userka.cz

Doteď jsem se z letošního silvestra úplně nevzpamatovala, ale už to ze sebe musím dostat. Skromné hrátky s blonďatou kapitánkou, vojandou sloužící v Afghánistánu, jsou prostě zaznamenáníhodné.

Večer se skvěle rozjížděl, prskavky prskaly o sto šest a asi třicetiletá pěkná blondýnka si přisedla ke stolu vedle mě a po chvíli už prostor patřil jenom jí. Vyprávěla o svém životě, který dost často tráví v zahraničí, protože je příslušnicí naší české armády, a své zážitky doprovázela různými fotkami a videi, jichž měla snad plnou paměťovou kartu na svém hi-tech mobilu. Jak tak pohazovala svou světlou hřívou, nešlo mi nepřemýšlet nad tím, že je to moc hezká ženská a že ostatní vojáci z ní musí mít radost, když se kolem nich ochomýtá.

Po novoročním přípitku jsme se všichni sešli v místním hospodském sále a vojanda se ocitla vedle mě, vcelku připitá, ale to nebyla sama. Její přítel ukázněně posedával vedle ní a zajišťoval jí další a další promile. V nestřeženém okamžiku se na mě kapitánka podívala a něčím mi polichotila, už si úplně nevzpomínám, protože co následovalo mi trochu zamlžilo ostatní vzpomínky.

Ani jsem se nenadála a vůbec nevím, co se najednou stalo, ale její jazyk byl v mých ústech a čas běžel hrozně pomalu, jak mě vášnivě líbala. Cítila jsem její parfém a prostě jsem se nechala unášet. Netrvalo to víc než pět vteřin, ale připadalo mi, jako kdybych celou scénu pozorovala i se všemi pocity zpovzdálí. Taky jsem měla dost upito, a tak jsem byla ochotná podřídit se a dělat cokoli, co by blondýnka začala. Nic nového ale nepřišlo.

Kapitánka se zvedla a odešla a já prostě seděla a teprve si uvědomovala, co se stalo. Došlo mi, že její přítel seděl celou dobu metr od nás, ale otočen na hrající kapelu nic nezpozoroval, stejně jako většina osazenstva sálu. Přesto se mě doteď lidi ptají, jestli s přítelem vezmeme kapitánku do trojky. Hmm… Proč ne.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Vzpomínky“.

Prostě jsem to potřebovala. Nevím sice, co by se stalo, kdybych o to byla připravena, ale jsem si jistá, že by to nebylo nic příjemného. Potřebovala jsem to teď a tady. Byla jsem ochotná pro to udělat mnohé. Jenže nablízku nebyl nikdo, komu bych se oddala.

Seděla jsem v obýváku v křesle a na stolku před sebou jsem hypnotizovala horký čaj, aby mě alespoň on už konečně zahřál, ale nepopálil. Byla jsem sama a nic nerušilo moje myšlenky, jež mi v hlavě poletovaly sem a tam. Tím hůř. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na to, co jsem potřebovala. Kdyby tak tady teď byl On.

Jeho silné ruce mi neskutečně chyběly, představovala jsem si, jak brázdí na mém těle, jak mě hladí po vlasech a jak mě svírají tak, že se nemůžu hnout. Vybavovala se mi Jeho vůně a teplo, které z Něj pokaždé sálá. Skoro jsem mohla cítit Jeho dech u mého ucha, jak mě uvnitř šimrá.

Zavřela jsem oči a za chvíli už jsem nevnímala okolí. Neslyšela jsem klíče v zámku ani zabouchnutí dveří, natož kroky, které se ke mně pomalu blížily. Probudil mě přesně tím, po čem jsem celou dobu ve skrytu duše toužila.

To, co potřebuji, je prosté objetí.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „To, co potřebuji…“.

Její osobnost se samozřejmě vyvíjela od raného dětství, ale teprve ve dvanácti letech se jí začalo zdát, že se chápe. Víc si sama sebe uvědomovala a častěji nad sebou přemýšlela. V tom věku se z ní totiž stala žena. Alespoň podle dívčích časopisů. První menstruace, první sex.

Ne, nešlo o znásilnění. Zkuste pochopit, že některé dívky dospívají dřív než jiné, a tak můžou být připravené na první zásun mnohem dříve. A ani to pro ně nemusí být jakási velká událost. Hned pochopí, že jde prostě o sex. O radost. O bytí s někým jiným v těsné blízkosti. O uspokojení.

Přesně tak to bylo s ní. Netrvalo dlouho a přišla tomu na chuť. Uměla si to náležitě užívat, což se promítalo do samotného děje, do samotného přístupu k věci. Šla si za svým a neohlížela se. Muži z ní byli hotoví. Uměla si s nimi hrát, ale přitom zachovat jejich nadvládu, jejich mužnost. Nikdy neublížila jejich pýše, a tak se k ní rádi vraceli. Ona ale pořád objevovala a zkoušela, a tudíž se její seznam náhodných známostí rychle rozšiřoval.

Nezapomněla se nad sebou občas zamyslet. V mysli jí pak poletovala slova jako „děvka“ a horší, ale opravdu jí byla? Nepřebírala pouze náhled společnosti, která kdyby tušila její chování, odsoudila by ji na místě a bez velkého přemýšlení? Stejně jí to bylo jedno. Nikdo o ničem neměl ani páru a beztak to je její život. Jen její! Nikdo nemá právo ji zastavovat a obracet na jinou cestu.

A tak roky ubíhaly a najednou to bylo deset let, co se v ní poprvé někdo smočil. Teď už to opravdu byla dospělá žena. Její svědomí jí často nedávalo spát. Pořád se jí vracely vzpomínky na všechny muže a ženy, co se jí ocitli mezi nohama. Už dlouho pochybovala o správnosti cesty, na kterou se před lety vydala. Litovala, že se nenašel nikdo, kdo by ji vyslechl a navedl jinam.

Vinu ovšem nedávala nikomu jinému než sobě. A s ní bude žít i dál. Ale kdo ví? Osobnost se přece pořád vyvíjí, možná někdy objeví zase jiný úhel pohledu a všechno bude radostnější.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Moje osobnost“.

Dřív mě svlékal pomalu a dával si záležet na tom, abych při tom cítila každý jeho dotyk. Ramínka od podprsenky mi nechával z ramen pomalu spadat a nikam nespěchal. Džíny se snažil rozepínat jednou rukou, protože tou druhou mě chtěl neustále hladit. Rty sunul po mé kůži tam a zpátky a já mohla cítit jeho zrychlený dech. Dlouze se mi díval do očí a říkal mi: „Miluju tě!“ Teď je všechno jinak.

Už ho nezajímá, jaké spodní prádlo mám pod oblečením. Podprsenku mi sundá zároveň s tričkem a kalhotky stáhne spolu s kalhotami. Někdy mě ani nesvlékne celou. Po vlasech už mě nehladí a nelíbá mě na ně, takže si nemusím dávat záležet na tom, jak voní. Stejně tak je zbytečné používat tělové mléko, protože moje kůže už ho nepřitahuje. Někdy musím vyzkoušet, jestli by si vůbec všiml, kdybych se neoholila. Podle mě ne.

Když máme jeden z lepších dnů, vystřídáme se při sexu aspoň jedenkrát – nejdřív je nahoře on, pak já. Většinou ale naše intimní chvilky vypadají pořád stejně uboze. V rychlosti mi sundá věci, roztáhne kolena od sebe a ponoří se do mě. Přiráží, jak se mu zlíbí, a ani se na mě nepodívá. Já ostatně taky nemám potřebu se dívat na ten jeho výraz. Po chvíli ho to unaví, a tak se na mě položí celou svou vahou a nekontroluje se. Skoro nemůžu dýchat, ale mlčím. Tu minutu už to vydržím. Funí mi do ucha a čas od času mi skřípne kůži na pažích, jak sebou hází. Potí se a vnímá jenom svoji rozkoš.

Najednou přestane přirážet a vyklouzne ze mě. Lehne si vedle mě a ztěžka oddychuje. Pomalu ze mě vytéká jeho dílo a jsem ráda, že je to za mnou. Splnila jsem svou povinnost manželky.

Ve sprše si to udělám sama. Beztak je to tak nejlepší, utěšuju se, ale vím, že něco je špatně. S námi. Mezi námi.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Něco je špatně…“.