Autor: userka

Rubriky
TT (témata týdne)

Co o mně prozrazuje našeptávač

Když váš internetový prohlížeč podporuje tzv. našeptávání, je docela zajímavé se podívat, co se pod kterým písmenem abecedy skrývá na prvním místě. Co tedy nejvíc vyhledává userka?
A – addic7ed.com – Tady si stahuju anglické titulky k seriálům. Spolehlivá stránka s obsáhlou databází.
B – blog.cz – Pro mě je to docela překvapení, od písmena „B“ toho vyhledávám spoustu, a tak jsem čekala jiný výsledek. Google Chrome ale nelže!
C – csfd.cz – Filmy mě baví a s radostí si o nich čtu, ráda je taky hodnotím, ačkoli jenom z pohledu průměrného diváka.
D – databazeknih.cz – Knihy miluju, čtu a kupuju.
E – edna.cz – Tuhle stránku jsem si oblíbila hlavně proto, že mi přesně ukazuje, kdy mi vychází který oblíbený seriál. Jinak bych si to musela dávat do upomínek, protože paměť není moje silná stránka. Trochu jsem se bála, že se mi objeví Egoped a bude to vypadat, že na něj musím pořád lézt. Uff.
F – fotruv-denik.blog.cz – Teď teda blogera Fotra víc sleduju na Facebooku, kam hojně přispívá, ale každou neděli, když vydá nový článek, musím si ho samozřejmě přečíst tam, kde to všechno začalo.
G – google.com – Dnešní doba je o schopnosti vyhledat si potřebné, a tudíž je Google mým velkým pomocníkem.
H – heureka.cz – Poslední dobou si snad z internetu neobjednám nic, aniž bych si o produktu nejdřív nepřečetla tady. Recenze od obyčejných lidí/uživatelů jsou skvělá vychytávka.
I – images.google.com – Když jsem líná a nechce se mi číst o něčem informace, radši si to najdu v obrázkové podobě.
J – jaktridit.cz – Ano, jsem velký zastánce ekologie, třídím odpad o sto šest, ačkoli vůbec nejsem stoprocentní, což mě mrzí. Sem se chodím dívat, jestli ten sáček od polévky teda patří do nápojových kartonů (protože C/PAP!) nebo ne.
K – krutomyval.com – Docela překvapení, asi existuje málo webů začínajících na „K“. Hned po Mývalovi, kterého doporučuju navštívit, se mi objevil odkaz kalkulacka.info 🙂 To víte, žena a počty!
L – lazadov.cz – Je sezóna, takže se není čemu divit. Šmírovat, kolik je na svahu zrovna lyžařů, na to mě užije. Po zimě se pod písmenem „L“ nejspíš opět začne ukazovat lamer.cz. Když si v tamějším menu kliknete na záložku „nejlepší“, pochopíte, za čím tam chodím 😉
M – maps.google.com – Street View je jedna z nejlepších vychytávek celých internetů!
N – Na předním místě se umístil King, ale prvních pět pozic by o mně prozradilo trochu víc, než chci, a tak vám to prostě nemůžu povědět. Řekněme tedy, že nejvíc klikám na Krále, na čemž není nic k podivení, vzhledem k tomu že na blog nedávno umístil fotografii ze svých mladých let, kde je ještě větším fešákem, než na snímcích současných.
O – osobnosti.cz – Když netuším, o kom je řeč, jdu se podívat sem.
P – prirucka.ujc.cas.cz – Tohle by měl odhadnout každý správný čtenář mého češtinářského koutku. Stránka, na kterou zavítám několikrát denně!
Q – Komu se co objeví pod „Q“? Mně teda nic.
R – respekt.ihned.cz – Týdeník, který je podle mého gusta. V poslední době začal Erik Tabery se zajímavými rozhovory na různá témata s rozličnými osobnostmi. Říká tomu Respektování a je to dost zajímavé. Inspirativní čtení a poslech vám přeje…
S – slovnik-synonym.cz – Přemýšlela jsem, jestli to vůbec zveřejním. Přeci jen bych byla radši, kdybyste si mysleli, že mám tak bohatou slovní zásobu, jak se snažím v článcích prezentovat. Někdy ale potřebuju pomoct. Puntičkářství je hrozná věc a já nesnesu, aby se mi slova opakovala víc, než je nezbytně nutné.
T – translate.google.cz – Už to začíná zavánět reklamou na Google, nedá se ale nic dělat. Tahle společnost je mou oporou.
U – userka.blog.cz – Sebestřednost jako prase!
V – videacesky.cz – Vcelku zábavný web, na kterém jsem objevila spoustu videí na rozptýlení.
W – webshare.cz – K tomu nemám co dodat. Snad to neuvidí Mýval, ten totiž chodí zásadně do kina a za filmovou kulturu platí dolary! Co se mi nejvíc líbí na jeho filmových zážitcích? Že z kina míří rovnou do postele s nějakou kočkou. V takovém případě bych to kino zaplatila klidně několikrát do týdne.
X – xchat.cz – Trochu trapné, ale co už.
Y – youtube.com – Muzika je další moje láska, ale jsem opět spíš mainstream s mnoha výjimkami.
Z – zdjc.cz – Opět tak trochu „sezónní“ stránka, rozhodla jsem se ale, že před vámi nebudu skrývat svou lásku k Cimrmanovi a hlavně jeho stvořitelům. Už jenom pár dní a poprvé v životě jejich představení uvidím naživo. Zdeňku Svěráku, těším se!
Tak snad pro vás byl tenhle vhled do mojí duše zajímavý. Z mého blogu se o mně dozvíte mnohé, ale nikdy si nemůžete být úplně jistí, že vás nebalamutím. V tomhle případě je to všechno pravdivé. Až na pár výjimek samozřejmě!
* Článek je přiřazen k tématu týdne „Ještě mě napadlo“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Jak jsem možná zabila babičku

Traduje se, že na Nový rok (tj. 1. ledna) by nemělo viset prádlo, jinak prý někdo z rodiny zemře. Tato pověra je v naší zemi celkem rozšířená a hodně lidí se jejím doporučením řídí. Někteří dokonce nenechají pověšené ani ručníky, osušky či utěrky. Já jsem tenhle rok zapomněla a prádlo pověsila ve velkém.
Celý první leden pro mě byl dost dlouhým dnem, protože jsem se starala o návštěvu, která u mě strávila noc ze silvestra. Když odpoledne odjeli, už mi vůbec nepřišlo, že je pořád onen sváteční Nový rok. Pračka akorát doprala povlečení po kamarádech a já jsem ho šla úplně automaticky pověsit. Asi za hodinu mi to došlo. Zarazila jsem se a chvíli jsem stála na místě a rozhodovala se, co teď. Když prádlo ještě sundám, nebude to platit? Asi těžko. Jestli existuje vyšší moc, která se stará o dodržování pověr, určitě už jí přišlo upozornění na smartphone, že userka se provinila. Nechala jsem tedy prádlo viset, a protože už nebylo co ztratit, vrátila jsem na svá místa i osušky a ručníky.
1. 1. má narozeniny babička, k níž každý rok jezdím, abych jí popřála, i přestože někdy se den po silvestrovských oslavách musím dost přemáhat. Když jsem k ní dorazila tenhle rok, kdy slavila 81. narozeniny, bylo to naposled, co jsem ji viděla. Po pár dnech umřela.
Ihned se mi v mysli vynořila obava a vzpomněla jsem si na svoje pohrdnutí onou pověrou. Vykašlala jsem se na její dodržení a nechala jsem plný sušák prádla. Navíc na babiččiny narozeniny. To jsem rovnou mohla napsat Smrtce email, koho konkrétně posílám do hrobu.
Teď mi může kdokoli říkat, že je to jenom pověra, že babička už byla stará a že to spolu vůbec nesouvisí, ale nikdo to nemůže vědět na sto procent! A já si nikdy nebudu jistá, jestli by tady babička ještě nebyla, kdybych první lednový den víc přemýšlela. Možná jsem to prádlo měla sundat aspoň tehdy, když jsem si to uvědomila. Možná by mi to ta vyšší moc odpustila a já jsem s babičkou mohla slavit i její svátek, jenž připadal na 2. 2., ačkoli se nejmenovala ani Nela, natož Hromnice.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Strach uvnitř nás“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Sexy nevzdělanec

Začala jsem si psát s nějakým týpkem, že prý už dlouho shání moje telefonní číslo. To mě dost zaujalo, protože sehnat na někoho číslo není zase takový problém, že ano? Nakonec jsem si já zjistila jeho číslo a sama se mu ozvala. Je to asi týden, kdy si píšeme, ale jak víte, písemný projev já stavím na přední místo… ehm… všeho. Je pro mě stejně důležité, aby člověk, se kterým se stýkám, uměl správně česky, stejně jako by měl být třeba ohleduplný. Sama si uvědomuju, jak pokrytecké to vlastně je, ale nemůžu si pomoct. Když mi někdo napíše zprávu, do které dokáže zakomponovat třeba metaforu nebo aspoň přirovnání, jsem přešťastná. A teď si najednou píšu s mužem, který se mě ptá, jestli už mám nápat, co budeme dělat.
Pro mě je to utrpení dívat se na takováhle slova, která někdo úplně pošpinil! Nevím, jestli mi, mí čtenáři, rozumíte, ale čeho je moc, toho je příliš. Úplně první slovo, které mě zarazilo, bylo vyděl ve smyslu dívat se. Néé, moje naděje, že ten dotyčný bude skvělý kluk, se začaly rozplývat. Pak přišlo jestly. To už jsem si byla jistá, že v prvním případě bohužel nešlo o překlep a že takhle to prostě bude, že pokud si s tím mužem budu psát, tak budu muset snášet tyhle hrůzy. Když mi nabídnul setkání, vypadalo to takhle: „Nevym kam te mam pozvat nevym co mas rada?“. Moje oči a smysl pro krásu češtiny trpěly. Po nabídnutí prochásky už mi to celé začalo připadat spíš směšné.
Můžu vůbec uvažovat o vztahu s někým, kdo mi takhle przní milovaný jazyk?
Mněj se hezky, tím se se mnou obvykle loučí. Taky jsem se dozvěděla, že stává už v pět ráno, chudák. O rozlišování mě a mně nebo s sebou a sebou se vůbec nezmiňuju, určitě je vám jasné, že to není jeho silná stránka.
Na domluvené rande jsem šla s hrůzou, protože jsem se bála, jestli si vůbec můžu rozumět s někým, kdo píše tímhle způsobem. Když jsem ho spatřila přes okénko jeho vytuněného mitsubishi, najednou mi to bylo všechno jedno. Protože jsem mu ve zprávách nenápadně naznačila, že budu ráda, když se před naším setkáním neoholí, měl zarostlou tvář asi týdenním strništěm. Já na tom totiž dost silně ulétávám, vlastně jsem snad nikdy nic neměla s mužem bez vousů. A on byl jedním z těch šťastlivců, kterým vousy rostly krásně rovnoměrně a hustě. Jó, to se mi na něj hned dívalo jinak. Po krátké projížďce, kdy jsem si jeho profil prohlédla tak, že bych na policejní stanici dokázala sestavit jeho bezchybný identikit, jsme si sedli do skoro prázdného baru a asi tři hodiny si vydrželi povídat. Asi bych nenašla nic, co by mi na něm za tu dobu vyloženě vadilo. Byla to jedna z nejpříjemnějších schůzek, jež jsem zažila. Toho chlapa chci vidět znova a on chce znova vidět mě. Problém je, že mezi těmi dvěma setkáními proběhne zase spoustu psaného textu v podobě SMS zpráv.
A proč že jsem tenhle článek přiřadila k tématu týdne? Mám totiž velký strach a nemůžu o něm nikomu říct, protože je to hrozně sobecké: bojím se, že tomuhle skvělému člověku nedám šanci jenom proto, že neovládá český pravopis.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Strach uvnitř nás“.
Rubriky
Češtinářský koutek

Tričko, které tě rozseká

Kdy se píše mě a kdy mně, je vědomost tak důležitá, že není na škodu ji neustále omílat. A tak po předchozím článku na toto téma píšu další, tentokrát ale jenom skromný svou délkou, zato obsáhlý svým sdělením.
„Dnes mě tričko dorazilo.„
🙂 I po několika týdnech, co jsem tuhle větu spatřila poprvé, mě rozesmívá. Autor měl samozřejmě použít tvar mně nebo mi, protože chtěl říct, že objednaný produkt už mu byl zaslán.
Místo toho z jeho vzkazu vyplynulo, že nějaké triko ho nejspíš začalo mlátit a nakonec mu uštědřilo poslední dobře mířenou ránu mezi oči, čímž ho úplně knokautovalo. Jistě, můžete namítnout, že měl možná na tričku tak úžasný obrázek, že ho to úplně rozsekalo, ale je třeba se o té větě bavit v tom smyslu, jaký byl její záměr – informovat o úspěšně dokončené objednávce.
Rubriky
TT (témata týdne) - erotika

Úzkost nejen v mysli

Je mi třináct let a bojím se, že jsem těhotná. Ačkoli nejsem věřící, modlím se k Bohu, aby všechno bylo v pořádku. Před pěti dny jsem to měla dostat, ale pořád nic. Ještě nikdy jsem se na krvácení tak netěšila. Dokonce jsem napsala trapnou básničku a poslala ji do Bravo Girl. Určitě ji otisknou, protože mají rádi senzace. Bože, co jsem to provedla?!
…
Naléval mě jednou Becherovkou za druhou a já už se jen tak tak udržela na nohou. Naštěstí jsem se mohla opírat o bar venkovního stánku. Jenže být takhle blízko u zdroje znamenalo další přísun alkoholu a já nevěděla, jestli dokážu říct, že už mám dost. V tom přiťukávání si štamprlemi bylo něco tak erotického, že jsem tomu prostě nedokázala odolat.
Najednou mě vzal za ruku a odtáhnul za velký bílý stan, v němž se ostatní nahlas veselili. Začal mě líbat a já jsem se celá rozplývala. Jeho jazyk byl úplně všude a zaplňoval mi snad celou mou malou pusu. On byl o dvě hlavy větší než já a tak mohutný! Byl prostě kus chlapa, který ví, co si na mně chce vzít. Chtěl všechno a já měla v úmyslu mu to dovolit. Odrazoval mě akorát jeden malý problém: „Hele, já mám zrovna měsíčky,“ řekla jsem mu a krev se mi nahrnula i do tváří. Zeptal se, kolikátý den je mám, a když jsem odpověděla, že pátý, dodal, že mu to nevadí a že se aspoň nemusíme bát bez ochrany.
Jakmile jsem ho sevřela v ústech, začal nahlas vzdychat, což mě dost polekalo, protože co kdyby nás slyšeli lidi ve stanu? Dělila nás od nich jenom bílá plachta, která sloužila jako stěna. Oblékla jsem mu zpátky kalhoty a vydali jsme se za vesnici. Bylo léto, a tak mi nebyla zima, když mě položil do trávy na louku poblíž malého rybníčku. Po té krátké procházce jsem se už necítila tak opilá. Jeho ruce byly obrovské a sunuly se po mém těle všemi směry. Byl asi o devět let starší než já a moc dobře věděl, co dělá.
Já jsem byla nezkušená, i když svoje poprvé jsem už měla za sebou, a tak mě vedl. „Nasedni si na mě,“ vydechl tak žádoucím tónem, že jsem ihned udělala, o co prosil. Zaplnil mě úplně celou a mě to trochu bolelo, ale přesto jsem se z něj znovu zvedala a zase na něj dosedala, pořád dokola, až se to začalo líbit i mně. Nejvíc mě vzrušoval jeho lačný pohled, který jsem ve svitu měsíce měla přímo pod sebou. Hladil mi moje malá prsa a vzdychal. Z jeho úst se pořád ozývaly zvuky, jež mě doháněly k šílenství. Totálně jsem z jeho hlasu tekla a cítila jsem se mocně, když jsem tohle dokázala udělat s tím obrovským chlapem, kterého jsem svírala mezi svými stehny.
Najednou mě přetočil a opřel si moje nohy o svá ramena. Zeptal se, jestli může, a já samozřejmě kývla na souhlas, protože jsem netušila, co se chystá udělat. Přizvedl si mě těma svýma silnýma rukama a zašeptal: „Neboj se!“ Samozřejmě jsem se hned začala bát a asi za vteřinu jsem měla i důvod. Snažil se narvat se mi do zadečku a po pár pokusech a jednom plivnutí se mu to i povedlo. Bolest byla tentokrát skoro k nevydržení, a tak jsem sténala při každém jeho pohybu. Nejspíš ho to ale ještě víc rozpalovalo. Nakonec jsem už necítila skoro nic, jenom podivný tlak tam dole, když vtom se mě zeptal, jestli se do mě může udělat. Mně to bylo úplně jedno, cítila jsem se trochu podvedená, ale nic jsem neříkala.
Jakmile opustil moje tělo, lehl si vedle mě a svou velkou tlapu mi zabořil do klína. Jeho dlouhé tlusté prsty si tam pohrávaly s každým výstupkem, který nahmataly, a on se na mě díval a usmíval se, když viděl, co to se mnou dělá. Ze zadečku mi vytékala jeho šťáva a on ji roztíral všude, kam dosáhl. Na první orgasmus při sexu jsem si ale měla ještě počkat, a tak se v něj ty skvělé pocity neproměnily.
Už svítalo, když jsme se vraceli zpátky do vesnice, ale všude bylo ticho, ptáci ještě neskřehotali. My jsme se drželi za ruce a bylo nám dobře.
…
Měsíc utekl jako voda a já pořád čekala, až to dostanu. Deníček jsem popisovala svými bolestnými pocity a neodvažovala jsem se myslet na to, že bych opravdu mohla být těhotná. Teda… myslela jsem na to neustále, ale zároveň jsem to v hlavě popírala. Vždyť on říkal, že se nemusíme bát…?
Tenhle druh strachu už nikdy nechci zažít! Tenkrát to naštěstí zůstalo jen u toho trápení.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Strach uvnitř nás“.
Rubriky
TT (témata týdne) - erotika

Polkni a uzdrav se

Říše Devora byla zvláštní především v oblasti zdravotnictví. Přijížděli sem nemocní z širokého okolí. Devora byla známá tím, že vám uleví od jakékoli bolesti. Mohlo vás trápit tělo, mohla vás soužit duše – Devora vás vyléčí. Přesněji řečeno tedy Devořané.
Tahle oblast totiž oplývala zvláštní magickou schopností. Jak už sám její název pocházející z latiny napovídal, lékem na všechnu bolest zde bylo polykání. Právě proto jste se s žádostí o léčbu mohli obrátit pouze na Devořany, nikoli na Devořanky. Jen zdejší pánové byli fyzicky vybaveni k tomu, aby vám zajistili polykací dávku – tzv. devorum. Jediné, co jste pro získání léku museli udělat, bylo dovést léčitele k vrcholu a teplou tekutinu polknout přímo z jeho údu.
Zajímavostí bylo, že se do této říše zkoušeli stěhovat muži z jiných oblastí. Jejich pohnutky byly zřejmé, chtěli prostě pomáhat druhým. Vážně jste tomu věřili? Ne, samozřejmě nechtěli jen pomáhat ostatním, chtěli, aby jejich pyje byly obemykány plnými rty krásných žen, jež navíc nebudou čekat na nic jiného, než aby polkly vše, co jim muž ve svém těle připraví. Když se dostavilo prvních pár toužících mužů, zjistilo se, že takhle to bohužel nefunguje. Léčiteli se mohli stát pouze ti, kdo se v říši narodili. Čas od času se další a další pánové snažili tuto podmínku popřít, ale nepodařilo se jim to. Do svých dalekých domovů se ale nevraceli se smutkem, nýbrž s pocitem naplnění (úst kdejaké ženy či muže).
Samozřejmě že vyléčit nepotřebovaly pouze dámy! V Devoře nikomu nebylo divné, když k léčiteli zavítal muž. Našlo se jen pár jedinců, kteří byli tak flexibilní, aby vyhověli sami sobě a uzdravili se sebou samými. Ostatním národům a hlavně jejich mužské části se tento přístup shovívavosti příčil. Ne každý cizinec byl ochotný vzít do úst Devořanovu chloubu a polknout jeho medicínu. A tak zatímco devorská říše rostla a bohatla, ostatní části Světa postupně vymíraly.
Sice by se mohlo zdát, že za hranicemi Devory budou umírat především muži kvůli jejich zastaralým názorům na sexuální chování, ale nebyla to pravda. Ve stejné míře umíraly i ženy. Pro žárlivé partnery totiž neexistovalo, aby svou manželku vyslali pro devorum. Často se tedy stávalo, že muž překonal svůj odpor a vydal se polykat, zatímco svou smrtelně nemocnou ženu prosící o benevolenci nechal zemřít zachovaje si nad ní svou tvrdohlavou nadvládu.
Cizinci se také dost nelibě dívali na devorský způsob léčení dětí. Pokud ještě holčička nebo chlapeček nebyli schopní získat devorum vlastním přičiněním, mohl je zastoupit někdo jiný. Dítě ale muselo čekat v dostatečné blízkosti a dávat bedlivý pozor, aby nepropáslo okamžik vyvrcholení. Vysát devorum už pak zvládlo i nejmenší miminko, protože sacím reflexem disponujeme už v matčině lůně. V říši té nejjednodušší medicíny se nad tím ale nikdo nepozastavoval, protože to byla součást jejich kultury po staletí.
Zatímco v Devoře většina lidí umírala pouze sešlostí věkem či kvůli nehodám, zbytek Světa záviděl. I přestože se mohl nechat vyléčit kdokoli, zakořeněný styl života cizincům znemožňoval vidět především to dobré, co se v Devoře děje. A tak země léčitelů vzkvétala. Zřídkakdy byla jinými národy napadena, protože všichni věděli, že pro devorské vojáky není nic jednoduššího, než si svá zranění nechat vyléčit hned na bitevním poli. S tím nejdůležitějším – se zdravím – mohli Devořané skoro cokoli, nic jim nestálo v cestě za dalším rozvojem. Jednoho dne možná zanikne Svět, jak ho známe, a zůstane jen Devora, říše, kde jakákoli bolest je jen malou překážkou na cestě za všeobsahujícím uvědoměním.
…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Lék na všechnu bolest“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Bílé kalhoty a menstruace

Dnes se na titulní straně blogu.cz objevila upoutávka na článek o dámských hygienických potřebách – vložkách. Že prý je pravděpodobné, že reklamy na tyto produkty vymýšlejí muži. Kdyby článek nebyl protkaný propagandou skrz naskrz, hodila bych vám sem odkaz. Takhle si to ale odpustím, kdo chce, ten si ho najde. Uznávám, že mě tohle pojednání docela zaujalo a i jsem se při jeho čtení pobavila. Čemu ale nerozumím, a o čem chci psát tenhle svůj článek, je předsudek, že ženy při menstruaci nemůžou nosit bílé oblečení.
Byla jsem překvapená, kolik komentujících slečen a žen souhlasilo s autorkou textu, že bílé kalhotky nebo kalhoty (ani světlé džíny) by si na sebe během jejich dnů nevzaly. Vysmívaly se reklamám, kde modelky pravidelně s neposkvrněnou běloskvoucí barvou operují – ať už v podobě povlečení nebo ošacení.
Chcete mi říct, že si neumíte zavést tampon tak, aby zachytil veškerou krev? Nebo že si neumíte nalepit vložku na kalhotky takovým způsobem, abyste je nemusely posléze drhnout v ruce pod tekoucí studenou (!) vodou? Je taky možné, že si prostě chcete být jisté. To bych ještě pochopila, ačkoli – nedávají vám několikaleté zkušenosti pocit důvěry v používaný produkt? Když se nic nestalo 100x, opravdu se bojíte, že se něco stane po sto prvé? Anebo naopak pořád používáte tu samou značku, která vám tyto problémy způsobuje, aniž byste zkusily třeba křidýlka?
V dnešní době, kdy jsou veřejné toalety snad všude, přece není problém dojít si zkontrolovat situaci a případně si tampon nebo vložku vyměnit. Pak už je to bezpečí snad stoprocentní. Navíc každá přece víme, které dny krvácíme víc, a proto můžeme pro zbavení se všech pochybností použít jak tampon, tak vložku nebo třeba intimku. Nehledě na to, že všechny tyto výrobky se prodávají v různých velikostech, s různou sací schopností.
A co se týká klidného spaní bez pocitu protečení – vážně většina z vás nepřišla na jednoduchý způsob, jak i v poloze ležmo účinně zabránit ušpinění kalhotek, pyžama, prostěradla a povlečení? K čemu rozpaky, já to prostě napíšu: stačí, když si zadní část vložky zastrčíte mezi půlky vašeho jistě krásného zadečku. Pak už vás skvrna vzadu určitě nezastihne. Nejlíp vám s tím, aby tam vložka držela, pomůžou kalhotky se švem uprostřed, které se vám do zadku zařezávají i bez vložky. A jestli máte spíš problém s protečením směrem dopředu, pak stačí koupit si dlouhou vložku a posunout ji vpřed (tak abyste zadní část pořád mohly uchytit mezi hýžděmi).
Kdo by se menstruací nechtěl zabývat vůbec, ten ji může pomocí antikoncepce omezit nebo se jí na pár měsíců zbavit úplně (potvrzeno od MUDra, není to škodlivé).
Jednou z nejtrapnějších záležitostí na tom všem je ale beztak to, jak všichni slyší, že si na WC právě rozbalujete tampon nebo vložku. Copak neexistuje plast, který by nešustil až k sousedům?!
Ženy, nestyďte se a pojďme si o tom popovídat. To samé platí pro statečné muže, kteří dočetli až sem, za což si zaslouží obdiv.
A na závěr odkaz na moji oblíbenkyni Blouda, která napsala výborných pár řádek s názvem Variace na menstruační téma. Písničku, kterou tam objevíte, můžu poslouchat pořád dokola, jak se krásně line. A pohled na sexy Kláru Vytiskovou, kterou ty stříbrné kalhoty hříšně obepínají, taky není k zahození. A vůbec nezmiňuju to její zavzdychání na začátku!
…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Předsudky“.
Rubriky
TT (témata týdne) - erotika

Že prý jsem děvka

Kdo zná můj blog a čte moje eroticky laděné texty, ten ví, k čemu se nejspíš vztahuje nadpis tohoto článku. Že prý jsem děvka, když pořád s někým laškuju a pak s ním (s ní) skončím v posteli.
Budu na chvíli zobecňovat, i přestože to nemám ráda. Představuju si, že o mně takhle smýšlejí především ti, kdo nikdy nezažili úžasný sex s někým, ke komu necítili nic než živočišnou přitažlivost. Nejspíš to budou tací, kdo se drží při zemi a kteří se milují pouze z lásky ke druhému. Taky předpokládám, že půjde hlavně o ženy, jež mi ve skutečnosti aspoň pár těch příběhů závidí. A pokud jde o muže, tak ti si takovou nadávkou na mou osobu léčí svoje komplexy. Kdybych se je pokusila sbalit, najednou by jim moje minulost vůbec nevadila a poddali by se mi, když bych je bez okolků omr****. Někdy se taky jedná o lidi, kteří se už stali rodiči, a tudíž si moje zážitky projektují do svých dětí: „Ach Bože, to by tak ještě scházelo, aby se naše Anninka takhle chovala, natož ve třinácti letech!“ Je jim jedno, že já jsem mohla být ve třinácti letech psychicky tam, kde jejich Anče nebude ani v osmnácti. Další kategorií jsou puberťáci, spíš teda puberťačky, které se tak bojí prvního styku, že mi závidí, že mně nedělalo problémy roztáhnout nohy tak brzy. Než aby se vyptaly na věci, jež je opravdu zajímají, radši se snaží hrát si na dospělé a moralizovat. Pak jsou tady taky ženy starší, které si naopak myslí o mně, že je mi třináct, a snaží se mi vnutit názor, že ve dvaceti letech už nebudu zažívat žádná překvapení a sex mě nebude bavit. Že by mluvily z vlastní zkušenosti?
Těch kategorií lidí, kteří o mně takhle smýšlejí, bych našla ještě víc, ale nemá smysl zmiňovat se o dalších.
Milé dámy a předrazí pánové, nejsem zvědavá na vaše mravní poučky.
I přes to jsem ale ochotná s vámi donekonečna řešit, proč by se to či ono mělo nebo nemělo dělat. Pojďme to ale řešit na obecné úrovni. Proč vás tak štve, že když mám chuť, jdu a zaš**** si? A to jsem ještě nenapsala nic o mých zážitcích s masturbací. Nejspíš byste mě chtěli upálit zaživa, jen by vyšel první článek na tohle téma. Sami přitom máte varhánky na prstech, když se pročítáte mým blogem. Vzrušujou vás moje příběhy a jedna vaše část chce být jejich součástí. Navenek to ale nepřiznáte, radši na protest zaujmete agresivní postoj.
Naproti tomu tady mám čtenáře, kteří mě svými komentáři a vzkazy vždycky potěší. Svobodomyslné ženy, jež se zajímají o příběh víc než o jeho morální stránku, a přemýšlivé muže, kteří mi dělají radost svými dvojsmysly. Co bych tak mohla vyčíst takovým návštěvníkům mého blogu? Pouštějí se se mnou na cestu, kde se prolínají zkušenosti a fantazie, aniž by měli potřebu umravňovat mě. Ponoří se do příběhu a nesoudí mě za něj. Samozřejmě že takové čtenáře s potěšením vítám, ale vůbec je neznám! Stejně jako ani tahle skupina lidí nezná mě.
A tak přestávám generalizovat. Hrůza, co? Jaké mají předsudky lidi ke mně, takové mám já k nim. Oni neví nic o mně, já nevím nic o nich, ale dokážeme si vzájemně hodnotit vlastní životy. Nejspíš je to v lidské povaze tvořit si unáhlené závěry na základě předpokladů. Je to přeci mnohem jednodušší než snažit se opravdu poznat skutečné důvody různého jednání lidí kolem nás. Zjednodušovat si svět nám prostě jde. Je to tak snadné, že se tomu mnohdy neubráníme. Co na tom, že skutečnost je pak mírně zkreslená. Ve své hlavě jsme si udělali názor a zaujali to které stanovisko a to upokojilo naši touhu ve všem se vyznat. Neuvědomujeme si, že v některých záležitostech se zorientovat nejde.
Máme ale sílu nebo alespoň snahu změnit svůj názor? Chceme se zabývat dalšími skutečnostmi a upřednostnit poznání do hloubky před zaujatostí? Chceme se vůbec pokusit nevytvářet si předsudky, a komplikovat si tak život?
…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Předsudky“.
Rubriky
TT (témata týdne) - erotika

Objev tajemství a vyber si

Její dlouhé vlnité vlasy mi klouzaly mezi prsty, když jsem ji hladila po zrzavé hlavě. Druhou rukou jsem jí jemně přejížděla po tváři plné pih. Dýchala mělce a zrychleně, ale neucukla.
Bylo to tak intimní, uhnout jsem nemohla, vždyť jsem to sama chtěla! Cítila jsem její doteky a chtěla jsem víc. Trochu jsem se bála toho, co přijde, ale chtěla jsem vypadat jako statečná a hodná holka, která nedělá potíže.
To, že se nebránila, mě překvapilo. Ještě víc mě tohle její neobranné chování rozpálilo a já už jsem se viděla v jejím klíně.
V jejím výrazu jsem sledovala neovladatelný chtíč, bylo to pro mě velmi povznášející vědět, že mě někdo tak chce.
Naklonila jsem se k jejímu hrudníku, jenž byl poodhalen v decentním výstřihu, a do úzké propasti mezi jejími prsy jsem strčila jazyk, abych s ním přes její klíční kost nakonec dorazila až k ušnímu lalůčku, který jsem teď sála a jemně tiskla mezi zuby.
Najednou mi začala jazykem přejíždět po prsou a skončila u mého ucha. Její horký dech jsem cítila v hlavě, odkud se mi teplo rozlévalo do celého těla. Stála jsem jako zkoprnělá a nechávala její ruce, aby si dělaly, co chtějí.
Chvěla se pode mnou a já na ni měla čím dál větší chuť. Rukama jsem jí začala rozepínat kostkovanou košili a tvář jsem stále nechávala zabořenou u jejího ucha, kde mě lechtaly prameny jejích vlasů a kde jsem mohla donekonečna líbat její krk. Když jsem rozepla nejspodnější knoflík, přičemž jsem se letmo dotkla jejího podbřišku, sundala jsem jí košili z ramen a nechala jsem si záležet na tom, aby moje nehty následovaly každý dotek látky, která se jí pomalu sunula po pihovaté kůži.
Když mi svlékala košili, cítila jsem na těle její nehty. Příjemně mě škrábaly a mně v tom okamžiku ztvrdly bradavky a v rozkroku jsem ucítila stupňující se napětí. Její plné rty se mi z krku náhle přesunuly ke krajkovému okraji podprsenky a zlehka se mě tam dotýkaly.
Měla na sobě romanticky vyhlížející spodní prádlo a krajka se jí zařezávala do bujných křivek, kam jsem ihned zamířila svými ústy. Kdybych do nich mohla vzít její prsa celá, udělala bych to, tak lákavá byla. Dvěma prsty jsem přes látku nahmatala její naběhlou bradavku a tiskla ji, různě jsem po ní přejížděla a tlačila na ni. Pak jsem pomalu vysvobodila obě její prsa ze sevření krajky a nechala jsem podprsenku zapnutou pod nimi, takže se mi její vnady tyčily přímo před obličejem.
Překvapila mě, že mi nesundala podprsenku úplně, ale nechala ji, aby mě dál svírala pod prsy. Připadala jsem si zvláštně svázaná. Její dychtivý výraz mě neustále udivoval, a když mě najednou pleskla přes obě prsa naráz, nezmohla jsem se na nic.
„Plesk!“ zaznělo v okamžiku, kdy jsem jejím ňadrům vlepila facku. V jejím obličeji jsem mohla pozorovat absolutní překvapení a taky bezmoc. Líbilo se mi to. V následujícím okamžiku jsem ji donutila roztáhnout nohy víc od sebe a přes kalhoty jsem jí neurvale projela rozkrokem celou šířkou dlaně. Její ruce se opíraly o moje ramena a já jsem ji naschvál nechávala stát i dál.
Podlamovala se mi kolena, ale nechtěla jsem si sama od sebe sednout. Co kdyby se to fackování opakovalo jako trest? Nevím, jestli jsem to ještě chtěla zažít. Teď, když odezněla bolest, zůstalo jenom vzrušení, ale chci to znova? Cítila jsem, jak mi začala stahovat kalhoty a rovnou mi nechala na zem spadnout i kalhotky ladící s podprsenkou. Byla jsem už úplně mokrá a připravená snad na cokoliv.
Když jsem před ní klečela a svlékala jsem jí i spodní polovinu těla, všimla jsem si, že její kalhotky jsou také z černé krajky. Zmuchlala jsem je v ruce a narvala jí je do pusy. Pak jsem ji konečně shodila na postel a sevřela jí čelisti, takže se jí ústa pootevřela ještě víc, čehož jsem využila a jazykem jsem je celá obkroužila, abych nakonec svými zuby vytáhla ty kalhotky, které voněly jejím vzrušením. Bavilo mě pozorovat, jak zažívá něco poprvé. Nejspíš s ní nikdy nikdo nejednal hruběji.
Rozhodně jsem nečekala, že skončím s vlastními kalhotkami v puse, ale když mi své rty přitiskla na mé a jazykem je celá objela, moje vzrušení opět stouplo na další úroveň. Pak mi zvedla nohy a zapřela mi je o ramena.
Položila jsem si její nohy na ramena a rukou jsem ji začala hladit tam dole. Našla jsem její nejcitlivější bod a jemnými, ale naléhavými pohyby jsem přes něj přejížděla tam a zpátky. Byla mokrá a já jsem po ní nádherně klouzala. Ona pode mnou vzdychala se zavřenýma očima a zpola otevřenými ústy, do kterých jsem jí v další chvíli vrazila prsty pokryté jí samou. Sundala jsem ze sebe její nohy a nechala ji, aby mi sála prsty, jeden po druhém. Pak jsem jí svými nehty zamířila od úst až k rozkroku a pohotově jí strčila dovnitř ukazováček a prostředníček. Otočila jsem dlaň tak, aby uvnitř ní moje prsty směřovaly směrem nahoru, a na to samé místo jsem jí tlačila druhou rukou i zvenku. Byla nepříčetná a zmítala se slastí.
Skoro jsem se udělala, když do mě pronikla a začala si se mnou hrát. Všechno ve mně se napínalo a já jsem nemohla zadržet vzdychání a sténání. Najednou ze mě vyklouzla a já ucítila, jak mě bere do úst.
Nechala jsem ji uvnitř prázdnou a místo toho jsem se přisála k jejímu bodu úpění. Jazykem jsem jí tam rejdila zleva doprava a nahoru a dolů a občas jsem jím projela celou její škvíru. Tekla a házela sebou a její ňadra se houpala, jak se neovládala a přirážela mi do obličeje.
„Ááach!“ vykřikla jsem a projel mnou orgasmus tak silný, že jsem ani netušila, že by takový mohl existovat.
Najednou hlasitě vzdychla a já věděla, že prožívá silné vyvrcholení. Zmáčkla jsem jí prsa ve svých dlaních a vychutnávala si pohled na její pihami posetý obličej, v němž se odrážely její pocity. Mezi očima se jí udělala vráska a ústa měla úplně vyschlá.
Ještě to se mnou cukalo, když mi do úst zajel její jazyk a já jsem se oddala hlubokému polibku.
Líbaly jsme se a naše jazyky narážely jeden na druhý. Když se uklidnila, vytáhla jsem želízka a obě její ruce připoutala k pelesti. Nohy jsem jí svázala k sobě látkovým páskem a pevně jsem utáhla uzel. Teď jsem byla na řadě já…
…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Vyber si“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Svoboda vybrat si

Ne vždycky je jednoduché si něco vybrat. Ta tíha, která vás při některých rozhodnutích svazuje, je nepříjemná a člověk by se jí nejradši vyhnul. I přes to bych ale svobodu zvolit si sama chtěla postavit na jakousi přední příčku mých důležitostí.
Nedávno se mi naskytl zvláštní případ, kdy jsem zakusila, jak někoho mně blízkého nenechali jeho příbuzní vybrat si. Vybrat si, jestli chce vědět o závažnosti své nemoci, nebo jestli radši bude slepě doufat v nejlepší. A tak se stalo něco, co bych já osobně nikdy nedopustila, ať už jsou klady jakkoli významné: tři nejbližší lidé vědouce, že zemře, jsme tomu člověku lhali.
Nemůžu si pomoct a ptám se: Co kdyby znal pravdu? Možná by nám měl co říct. Věděl by, že jinou příležitost už nedostane… Nikdy se nedozvím, jak by to bývalo mohlo být.
Nejdřív jsme tu naději neztráceli, protože rakovina tlustého střeva není fatální. Nejenom že jsme doufali ve zlepšení, ale i jsme si ho připouštěli jako samozřejmost. Pak ale přišla zpráva, která už nenechala nikoho na pochybách. Na střevě šlo o metastáze, jež byly nakonec odhaleny v celém těle, a ve skutečnosti se jedná o rakovinu slinivky. Ještě nikdy jsem na vyhledávacích serverech nestrávila tolik času, abych se něco dozvěděla o konkrétní nemoci. Možná to bylo tím, že jsem hledala aspoň jedinou větu, která by dávala trochu naděje. Nenašla jsem ji ani po několika hodinách. Nebylo pochyb o tom, že tohle se nedá přežít.
Pak přišla další rána, když jsem byla zaúkolována, abych to nikde neprozrazovala, aby se o tom nedozvěděl sám pacient. Jenže nemůžete neposlechnout prosbu manželky a syna umírajícího. Takže jsem jejich přání splnila a s tím člověkem komunikovala ve smyslu nadějí a doufání v lepší zítřky. Mluvila jsem s ním o běžných hovadinách, i přestože jsem věděla, že on už se jich nedočká. Aniž by to věděl on, řekl mi: „To už se tak někdy stane, že si člověk vytáhne černýho Petra.“ Zní to tak nějak smířeně, ale jde o to, že on se smířil s tím, že má rakovinu, kterou lze porazit! Jak by mluvil, kdyby věděl, že rakovina rychle poráží jeho?
A to je ten problém s výběrem. Jak jsem jenom mohla přistoupit na to, že tomu člověku nedáme na výběr?! A teď se ptám: Budou případně i moji příbuzní chtít, abych byla ušetřena bolestivé pravdy? Budou to oni, kdo rozhodnou, jak bych strávila poslední dny života? To nechci! I když si nejsem jistá, že bych takovou pravdu důstojně ustála, chci se rozhodnout sama! Chci mít tu možnost smířit se s nevyhnutelným. Naděje je krásná věc, ale když ji s vámi nemůžou sdílet ti, co znají celou pravdu, tak k čemu to je, aby se přetvařovali? Jistěže by to mysleli dobře, chtěli by mě uchránit, ale před čím?
Já chci mít možnost se rozloučit a říct to, co bych možná jinak nikdy neřekla. Chci tu příležitost dořešit nevyřešené záležitosti. Chci na sebe převzít zodpovědnost aspoň za to málo, co bych ještě mohla podniknout. Nechci žít v naději, že přijdou lepší zítřky, když všichni kolem mě ví, že nepřijdou. Chci s nimi sdílet ty poslední chvíle upřímně, ačkoli bolestivě.
A nechci, aby si kdokoli stejně jako já teď pak vyčítal, že mi možná měl říct pravdu. Protože já tady nebudu, abych mu od tohohle trápení ulehčila. A on tady teď není, aby to usnadnil mně. Aby mi řekl, že byl za naši lež rád, že se nemám mučit, že nemám nechat svoje svědomí, aby mě takhle soužilo. Navždycky budu mít v mysli tu možnost, že by mi třeba naopak řekl: „Jak jsi mě mohla nechat zemřít v nevědomosti? Měl jsem právo vybrat si!“
…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Vyber si“.