Rubriky
TT (témata týdne)

Jsme vedle sebe, ale…

Čekám. Co jiného mi zbývá? Druhý den po sobě jsem se upravila, i když je vlastně večer a jdu akorát do postele. Jenže doufám, že přijde za mnou a strávíme spolu pár hezkých chvil.

Nepřijde několik dlouhých desítek minut. Přitom je ve vedlejším pokoji, ne na druhém konci města nebo dokonce v jiné části země. Televize mě nebaví, ale absolutně nevím, čím zabít čas. Neskutečná nuda mě začíná udolávat a už nejsem schopná přemýšlet pozitivně. V hlavě mám jenom to, proč není u mě a hlavně se mnou.
Nakonec se objeví ve dveřích a lehne si ke mně. Jestli jsem prý naštvaná. Ne, Captain Obvious, vůbec nejsem naštvaná… Začínám se cítit úplně mimo, mám chuť mu jednu vrazit, aby se probral, chci mu toho tolik říct, ale mlčím a ležím nehybně. Uvnitř brečím smutkem a vztekem dohromady, tyhle dva pocity se spolu perou, snaží se jeden nad druhým převážit, ale pro mě to vyjde nastejno, ani jeden není vítanější než ten druhý. Tohle nemá východisko, a tak se otáčím zády k němu a snažím se usnout. Nic neudělá.
V mých nadějích mě vezme za ruku, pohladí po vlasech, položí mi ruku kolem pasu, řekne mi něco hezkého…. Naivní. Jsem neskutečně naivní, neustále mě to překvapuje, jak moc nadějí se mi dokáže nashromáždit v mysli, i přestože vím, že zůstanou nenaplněné. Jenže já pořád doufám. I teď.
Akorát jsme si vyměnili místnosti, teď sedím před počítačem já. Ale opět jsem to já, kdo doufá, že ten druhý přijde. Jenže to se nestane. Vrátím se do postele, usnu, ráno se vedle sebe probudíme a já nic neřeknu, všechno poběží podle vyjetých kolejí pořád dál.
Sice jsme vedle sebe, ale ve skutečnosti jsme jeden od druhého nesmírně daleko.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Problémy 21. století“.

6 reakcí na „Jsme vedle sebe, ale…“

A mě by strašně zajímalo, kde je téma týdne? Asi nejsem moc dobrá v čtení mezi řádcích nemluvě o řádcích samotných… chtělo by to rubriku ˝milý deníčku…˝ !!!

Je to tam… Lidé nedokáží komunikovat, efektivně komunikovat, zvláště muži a ženy :-( Já nevím, jestli je to povídka, nebo skutečnost, ale naprosto přesně vím, jaké to je. Jednou jsem si zkoušela promluvit a odpověď: "Vždyť víš, jaký jsem." Tak jsem ho vypakovala. Podruhé jsem si promluvila a domluvili jsme se. Já se přemůžu a řeknu, co mě trápí a on si mě víc všímá :-) Jinak je to článek ze života…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *