Rubrika: TT (témata týdne)

Poprvé v životě jsem se v televizi koukla na wrestling a mohla jsem se potrhat smíchy. Opravdu vřele doporučuju. Šlo teda o zápas federace WWE, což se jeví jako velká továrna na peníze, ale mně to nevadí, stálo to za to. V ringu se po sobě váleli čtyři pánové a nezřídka létali vzduchem. Potom se jich v zápasišti tísnilo dokonce osm!

Některé chvaty byly fakt „wow“, jiné vysloveně „hilarious“. Docela dlouho jsem se takhle nezasmála při sledování obyčejného televizního programu. Celé to prý vzniklo z cirkusových představení, takže se asi ani není čemu divit, že hlavním smyslem je pobavit diváka. Dokonce je to taková reality show, protože se mezi zápasy hodně mluví a odkrývají se různé příběhy. To je podle mě velká slabina pořadu, vůbec mě to nebavilo, ale diváci v hale byli u vytržení. Wrestleři jsou zřejmě velké hvězdy a mají své fanoušky. Možná kdybych na to koukala pravidelně, taky by mě pak zajímaly osudy těch týpků, kdo ví.

Některé chvaty mají názvy jako „kolotoč“ nebo „houpačka“. Už jenom to vám na tváři způsobí úsměv. Ti chlápci se ale opravdu nesmějou. A já se při některých záběrech taky nesmála, protože to už je fakt trochu moc. Tady se lámou kosti a trhají svaly!

Zajímavá zábava třetího tisíciletí.

Vůbec mi nedošlo, že emancipace hýbe světem, a tak mě překvapilo, když se v ringu objevily ženy. Ale jaké! Sexy jako blázen! K nakousnutí! Dokonce bych se od nich nechala i mlátit. Wrestlerky ve svůdných oblečcích se do sebe pustily s velkou vervou a já jsem byla snad i ráda, když je po chvíli zase vystřídali silní mužové. Kdo se na ty kočky má dívat a přitom se jich nemoct dotknout?! To už je skoro jako porno.

Když moderátoři ohlásili poslední zápas, docela mě to mrzelo. Tahle mánie mě vtáhla a která žena by se na ta zpocená hromotlucká těla nerada dívala, že ano. Natolik mě to rozpálilo, že jsem chvíli přemýšlela, že se budu dívat i na další pořad – jakýsi erotický seriál o hotelu – ale pak jsem se uklidnila a řekla si, že radši napíšu tenhle článek. Nejdřív práce, pak zábava, ne?!

* Článek je přiřazen k tématu týdne „Jen se smějte“.

Já vím, že web jenpromuze.cz není zrovna studnicí zaručených vědomostí, ale pojďme mu na chvíli věřit. Dočetla jsem se tam totiž, že jsem měla vyspět už ve třetím století: „Už v roce 271 našeho letopočtu svatý Klement z Alexandrie prohlásil: „Znamením muže je vous. Je proto nekřesťanské znesvětit symbol mužství.“ Prostě všem řekl, že by se neměli holit. To se dochovalo až do středověku, kdy například možnost dotknout se vousu králů, byla velká čest.“ (1) Vždyť to pořád říkám, že vousy našeho Kinga jsou dotykůhodné a byla by to pro mě čest!

Tehdy tedy oholení mužské tváře znamenalo znesvěcení. To je přesně moje myšlenka a tu dobu bych po téhle stránce musela vysloveně zbožňovat a neoholené pány doslova milovat.

Jenže Alexandr Veliký (pro mě se tím teda stal Menším) později přispěl k tomu, aby se vojáci začali holit. Že prý by je nepřítel mohl za vous tahat a přemoci je tak. Cože? Promiň, Sašo, ale naštval jsi mě.

Nejspíš tedy trpím lehkou formou hirsutofilie. Vousy se mi nelíbí, jsem na ně totiž absolutně ujetá. Do téhle úchylky patří i další ochlupení, třeba to na hrudi nebo rukou a nohou. Víc to všechno vynikne na tmavších typech, ale mně se líbí vousy jakékoli přírodní barvy.

Nemůžu už ale říct, že se mi líbí všechny druhy vousů. Jak můžete vidět např. ve zmíněném článku, některé střihy jsou vyloženě směšné. Do vousů bych asi nezapočítávala kraťoučké strniště, i když i to se mi líbí. Mnoha mužům vůbec nesluší, ale myslí si díky němu, jací chlapáci to jsou. Je ale pravda, že pár denní strniště nejlíp píchá, zatímco pořádný pěstěný vous (mě osobně) hladí.

Povšimněte si, prosím, toho přídavného jména „pěstěný“. Pánové, to není tak, že se o své vousy nebudete starat, necháte je růst, jak se jim zlíbí, a userka před vámi padne na kolena s pusou dokořán! Mějte na zřeteli, že na různých místech vaší tváře vám vousy rostou různě rychle. Nevypadá to hezky, když máte knírek, který vám už skoro překryl horní ret, zatímco na tvářích vypadáte zatím spíš jako ušpinění. Zastřihávejte si tedy vousy na stejno. Taky se vyplatí si upravovat ohraničení vousů, třeba zrovna na tvářích. Je to dost vidět, když ta linka není jasně daná, ale sem tam se chlup objeví i jinde.

Co vám ale budu povídat, vždycky se mi víc budete líbit s jakkoli neupraveným porostem, než bez něj. Ledabylost v tomhle případě neberu jako prohřešek, protože jsem vděčná, že se na vaši chloubu můžu vůbec podívat a zaplesat.

Ne jako dneska, když mi do práce poslíček nesl balíky. Býval to vysloveně fešák! Vousy přesně podle mého gusta, navíc se choval tak odměřeně, že se ho prostě musíte zmocnit! Dnešní den mi ale zkazil. Oholil se! I ty, Brute! Proč jsi mi to udělal a zradils? Co vám budu povídat, ani ty dveře jsem mu nepodržela otevřené. Takhle mu prostě podržet nemůžu. Jestli mi ale udělá radost a jednou se ve dveřích objeví zarostlý, pak se nebudu bránit podívat se zase do jeho rezavé dodávky s nápisem začínajícím na „G“. To písmeno předem slibuje mnohé.

(1) 19 fascinujících věcí o vousech (co neznáte). [cit. 2015-03-31]. Dostupné na WWW: <http://www.jenpromuze.cz/start/mixer/5357-19-fascinujicich-veci-o-vousech-co-neznate>

Nadpis je parafrází na známý výrok Aula Gellia (jenž sám byl nositelem krásného plnovousu): Barba non facit philosophum. – Vousy nedělají filosofa.

* Článek je přiřazen k tématu týdne „I ty, Brute?“

„Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“ Kdo by to do mě řekl, že jednou svůj článek začnu citací z Bible? Člověka, kterého tíží svědomí, napadají různé zhůvěřilosti.

Ve společnosti vždy převládá určitá představa o tom, jaké jednání je správné. Nejde o činy proti zákonům, těmi se může zabývat soud. Nejde ale ani o pouhé prohřešky proti zdvořilosti. Rád bych zmínil takové chování, které se týká podstatných záležitostí. Třeba nevěra.

Mít všechno, co chci, anebo být tím, za koho bych se rád považoval? Konkrétně to myslím takhle: mám se bránit pokušení, jež se mi hrne do žil při pohledu na přitažlivou ženu, i přestože není mou přítelkyní? Nebo mám podlehnout a dopřát si ukojení svých tužeb? Když se tomu svodu v podobě hříchu s jinou ženou ubráním, budu na sebe pyšný. Budu tím člověkem, kterým bych být chtěl – věrným, ctnostným, ohleduplným, sám sobě se nehnusícím. Jestliže ale situaci neustojím a její kůže se dotkne té mé, kým se stanu pak? Slabochem, nevděčníkem, mizerou, děvkařem? A je odtud návratu?

Miluju svou Kristýnu. Jsme spolu už dlouho, asi sedm let. Začínáme mluvit o dětech. Rozumíme si, máme hodně společných zájmů, rádi spolu podnikáme výlety a celkově se nám líbí trávit čas pohromadě. Občas se pohádáme kvůli největší pitomosti, která se najde, abychom se za chvíli zase usmířili a nechápali, že jsme tu hádku nechali zajít tak daleko. V posteli nám to klape, víme, co ten druhý chce a co se mu nelíbí. Je to taková idylka, po níž spousta párů touží. Někdy je to ale hrozná nuda. Všechno se opakuje. Neříkám, že prožíváme stále stejně plynoucí dny, ale jednou za čas se objeví takový, který už tu v minulosti byl. To samé se sexem. Pořád toho zkoušíme hodně, snažíme se překvapovat se navzájem a nestydět se ani při těch nejpodivnějších polohách a hrách, jenže nezřídka se stane, že celý sexuální akt je jako déjà vu.

Pak sedím s přáteli v baru a nějaká cizí slečna po mně vyjede. Mým tělem hned prosviští vzrušení, které jsem už dávno nepocítil, a najednou se mi zatmí před očima. Ta krásná žena stojí přede mnou, dlouhé vlasy jí spadávají z ramen do výstřihu, boky jí svazuje kožený pásek a oči na mně může nechat. Po chvíli zjistím, že nemyslím na nic jiného než na to, jak by chutnala, kdybych se mohl dotknout jejích rtů, jak by voněla, kdybych se mohl naklonit dost blízko k jejímu krku, a jak by se hýbala, kdyby pode mnou ležela v posteli.

Týna pro mě v ten okamžik neexistuje. Nemyslím to ale zle! Ta nová dívka je pro mě jenom objekt k nasycení svých potřeb. Nechci s ní žít, netoužím se o ní něco dozvídat, nezajímá mě její život. Po pár desítkách minut ji už nechci ani vidět. Jenom ji chci vyzkoušet a zase nechat být a vrátit se domů.

Není to tak, že bych si současné přítelkyně nevážil. Vždyť ji opravdu miluju! Jenomže tahle nová holka mě tak přitahuje! Těžko se tomu bráním, šlo by přeci jenom o sex. Nic to neznamená. Můj mozek a všechny buňky křičí, ať podlehnu. Vzájemná chemie někde v prostoru mezi námi vybuchuje do oslepujících barevných gejzírů, a čím jsme si blíž, tím hmatatelnější je. Moje srdce v té chvíli volá: „Nedělej to, budeš litovat!“ ale já ho neslyším přes šumějící napětí, které se mi rozlévá úplně všude. To očekávání něčeho nového je neudržitelné. Nakonec v ní skončím. V téhle neznámé krásce utopím všechny svoje pocity a hlavně chtíč. Je mi skvěle. Bylo to tak nové a neokoukané.

„Těšil jsem se na tebe, Kristý!“ usmívám se, když vstupuju do našeho bytu, a svou lásku políbím na známé rty. Jsem šťastný, že s ní můžu být. Co je pár minut oproti našim společně prožitým rokům? Svědomí mě rve na kusy a já lituju. Dokud ovšem nepotkám další půvabnou ženu, se kterou bych všednost vyměnil za neobyčejnost.

* Článek je přiřazen k tématu týdne „Mít, nebo být?“

Když váš internetový prohlížeč podporuje tzv. našeptávání, je docela zajímavé se podívat, co se pod kterým písmenem abecedy skrývá na prvním místě. Co tedy nejvíc vyhledává userka?

A – addic7ed.com – Tady si stahuju anglické titulky k seriálům. Spolehlivá stránka s obsáhlou databází.

B – blog.cz – Pro mě je to docela překvapení, od písmena „B“ toho vyhledávám spoustu, a tak jsem čekala jiný výsledek. Google Chrome ale nelže!

C – csfd.cz – Filmy mě baví a s radostí si o nich čtu, ráda je taky hodnotím, ačkoli jenom z pohledu průměrného diváka.

D – databazeknih.cz – Knihy miluju, čtu a kupuju.

E – edna.cz – Tuhle stránku jsem si oblíbila hlavně proto, že mi přesně ukazuje, kdy mi vychází který oblíbený seriál. Jinak bych si to musela dávat do upomínek, protože paměť není moje silná stránka. Trochu jsem se bála, že se mi objeví Egoped a bude to vypadat, že na něj musím pořád lézt. Uff.

F – fotruv-denik.blog.cz – Teď teda blogera Fotra víc sleduju na Facebooku, kam hojně přispívá, ale každou neděli, když vydá nový článek, musím si ho samozřejmě přečíst tam, kde to všechno začalo.

G – google.com – Dnešní doba je o schopnosti vyhledat si potřebné, a tudíž je Google mým velkým pomocníkem.

H – heureka.cz – Poslední dobou si snad z internetu neobjednám nic, aniž bych si o produktu nejdřív nepřečetla tady. Recenze od obyčejných lidí/uživatelů jsou skvělá vychytávka.

I – images.google.com – Když jsem líná a nechce se mi číst o něčem informace, radši si to najdu v obrázkové podobě.

J – jaktridit.cz – Ano, jsem velký zastánce ekologie, třídím odpad o sto šest, ačkoli vůbec nejsem stoprocentní, což mě mrzí. Sem se chodím dívat, jestli ten sáček od polévky teda patří do nápojových kartonů (protože C/PAP!) nebo ne.

K – krutomyval.com – Docela překvapení, asi existuje málo webů začínajících na „K“. Hned po Mývalovi, kterého doporučuju navštívit, se mi objevil odkaz kalkulacka.info 🙂 To víte, žena a počty!

L – lazadov.cz – Je sezóna, takže se není čemu divit. Šmírovat, kolik je na svahu zrovna lyžařů, na to mě užije. Po zimě se pod písmenem „L“ nejspíš opět začne ukazovat lamer.cz. Když si v tamějším menu kliknete na záložku „nejlepší“, pochopíte, za čím tam chodím 😉

M – maps.google.com – Street View je jedna z nejlepších vychytávek celých internetů!

N – Na předním místě se umístil King, ale prvních pět pozic by o mně prozradilo trochu víc, než chci, a tak vám to prostě nemůžu povědět. Řekněme tedy, že nejvíc klikám na Krále, na čemž není nic k podivení, vzhledem k tomu že na blog nedávno umístil fotografii ze svých mladých let, kde je ještě větším fešákem, než na snímcích současných.

O – osobnosti.cz – Když netuším, o kom je řeč, jdu se podívat sem.

P – prirucka.ujc.cas.cz – Tohle by měl odhadnout každý správný čtenář mého češtinářského koutku. Stránka, na kterou zavítám několikrát denně!

Q – Komu se co objeví pod „Q“? Mně teda nic.

R – respekt.ihned.cz – Týdeník, který je podle mého gusta. V poslední době začal Erik Tabery se zajímavými rozhovory na různá témata s rozličnými osobnostmi. Říká tomu Respektování a je to dost zajímavé. Inspirativní čtení a poslech vám přeje…

S – slovnik-synonym.cz – Přemýšlela jsem, jestli to vůbec zveřejním. Přeci jen bych byla radši, kdybyste si mysleli, že mám tak bohatou slovní zásobu, jak se snažím v článcích prezentovat. Někdy ale potřebuju pomoct. Puntičkářství je hrozná věc a já nesnesu, aby se mi slova opakovala víc, než je nezbytně nutné.

T – translate.google.cz – Už to začíná zavánět reklamou na Google, nedá se ale nic dělat. Tahle společnost je mou oporou.

U – userka.blog.cz – Sebestřednost jako prase!

V – videacesky.cz – Vcelku zábavný web, na kterém jsem objevila spoustu videí na rozptýlení.

W – webshare.cz – K tomu nemám co dodat. Snad to neuvidí Mýval, ten totiž chodí zásadně do kina a za filmovou kulturu platí dolary! Co se mi nejvíc líbí na jeho filmových zážitcích? Že z kina míří rovnou do postele s nějakou kočkou. V takovém případě bych to kino zaplatila klidně několikrát do týdne.

X – xchat.cz – Trochu trapné, ale co už.

Y – youtube.com – Muzika je další moje láska, ale jsem opět spíš mainstream s mnoha výjimkami.

Z – zdjc.cz – Opět tak trochu „sezónní“ stránka, rozhodla jsem se ale, že před vámi nebudu skrývat svou lásku k Cimrmanovi a hlavně jeho stvořitelům. Už jenom pár dní a poprvé v životě jejich představení uvidím naživo. Zdeňku Svěráku, těším se!

Tak snad pro vás byl tenhle vhled do mojí duše zajímavý. Z mého blogu se o mně dozvíte mnohé, ale nikdy si nemůžete být úplně jistí, že vás nebalamutím. V tomhle případě je to všechno pravdivé. Až na pár výjimek samozřejmě!

* Článek je přiřazen k tématu týdne „Ještě mě napadlo“.

Traduje se, že na Nový rok (tj. 1. ledna) by nemělo viset prádlo, jinak prý někdo z rodiny zemře. Tato pověra je v naší zemi celkem rozšířená a hodně lidí se jejím doporučením řídí. Někteří dokonce nenechají pověšené ani ručníky, osušky či utěrky. Já jsem tenhle rok zapomněla a prádlo pověsila ve velkém.

Celý první leden pro mě byl dost dlouhým dnem, protože jsem se starala o návštěvu, která u mě strávila noc ze silvestra. Když odpoledne odjeli, už mi vůbec nepřišlo, že je pořád onen sváteční Nový rok. Pračka akorát doprala povlečení po kamarádech a já jsem ho šla úplně automaticky pověsit. Asi za hodinu mi to došlo. Zarazila jsem se a chvíli jsem stála na místě a rozhodovala se, co teď. Když prádlo ještě sundám, nebude to platit? Asi těžko. Jestli existuje vyšší moc, která se stará o dodržování pověr, určitě už jí přišlo upozornění na smartphone, že userka se provinila. Nechala jsem tedy prádlo viset, a protože už nebylo co ztratit, vrátila jsem na svá místa i osušky a ručníky.

1. 1. má narozeniny babička, k níž každý rok jezdím, abych jí popřála, i přestože někdy se den po silvestrovských oslavách musím dost přemáhat. Když jsem k ní dorazila tenhle rok, kdy slavila 81. narozeniny, bylo to naposled, co jsem ji viděla. Po pár dnech umřela.

Ihned se mi v mysli vynořila obava a vzpomněla jsem si na svoje pohrdnutí onou pověrou. Vykašlala jsem se na její dodržení a nechala jsem plný sušák prádla. Navíc na babiččiny narozeniny. To jsem rovnou mohla napsat Smrtce email, koho konkrétně posílám do hrobu.

Teď mi může kdokoli říkat, že je to jenom pověra, že babička už byla stará a že to spolu vůbec nesouvisí, ale nikdo to nemůže vědět na sto procent! A já si nikdy nebudu jistá, jestli by tady babička ještě nebyla, kdybych první lednový den víc přemýšlela. Možná jsem to prádlo měla sundat aspoň tehdy, když jsem si to uvědomila. Možná by mi to ta vyšší moc odpustila a já jsem s babičkou mohla slavit i její svátek, jenž připadal na 2. 2., ačkoli se nejmenovala ani Nela, natož Hromnice.

Článek je přiřazen k tématu týdne „Strach uvnitř nás“.

Začala jsem si psát s nějakým týpkem, že prý už dlouho shání moje telefonní číslo. To mě dost zaujalo, protože sehnat na někoho číslo není zase takový problém, že ano? Nakonec jsem si já zjistila jeho číslo a sama se mu ozvala. Je to asi týden, kdy si píšeme, ale jak víte, písemný projev já stavím na přední místo… ehm… všeho. Je pro mě stejně důležité, aby člověk, se kterým se stýkám, uměl správně česky, stejně jako by měl být třeba ohleduplný. Sama si uvědomuju, jak pokrytecké to vlastně je, ale nemůžu si pomoct. Když mi někdo napíše zprávu, do které dokáže zakomponovat třeba metaforu nebo aspoň přirovnání, jsem přešťastná. A teď si najednou píšu s mužem, který se mě ptá, jestli už mám nápat, co budeme dělat.

Pro mě je to utrpení dívat se na takováhle slova, která někdo úplně pošpinil! Nevím, jestli mi, mí čtenáři, rozumíte, ale čeho je moc, toho je příliš. Úplně první slovo, které mě zarazilo, bylo vyděl ve smyslu dívat se. Néé, moje naděje, že ten dotyčný bude skvělý kluk, se začaly rozplývat. Pak přišlo jestly. To už jsem si byla jistá, že v prvním případě bohužel nešlo o překlep a že takhle to prostě bude, že pokud si s tím mužem budu psát, tak budu muset snášet tyhle hrůzy. Když mi nabídnul setkání, vypadalo to takhle: „Nevym kam te mam pozvat nevym co mas rada?“. Moje oči a smysl pro krásu češtiny trpěly. Po nabídnutí prochásky už mi to celé začalo připadat spíš směšné.

Můžu vůbec uvažovat o vztahu s někým, kdo mi takhle przní milovaný jazyk?

Mněj se hezky, tím se se mnou obvykle loučí. Taky jsem se dozvěděla, že stává už v pět ráno, chudák. O rozlišování mě a mně nebo s sebou a sebou se vůbec nezmiňuju, určitě je vám jasné, že to není jeho silná stránka.

Na domluvené rande jsem šla s hrůzou, protože jsem se bála, jestli si vůbec můžu rozumět s někým, kdo píše tímhle způsobem. Když jsem ho spatřila přes okénko jeho vytuněného mitsubishi, najednou mi to bylo všechno jedno. Protože jsem mu ve zprávách nenápadně naznačila, že budu ráda, když se před naším setkáním neoholí, měl zarostlou tvář asi týdenním strništěm. Já na tom totiž dost silně ulétávám, vlastně jsem snad nikdy nic neměla s mužem bez vousů. A on byl jedním z těch šťastlivců, kterým vousy rostly krásně rovnoměrně a hustě. Jó, to se mi na něj hned dívalo jinak. Po krátké projížďce, kdy jsem si jeho profil prohlédla tak, že bych na policejní stanici dokázala sestavit jeho bezchybný identikit, jsme si sedli do skoro prázdného baru a asi tři hodiny si vydrželi povídat. Asi bych nenašla nic, co by mi na něm za tu dobu vyloženě vadilo. Byla to jedna z nejpříjemnějších schůzek, jež jsem zažila. Toho chlapa chci vidět znova a on chce znova vidět mě. Problém je, že mezi těmi dvěma setkáními proběhne zase spoustu psaného textu v podobě SMS zpráv.

A proč že jsem tenhle článek přiřadila k tématu týdne? Mám totiž velký strach a nemůžu o něm nikomu říct, protože je to hrozně sobecké: bojím se, že tomuhle skvělému člověku nedám šanci jenom proto, že neovládá český pravopis.

Článek je přiřazen k tématu týdne „Strach uvnitř nás“.

Dnes se na titulní straně blogu.cz objevila upoutávka na článek o dámských hygienických potřebách – vložkách. Že prý je pravděpodobné, že reklamy na tyto produkty vymýšlejí muži. Kdyby článek nebyl protkaný propagandou skrz naskrz, hodila bych vám sem odkaz. Takhle si to ale odpustím, kdo chce, ten si ho najde. Uznávám, že mě tohle pojednání docela zaujalo a i jsem se při jeho čtení pobavila. Čemu ale nerozumím, a o čem chci psát tenhle svůj článek, je předsudek, že ženy při menstruaci nemůžou nosit bílé oblečení.

Byla jsem překvapená, kolik komentujících slečen a žen souhlasilo s autorkou textu, že bílé kalhotky nebo kalhoty (ani světlé džíny) by si na sebe během jejich dnů nevzaly. Vysmívaly se reklamám, kde modelky pravidelně s neposkvrněnou běloskvoucí barvou operují – ať už v podobě povlečení nebo ošacení.

Chcete mi říct, že si neumíte zavést tampon tak, aby zachytil veškerou krev? Nebo že si neumíte nalepit vložku na kalhotky takovým způsobem, abyste je nemusely posléze drhnout v ruce pod tekoucí studenou (!) vodou? Je taky možné, že si prostě chcete být jisté. To bych ještě pochopila, ačkoli – nedávají vám několikaleté zkušenosti pocit důvěry v používaný produkt? Když se nic nestalo 100x, opravdu se bojíte, že se něco stane po sto prvé? Anebo naopak pořád používáte tu samou značku, která vám tyto problémy způsobuje, aniž byste zkusily třeba křidýlka?

V dnešní době, kdy jsou veřejné toalety snad všude, přece není problém dojít si zkontrolovat situaci a případně si tampon nebo vložku vyměnit. Pak už je to bezpečí snad stoprocentní. Navíc každá přece víme, které dny krvácíme víc, a proto můžeme pro zbavení se všech pochybností použít jak tampon, tak vložku nebo třeba intimku. Nehledě na to, že všechny tyto výrobky se prodávají v různých velikostech, s různou sací schopností.

A co se týká klidného spaní bez pocitu protečení – vážně většina z vás nepřišla na jednoduchý způsob, jak i v poloze ležmo účinně zabránit ušpinění kalhotek, pyžama, prostěradla a povlečení? K čemu rozpaky, já to prostě napíšu: stačí, když si zadní část vložky zastrčíte mezi půlky vašeho jistě krásného zadečku. Pak už vás skvrna vzadu určitě nezastihne. Nejlíp vám s tím, aby tam vložka držela, pomůžou kalhotky se švem uprostřed, které se vám do zadku zařezávají i bez vložky. A jestli máte spíš problém s protečením směrem dopředu, pak stačí koupit si dlouhou vložku a posunout ji vpřed (tak abyste zadní část pořád mohly uchytit mezi hýžděmi).

Kdo by se menstruací nechtěl zabývat vůbec, ten ji může pomocí antikoncepce omezit nebo se jí na pár měsíců zbavit úplně (potvrzeno od MUDra, není to škodlivé).

Jednou z nejtrapnějších záležitostí na tom všem je ale beztak to, jak všichni slyší, že si na WC právě rozbalujete tampon nebo vložku. Copak neexistuje plast, který by nešustil až k sousedům?!

Ženy, nestyďte se a pojďme si o tom popovídat. To samé platí pro statečné muže, kteří dočetli až sem, za což si zaslouží obdiv.

A na závěr odkaz na moji oblíbenkyni Blouda, která napsala výborných pár řádek s názvem Variace na menstruační téma. Písničku, kterou tam objevíte, můžu poslouchat pořád dokola, jak se krásně line. A pohled na sexy Kláru Vytiskovou, kterou ty stříbrné kalhoty hříšně obepínají, taky není k zahození. A vůbec nezmiňuju to její zavzdychání na začátku!

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Předsudky“.

Ne vždycky je jednoduché si něco vybrat. Ta tíha, která vás při některých rozhodnutích svazuje, je nepříjemná a člověk by se jí nejradši vyhnul. I přes to bych ale svobodu zvolit si sama chtěla postavit na jakousi přední příčku mých důležitostí.

Nedávno se mi naskytl zvláštní případ, kdy jsem zakusila, jak někoho mně blízkého nenechali jeho příbuzní vybrat si. Vybrat si, jestli chce vědět o závažnosti své nemoci, nebo jestli radši bude slepě doufat v nejlepší. A tak se stalo něco, co bych já osobně nikdy nedopustila, ať už jsou klady jakkoli významné: tři nejbližší lidé vědouce, že zemře, jsme tomu člověku lhali.

Nemůžu si pomoct a ptám se: Co kdyby znal pravdu? Možná by nám měl co říct. Věděl by, že jinou příležitost už nedostane… Nikdy se nedozvím, jak by to bývalo mohlo být.

Nejdřív jsme tu naději neztráceli, protože rakovina tlustého střeva není fatální. Nejenom že jsme doufali ve zlepšení, ale i jsme si ho připouštěli jako samozřejmost. Pak ale přišla zpráva, která už nenechala nikoho na pochybách. Na střevě šlo o metastáze, jež byly nakonec odhaleny v celém těle, a ve skutečnosti se jedná o rakovinu slinivky. Ještě nikdy jsem na vyhledávacích serverech nestrávila tolik času, abych se něco dozvěděla o konkrétní nemoci. Možná to bylo tím, že jsem hledala aspoň jedinou větu, která by dávala trochu naděje. Nenašla jsem ji ani po několika hodinách. Nebylo pochyb o tom, že tohle se nedá přežít.

Pak přišla další rána, když jsem byla zaúkolována, abych to nikde neprozrazovala, aby se o tom nedozvěděl sám pacient. Jenže nemůžete neposlechnout prosbu manželky a syna umírajícího. Takže jsem jejich přání splnila a s tím člověkem komunikovala ve smyslu nadějí a doufání v lepší zítřky. Mluvila jsem s ním o běžných hovadinách, i přestože jsem věděla, že on už se jich nedočká. Aniž by to věděl on, řekl mi: „To už se tak někdy stane, že si člověk vytáhne černýho Petra.“ Zní to tak nějak smířeně, ale jde o to, že on se smířil s tím, že má rakovinu, kterou lze porazit! Jak by mluvil, kdyby věděl, že rakovina rychle poráží jeho?

A to je ten problém s výběrem. Jak jsem jenom mohla přistoupit na to, že tomu člověku nedáme na výběr?! A teď se ptám: Budou případně i moji příbuzní chtít, abych byla ušetřena bolestivé pravdy? Budou to oni, kdo rozhodnou, jak bych strávila poslední dny života? To nechci! I když si nejsem jistá, že bych takovou pravdu důstojně ustála, chci se rozhodnout sama! Chci mít tu možnost smířit se s nevyhnutelným. Naděje je krásná věc, ale když ji s vámi nemůžou sdílet ti, co znají celou pravdu, tak k čemu to je, aby se přetvařovali? Jistěže by to mysleli dobře, chtěli by mě uchránit, ale před čím?

Já chci mít možnost se rozloučit a říct to, co bych možná jinak nikdy neřekla. Chci tu příležitost dořešit nevyřešené záležitosti. Chci na sebe převzít zodpovědnost aspoň za to málo, co bych ještě mohla podniknout. Nechci žít v naději, že přijdou lepší zítřky, když všichni kolem mě ví, že nepřijdou. Chci s nimi sdílet ty poslední chvíle upřímně, ačkoli bolestivě.

A nechci, aby si kdokoli stejně jako já teď pak vyčítal, že mi možná měl říct pravdu. Protože já tady nebudu, abych mu od tohohle trápení ulehčila. A on tady teď není, aby to usnadnil mně. Aby mi řekl, že byl za naši lež rád, že se nemám mučit, že nemám nechat svoje svědomí, aby mě takhle soužilo. Navždycky budu mít v mysli tu možnost, že by mi třeba naopak řekl: „Jak jsi mě mohla nechat zemřít v nevědomosti? Měl jsem právo vybrat si!“

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Vyber si“.

Pohřeb uzavřel jednu kapitolu z mnoha, ačkoli některé zůstaly otevřené, aby budoucnost pokračovala v jejich psaní, jiné zůstaly otevřené, aby v nich pozůstalí mohli číst. V obřadní síni krematoria nejdřív mluvil farář a po něm kdosi, asi řečník. Za účelem zadržení slz jsem přemýšlela nad vším možným. Truchlivá slova od pultíku se mi ale stejně dostávala do hlavy. Slzy mi stékaly po tvářích a byly to slzy smutku. Ne ale smutku po zemřelém, nýbrž smutku nad tím obřadem. A tak mě napadlo, že napíšu článek o tom, co bude zakázáno na mém pohřbu. A protože mě tady pár lidí zná osobně, třeba budou tak hodní a vzkážou to pak mojí rodině.

1. Zákaz jakéhokoli náboženského podtextu. K tomu, abyste se po smrti dostali do nebe, prý stačí, abyste byli pokřtění. To já jsem, ale nevybrala jsem si to. Když jsem byla miminko, vzali mě do kostela a polili mi hlavu svěcenou vodou. Určitě jsem brečela proto, že už tehdy jsem věděla, že se mi na tom něco nezdá. A čím jsem starší, tím víc se mi to nezdá. Nikomu jeho víru neberu („Bože chraň!“ řekla bych, aniž bych naschvál brala jméno Boží do úst), ale na mém pohřbu, prosím, neděkujte Bohu. Za nic. Vůbec ho nezmiňujte. Ani jeho kumpány. Nechci slyšet ani slovo o Panně Marii nebo Ježíšovi. Už vůbec nerecitujte otčenáš. Pokud chcete, odbuďte si tohle všechno ve své hlavě, budu vám vděčná.

2. Zákaz chvalořeči mojí osoby. Ještě o mně nic nepřečetli, a už teď vím, že mě budou chválit a vzpomínat na mě v dobrém. Možná se to tak hodí, ale já to nechci. Řekněte, že jsem byla tvrdohlavá, že vás to často štvalo a že jsme se kvůli tomu mnohokrát pohádali. Povězte všem, že to se mnou nebylo jednoduché. Sdělte shromážděným, že jsem jako každý člověk měla spoustu chyb a dopouštěla jsem se mnoha prohřešků.

3. Zákaz obřadu v krematoriu či kostele. Omlouvám se, že to komplikuju, ale domluvte mi to někde jinde. Co třeba nějaké hezké místo v přírodě? Je mi prostě proti srsti, aby moji pozůstalí čekali, až odejdou pozůstalí z předchozího pohřbu, a pak spěchali pryč, aby nebránili pozůstalým z následujícího obřadu. Taky se mi nelíbí to neosobní prostředí a ta čekárna nejbližších pozůstalých, kam se nahrnou, aby pak v řadě za sebou vešli do sálu. Snažila jsem se najít něco, co by se mi na tom líbilo, ale kde nic, tu nic.

4. Zákaz tzv. pohřebních písní. Ve stojanu na CD a na počítači po mně zbyde několik desítek hodin muziky, která se mi opravdu líbila. Nechte stranou autorská práva a sežeňte kvalitní reproduktory. Poslechneme si ji naposled společně. Kdybych umřela na rakovinu, přeci jenom udělám ústupek a jednu pohřební mileráda zkousnu: Závidím (Naďa Urbánková, složil v předtuše blížící se smrti Jiří Grossmann).

5. Zákaz navléknout mě do nejlepšího oblečení, které mám. V čem mě v té době uvidíte nejčastěji, to mi oblečte. Teď by to byly džíny a mikina, až budu starší, nejspíš se to pozmění. P. S. Já vím, že mě nejčastěji vidíte v pyžamu, ale tak bohémská nejsem ani já.

6. Zákaz přezdobené rakve. V jednoduchosti je krása, a tak se nenechte zlákat zlatým ani stříbrným kováním a krajkovanou vystýlkou rakve vyšívanou zlatou nebo stříbrnou nití.

7. Zákaz květin s černou stuhou, tmavým celofánem a podobnými smutečními prvky. Chci, aby si moji nejbližší většinu těch kytic odnesli domů, dali si je do vázy a nechali si jimi zkrášlovat obydlí, mysl i náladu. Uznejte, že se na konferenčním stolku nebude vyjímat smuteční věnec se stuhou „Loučí se rodina x“. Taky nemusíte dbát na český zvyk, že květin by měl být sudý počet. Je mi to absolutně jedno a matematika beztak nikdy nebyla mou silnou stránkou.

8. Zákaz tuctového parte. Otevřete mysl a nechte pracovat kreativitu. Formát A4 přeci není žádné pravidlo a černý rámeček kolem taky ne. Hoďte tam nějakou fotku a třeba nadějeplný citát od Angeliny Jolie. Nezapomeňte tuhle rozlučkartu naskenovat a poslat všem mým kontaktům z emailu a Facebooku. Vsadím se, že u některých jejich odpovědí se zasmějete nebo aspoň pousmějete.

9. Zákaz, aby základní informace o mém životě předčítal někdo cizí. Vím, že tentokrát chci opravdu dost, ale věřím, že se najde někdo, kdo bude ochotný o mně něco nahlas říct (přečíst). Zkuste se zeptat i mých přátel, jestli by do té slohovky něco nepřipsali, beztak mě znají nejlíp.

10. Zákaz povinného truchlení. Usmívejte se, prosím, protože se zase potkáme. Slzám nechte volný průchod, ale nenechte se strhnout žalostnými projevy druhých (doufám, že tam nebudou v extrémní míře). Berte všechno s nadhledem a nepohoršujte se, prosím, nad tím, jaké jsem to rozloučení chtěla mít.

Díky, že mi vyjdete vstříc a že mě necháte prosadit si svou. Taková já už prostě jsem.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Zakázáno“.

… ?

Jako kdo zvolil tohle téma týdne, měl by teď předvést, co na něj umí napsat. Já do téhle skupiny nepatřím, ale beztak se předvedu, ať svět vidí, co ve mně je! Nebo není?

Tři tečky miluju.

Dá se s nimi ohromně kouzlit. Už asi deset let je používám za každým psaným pozdravem. Mám ráda tu představu, že lidi si říkají: „Co tím asi chtěla říct?“ Že si tam představují různosti, které tam třeba vůbec nejsou, a na druhou stranu zapomínají na mnohé, co jsem tím doopravdy myslela.

Tři tečky jsou prostě tajemné. Značí něco nevyjádřeného, ale probouzejí touhu po poznání toho nepoznaného.

Jenže tři tečky a jeden otazník? Na mě to působí spíš smutně nebo dokonce až naštvaně. „Co tím jako chtěl básník říci?“ na mě tyhle čtyři znaky promlouvají. „O co ti jako jde?“ se mi snaží povědět. A já netuším.

Nejhorší je na takovéhle změti znaků nalézt správnou odpověď. Co správnou! Jednoduše odpověď. Jistě, člověk to může vyřešit s trochou důvtipu: „… !“ Nebo třeba: „… :)“ Ale k čemu že je taková konverzace?

K hovnu. Asi jako celé tohle téma a celý tenhle článek.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „… ?“.