem taky zaslechl, jak proklela velkého páníčka, protože jí došlo, jak jsem vlastně utekl. Nemohla se ani vysmrkat, ale všechno jí bylo jedno, jenom mě pořád hladila a říkala, že všechno bude v pořádku. Tahle slova jsem taky znal, říkala mi je kdykoli se mi něco stalo, třeba když mě štípla vosa a já jsem celý otekl a vypadal jsem jak šarpej. Její hlas mě uklidňoval, ale možná jsem akorát přestával vnímat, kdo ví. Doktor mi udělal rentgen a zjistil asi něco moc špatného, protože malá pánička se rozbrečela naplno. Doktor ji chtěl vyvést z ordinace, ale ona jasným hlasem řekla, že nikam nepůjde! Nechal toho tedy a radši jí podal kapesníčky. Za chvíli přišla i velká pánička, to jsem byl rád. Doktor mi píchnul injekci s adrenalinem, protože mi přestávalo bít srdíčko. Snažil se ho masírovat, ale i já jsem věděl, že umírám. Malá pánička strašlivě brečela a mně to bylo líto. Všem se kutálely slzy po tvářích, ale už se nedalo nic dělat. Malá pánička mi na rozloučenou řekla, ať pozdravuju pejsky a že se zase uvidíme a dala mi pusu. Já už jsem nic neviděl, jenom jsem trochu vnímal její hlas a dotyky. A pak jsem umřel.
Přes noc si mě nechali doma a druhý den mi udělali hrobeček na zahradě. Měl jsem to tam moc rád, a tak mě to potěšilo, že jim budu moct být nablízku i dál. Malá i velká pánička pro mě moc a moc brečely. Chyběl jsem jim. Velký páníček litoval, že nechal otevřené dveře, ale všichni v hloubi duše věděli, že tohle se mohlo stát komukoli z nich. Každému jsem už někdy utekl. Tentokrát jsem ale měl tu smůlu, že jsem se nedokázal vrátit.
Všechna ta léta u nich byla krásná, a jak já jsem miloval je, tak oni milovali mě. Víte, kdo jste nikdy neměl psa, nepochopíte to. Ale byl jsem součást rodiny, její právoplatný člen. Zažili jsme toho spolu hodně a za nic bych tenhle život nevyměnil.
Těším se, až se vyplní poslední slova, co mi malá pánička řekla. „Zase se uvidíme.“ I ona se těší. Je to už pár let, co jsem ji opustil, ale ona ví, že na ni čekám.
Nikdy nezapomenu.
…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Máma“.
