Rubrika: Češtinářský koutek

Obě verze typ i tip jsou správné, ale používají se v jiném významu. Je tedy třeba dávat si na to pozor.

Používá se, pokud něco doporučujeme nebo odhadujeme.

Příklady:

V časopise jsem si přečetl zajímavý tip, jak ženu navnadit na sex.

Můj tip, že se mi podaří ji svést, mi nevyšel.

Užijeme tehdy, pokud chceme vymezit určitý druh (věcí, lidí, …).

Příklady:

Tenhle typ žen se mi líbí.

Vypadala na romantický typ, ale v posteli byla jako dračice.

Ačkoli hodně lidí nemá rádo, když si musí nějakou poučku pamatovat, bude tomu tak i v tomto případě. Kdo s koho je slovní spojení, které často vídáme v médiích, méně často je ale psané správně.

Zapamatujte si tedy, že uprostřed má opravdu být „s„, i když byste tam kvůli druhému pádu (koho, čeho) rádi dali „z“. Tentokrát jde ale o pád čtvrtý (koho, co), navíc o knižní formu, a tak se ustálilo právě „kdo s koho„.

Podobně je to i se spojením „být s to„.

Příklady:

Kdo s koho? Vyhraje ten lepší.

Ještě se ukáže, kdo s koho.

Nebyla s to se rozhodnout, co si vezme na sebe.

Říká se, že člověku, který hodně čte, jde lépe pravopis, protože si ho tím dlouhodobým koukáním do textu vštípí tak nějak podvědomě. Samozřejmě se předpokládá čtení takové literatury, která je psaná nádhernou bezchybnou češtinou. Myslíte, že když na mnoha blozích čtu různé chyby, může si je můj mozek naschvál pamatovat a chtít je pak opakovat? Brr!

Co mě už totiž opravdu nebaví, je neznalost rozdílu mezi slovem potmě a slovním spojením po tmě. Za poslední týden jsem tuhle chybu viděla v několika článcích na tomto serveru.

Přitom je to úplně prosté. Příslovce potmě nejspíš použijete častěji, a tak s ním začnu.

Slovo potmě nese význam za tmy nebo ve tmě. Kdykoli chcete mluvit o tom, že jste něco (ne)dělali v té části dne, kdy je tma, případně bez osvětlení, zvolítu tuto variantu.

Např.:

Někteří lidé upřednostňují sex potmě.

I potmě jsem v dlaních cítila, jak stoupá jeho vzrušení.

Na druhou stranu spojení po tmě snad v reálném životě ani nepoužijete. Nebo zřídkakdy.

Např.:

Udýchaní jsme ze sebe slezli a rozsvítili. Světlo, jež následovalo po tmě, nás oslepilo.

Po promilované noci následoval promilovaný den – po tmě přišlo světlo, aniž bychom ho brali na vědomí.

Řekněte sami, už jste snad někdy použili tu druhou variantu? Pokud ne (jako že vás asi bude většina), pak si stačí zapamatovat tu první možnost potmě a na 99 % neuděláte chybu.

Pravidla pro psaní znaku procenta (%) hodně lidí vůbec nechápe. Je totiž rozdíl, když před znak dáte mezeru, anebo když ho přilepíte hned za číslo.

Základ je jednoduchý. Pokud chcete vyjádřit přídavné jméno, pak mezera není třeba.

Př. O homosexuálech se nesprávně uvádí, že jsou 4% menšinou.

Opravdu se to nepíše takhle: 4%ní ani 4%-ní. V dalších případech jsem zaznamenala třeba 40ti%ní. Podobné patvary sice vidíme obzvlášť na blozích dost často, jsou ale špatně.

Mezeru tedy umístíme tehdy, pokud mluvíme o podstatném jménu.

Př. Homosexuálové opravdu netvoří pouze 4 % ze společnosti.

Pro jistotu pár dalších příkladů pro ty, kdo se kvůli gayům nemohli soustředit na poučky:

Obsah alkoholu v tomto víně je asi 11 %. Jedná se o 11% alkohol.

V obchodě se po Vánocích rozmohly až 50% slevy. Na výloze byl plakát hlásající „slevy až 50 %“.

O svého manžela se můžu kdykoli opřít, představuje pro mě 100% jistotu. Na svého manžela se můžu spolehnout na 100 %.

Pokud se vám stane, že číslo, za kterým následuje znak procenta, skončí jako poslední na řádce, zatímco „%“ skočí na řádku další, pak byste měli odenterovat na další řádku i ono číslo, aby dvojice zůstala spolu. Pokud před tím byla ještě předložka, jako v mém posledním příkladu („na 100 %“), pak by i ona měla skončit na další řádce, protože se váže k následujícímu slovu.

Kdy se píše mě a kdy mně, je vědomost tak důležitá, že není na škodu ji neustále omílat. A tak po předchozím článku na toto téma píšu další, tentokrát ale jenom skromný svou délkou, zato obsáhlý svým sdělením.

🙂 I po několika týdnech, co jsem tuhle větu spatřila poprvé, mě rozesmívá. Autor měl samozřejmě použít tvar mně nebo mi, protože chtěl říct, že objednaný produkt už mu byl zaslán.

Dnes mě k psaní o krásách češtiny vede to, že v jednom z minulých článků mě jakási Zuzana upozornila na chybu, které jsem se v onom textu dopustila. Což o to – nepovažuju se za někoho, kdo jazykové chyby nikdy nedělá, ale do určitého věku jsem si myslela, že alespoň vím, kde se ty chyby udělat dají. Omyl. A tak se pojďte učit se mnou.

Jedná se o slovo „protežovat„. Než mě na něj Zuzka upozornila, nikdy jsem o něm neslyšela. Vážně. A stydím se za to. Místo něj jsem (jako mnozí další) používala „protěžovat„, což znamená něco úplně jiného.

Protěžovat se vám totiž může tak maximálně zavazadlo poté, co ho už dlouho svíráte ve svých dlaních. Pokud byste ale preferovali svírat ve svých dlaních něco jiného, pak tuto volbu protežujete.

Aneb:

Prosím, ozvěte se, že nejsem jediná, komu tohle dost dlouho unikalo? 🙂

A abych nezapomněla na další slovo z nadpisu! Ne že bych nějak často mluvila o svařování, i když ten zakázaný plamen mě vždycky fascinoval (a ty kukly vlastně taky!), ale nikdy mi nedošlo, že to, co svařováním dvou ploch vznikne, není svár! Je to totiž svar!

Opět jsem si pod tíhou jednoho rozhovoru byla nucena uvědomit, že se jedná o další bod z češtiny, o němž jsem neměla ani tušení.

Aneb:

Podpoří mě i v tomto případě někdo, kdo má stejnou zkušenost?

Ačkoli je mi z toho trochu úzko, těším se, až zase procitnu a znova (a znova) si uvědomím, kolik toho ještě nevím, natož kolik toho ještě existuje, o čemž nemám ani potuchy, že bych to vědět mohla.

Máte-li rádi hranolky a chodíte-li rádi do kina na nedabované filmy, je tenhle článek i pro vás. Objednáváte si vaši oblíbenou přílohu správně? A pokud nerozumíte cizímu jazyku tak dobře, že u snímku potřebujete pomoc v podobě řádku s českým překladem, mluvíte o něm pak pořádně? Aneb není hranolek jako hranolka a není titulek jako titulka.

První pomůcka na úvod: ve Slovníku spisovné češtiny najdete pouze mužské tvary těchto slov – hranolek a titulek. Pamatujte tedy, že muži jsou opět protežováni 🙂 Hranolky i titulky se skloňují podle „hrady“.

No a to je vlastně celé! Pokud chcete tato dvě slova používat ve spisovném tvaru, musíte se držet existujících a kodifikovaných verzí, což jsou právě ty v mužském tvaru. Nemůžete mluvit (nebo v blogosvětě psát) spisovně, pokud užíváte neexistující slovo, to jest v tomto případě zažité, ale nesprávné ženské tvary „s hranolkami“ nebo „s titulkami„.

A tak si pro příště objednejte spíše smažák s hranolky.

Dejte přednost hranolkům.

A hledejte recept na smažený květák s hranolky.

V kině jděte na film s titulky.

Anebo upřednostněte snímek bez titulků.

A na závěr povedený článek na stejné téma od Attily z blogu 1000 věcí, co mě serou: http://www.1000vecicomeserou.cz/609-hranolka

Taky byste nadpis napsali takhle? Jestli ano, pak nemusíte číst dál. Dnes totiž bude češtinářský koutek o skloňování zájmena já. Půjde o tvary mě a mně, jež se stále hodně lidem pletou, a dokonce se mi zdá, že někteří ten rozdíl ani nezpozorovali.

Existují některé pomůcky, jak si zapamatovat, kde který tvar mě/mně psát, ale já upřednostňuju úplný základ:

Už dlouhá léta mám toto tak zautomatizované, že kdykoli mám ve větě napsat mě/mně, podvědomě si nejdřív řeknu příslušnou pádovou otázku.

Zkuste pochopit moje myšlenkové pochody třeba tímhle příkladem. Co je běžným písmem, to chci psát, co je tučně, to mi koluje pouze v mysli:

1) Říkáš, že bez koho/čeho => 2. pád =>beze mě by to nebylo ono?

2) Já vím, že ti jde především o koho/co => 4. pád =>o mě.

3) To by se komu/čemu => 3. pád => mně docela líbilo!

4) Ať si o kom/o čem => 6. pád => o mně přestanou povídat!

Pozor na druhý příklad, kde se chybuje ještě častěji, protože předložka „o“ svádí k tomu, abychom si rovnou mysleli, že jde o šestý pád (mně), ale může jít i o zmíněný čtvrtý (mě).

No a protože vás nechci omezovat, nýbrž vám ráda dám na výběr, uvedu i ony pomůcky, jimž ale osobně moc nedůvěřuji, poněvadž každý člověk cítí češtinu jinak.

1)

Tam, kde si místo mě/mně můžete říct tebe, se napíše mě.

Tam, kde si místo mě/mně můžete říct tobě, se napíše mně.

2)

2. pád (koho, čeho) + 4. pád (koho, co) = 2 písmenka = mě

3. pád (komu, čemu) + 6. pád (o kom, o čem) = 3 písmenka = mně

3)

2. pád: tebe – mne (ale i mě)

3. pád: tobě, ti – mně, mi

4. pád: tebe, tě – mne, mě

6. pád: tobě – mně

4) NO A TOHLE MĚ OPRAVDU POBAVILO:

Tam, kam dáte místo mě/mně Vaška, napíšete mě.

Tam, kam dáte místo mě/mně Vaškovi, napíšete mně.

Doufám, že jsem vám pomohla a že si jednu možnost, jak si poradit s psaním tohoto zájmena, vyberete a budete se jí řídit.

Dnes se podíváme na problematiku podmiňovacího způsobu u slovesa být aneb: byste X by jste?

Samozřejmě BYSTE!

Vypadá to trochu jako chyták, jako nespisovné slovo, ale jenom tahle varianta je správná.

Stejně tak např. kdybyste či abyste.

Tvary ve všech osobách totiž zní: bych, bys, by, bychom, byste, by.

V tomhle tvaru slova nejspíš žádný posun v nejbližší době nenastane, a tak vám doporučuju si ho prostě zapamatovat jako jediný správný. Něco jiného se děje s tvarem „bychom“, který se začíná zdát zastaralý, a tudíž se uvažuje o tom, že by se spisovnými mohly stát i tvary „bysme“ či „by jsme“. Tak daleko ale zatím nejsme, takže i bychom je pro tuto chvíli jediná správná varianta!

Pro „byste“ mě ještě napadá jedna pomůcka: vzpomeňte si na bystu (lze psát též jako „busta“) a máte to správně 😉

Dnes se zaměřím na číslovku dvěma, kterou jsem si už před lety nesmírně oblíbila a postupně se ji naučila používat v úplně běžném hovoru, kde jinak spisovně vskutku nemluvím. Teď už je to pro mě naprostá samozřejmost, a když omylem řeknu nějaký patvar tohoto slova, ihned si to v mysli uvědomím a zastydím se.

Dvěma totiž existuje prostě a jednoduše jen a pouze v tomto tvaru. Žádné dvouma, dvoum, dvěmi nebo snad dvoumi by nikdy nemělo spatřit světlo světa! Chápu, že v některých případech to ke koncovému „i“ svádí, ale ubraňte se.

Příkladem vám budiž následující věty:

Sdílel lože se dvěma ženami.

Stál dvěma nohama v louži.

Tiskl ho dvěma prsty.

Když už jsem u tohoto problému, můžete si sem přiřadit i slovo oběma, které taky neexistuje s koncovkou na „i“, natož ve tvaru obouma nebo oboum.

Např.:

Sevřela ho oběma nohama.

Stejně tak nemůžete používat patvarů dvouch nebo obouch – „ch“ na konci nikdy není.

Pravidlem taktéž je, že se nepoužívají obě tato slova najednou, nýbrž si vyberete jen jedno:

Oběma rukama.

Dvěma rukama.

Pokud použijete třeba ještě ukazovací zájmeno a přídavné jméno, vypadá to pak následovně:

S těmi posledními dvěma korunami v peněžence.

Ostatní číslovky končí na „i“: třemi, čtyřmi, pěti… Zde by naopak bylo chybou užívat formu s „a“.

Nenechte se tedy ovlivnit ani médii, ve kterých se tyto chyby dost často objevují. Pamatujte, že správně je vždy jen dvěma a oběma.