Rubrika: TT (témata týdne)

V nejbližších týdnech mě nově najdete na userka.cz. 😉

Tento blog nově najdete na odkazu userka.cz. Budu se těšit na vaši návštěvu. 😉 Fungovat začne v následujících týdnech.

Vychovala jsem ho a můžu na něj být pyšná v každém směru. Můj syn je dobrý člověk, což mluví samo za sebe. S manželem jsme nedělali nic zvláštního, prostě se to povedlo. Celý jeho život jsem mu byla nablízku, a i když nejsme zrovna „objímací“ rodina, vzájemně se milujeme a jsme si těchto citů vědomi. Teď ho opustím.

Možná za půl roku, možná za rok a možná za pět let, ale odejdu navždycky. Už syna nebudu moct chránit a pečovat o něj. Naštěstí jsem v klidu, protože vím, že se o něj postará jeho přítelkyně. Jsou spolu několik měsíců a vypadá to, že se mají opravdu rádi. Dokázali se najít a dávají pozor na to, co spolu mají. Pozorovat je je překrásné. Člověku to připomíná jeho vlastní romantické začátky, kdy všechno dění ovlivňovala zamilovanost.

Nezdá se ale, že by je zamilovanost opouštěla. Jejich láska má pevné základy a jejich náklonnost vychází i ze samotného rozumu, nejenom z pocitů. Někdy si všimnu, jak jeden na druhého zírá, a to mi pak jihne srdce, protože vím, že jsou tu jeden pro druhého a že by udělali cokoli, aby svému protějšku pomohli, kdyby bylo třeba.

Je to pro mě nesmírná úleva, že si můj syn našel slečnu, kterou máme všichni v rodině rádi. Až se z Nebe někdy podívám dolů, uvidím, jak jsou šťastní, a budu spokojená. Jen když vím, že ona je jeho štěstí.

Jenže můj syn udělal tu největší chybu. Svou přítelkyni mi nikdy nepředstavil a už to nestihne. Má vůbec nějakou? Až doteď to byl jen krásný sen. Moje představy, moje touhy. Iluze. Umírám a bojím se, že se o něj nemá kdo postarat, protože nevím o tom, že by ho někdo miloval. Trápí mě, že ho opouštím a že zůstane sám. Vyčítám si to, ale nic nezmůžu. Nastal můj čas.

Syn mě drží za ruku a vypadá, že by mi chtěl ještě něco říct, ale už zaslechnu jenom: „Mami, neboj se, já…“

* Článek je přiřazen k tématu týdne „Největší chyby“.

Už je to tak. Nemá smysl se přemáhat a psát, když není o čem. Tvořit za každou cenu jde asi jenom profesionálům, mně teda rozhodně ne.

Našlo se spoustu zajímavých témat týdne, na která píšu nejradši, ale stejně mě k nim nenapadlo nic smysluplného. Nakonec jsem se tedy rozhodla, že končím. Najednou blogování nepřikládám žádný význam. Mrzí mě to, ale nedá se nic dělat. Inspirace nepřichází a múza navštívila někoho jiného.

A tak vás zdravím naposledy v listopadu 2015.

Snad jste si nemysleli, že vás nechám navždycky napospas.

V prosinci na shledanou.

* Článek je přiřazen k tématu týdne „Naposledy“.

Vždycky jsem chtěla do nějaké severské země, ale nikdy mi na mysl nepřišel Island. Pak najednou ano a už nebylo cesty zpět.

Na dálku jsem si tu zemi oblíbila a počítala s tím, že za půl nebo tři čtvrtě roku tam vyrazím. Pak jsem někde spatřila krásné fotografie tamější přírody a do očí mi vyhrkly slzy. Takhle se srdce zamilovává. Takhle jsem podlehla. Z obliby a „mít rád“ se stala zamilovanost.

Po pár přečtených článcích a prolistovaných průvodcích jsem se akorát ujistila, že tahle země je mého srdce šampion. Zamilovanost trochu ustoupila do pozadí a nahradila ji odhodlanost. Tu si na Island nezapomeňte přibalit! Počasí podle dostupných informací vůbec není tak přívětivé, jak vypadá z fotografie. Deštník prý Islanďané ani nepoužívají, protože by ho při prudkých změnách počasí ani nestihli vytáhnout.

A to je přesně podle mého gusta. Já se deště nebojím a vítr vítám. Uvidíme ale, jak budu mluvit, až tyhle přírodní rozmary pocítím na vlastní kůži. Zatím jsem v pohodlí domova v Česku a o Islandu hlavně sním.

Tak snad za půl roku!

* Článek je přiřazen k tématu týdne „Mít rád vs. milovat“.

Ačkoli nejsem žádná ujetá blogerka, která by u počítače trávila veškerý volný čas, stejně si poslední dobou připadám, že už to přeháním. Přestává mě bavit hlavně „povinné“ čtení ostatních blogů. Posledních pár dní jsem se na to vykašlala, nechala jsem emailovou schránku přecpanou stovkou zpráv a upozornění a žila jsem venku, daleko od internetu. Učila jsem se, jak nemyslet na to, že někteří z vás čekají na mou odpověď. Vyplatilo se. Povím vám tři různé příběhy, jež jsem v těchhle dnech bez počítače prožila.

S Romanem jsme si užili krásný romantický večer pod hvězdnou oblohou, která se pomalu projasňovala, až na nás v dálce vykouklo úplně oranžové sluníčko. Byl to moc milý a vtipný muž a měl takový ten větší zahnutý křivý nos, což se mi líbí. Navíc podle nosa poznáš kosa, že ano. Pořád se mě snažil políbit, ale já jsem se nedala. Jenom mě objal a tisknul se ke mně a bylo nám fajn. Po pár dnech si mě přidal do přátel na Facebooku. Že bych ho pozvala do kina, kam máme v plánu hromadně jít? Možná bych mohla, třeba se to políbení nakonec uskuteční.

S Vaškem jsem si totálně pohrála, ale trochu si to vyčítám. Kamarádi mi podali mobil, že volá jejich známý, ať mu něco řeknu. Tušila jsem, o koho jde, ale znám ho jenom od vidění, a tak jsem se v mírné opilosti moc nebránila. Protože jsme zrovna byli na střeše ve čtvrtém patře, zatímco Vašek šel z baru domů a zřejmě čekal pozvání do naší společnosti, rozhodla jsem se, že ho nasměruju tak, aby nás na té střeše viděl. Trvalo to hrozně dlouho, protože pořád nechápal moje bravurní navigační schopnosti po půl litru lambrusca a dvou koktejlech s vodkou. Po čtvrt hodině mých slibných rad stál konečně v ulici, odkud nám zamával, a já se ho laškovně zeptala, že má asi hodně rád úkoly, co? Jen se tak zavrtěl a odpověděl, že ne, načež jsem mu do telefonu tím nejsvůdnějším hlasem řekla: „Vašku, tak mockrát děkuju za krásnej telefonát, bylo to s tebou opravdu úžasný a vydržel jsi dlouho, abys nakonec došel do cíle!“ Zamávala jsem mu z té střechy a rozhodným hlasem řekla: „Tak dobrou!“ Ani mi neodpověděl a rychle z našeho dohledu zmizel, zatímco ostatní se mu ještě nahlas vysmáli. Zahrála jsem si na mrchu, ale třeba mu to líto nebylo… snad.

S Honzou to bylo nádherné už od začátku. Při seznamování mi podal obrovskou ruku a tu moji pevně stiskl. Byl víc než o hlavu vyšší než já, a protože jsme byli na koncertě, musela jsem se na špičkách naklánět až úplně k jeho uchu, aby mi rozuměl. To je tak krásný pocit, když se vám zdá, že tenhle kluk vás musí ochránit před čímkoli! Po koncertě jsme si spolu zatancovali na oldies párty a já jsem zjistila, jak moc nesmělý je. Do ucha jsem mu v tu chvíli už nešeptala jinak, než že jsem se rty dotýkala jeho lalůčku a náhodně ho ochutnávala jazykem. Stejně ale neudělal žádný první krok. Koupil mi další koktejl a tancoval půl metru ode mě. Když se ozvaly pomalejší písničky, nezaváhala jsem už ani sekundu a dala si jeho ruku na záda. Přitáhl si mě a příjemně jsme se kolébali do tónů, které jsme stejně nevnímali. Nebudu lhát, tohohle borce, který se zabývá různými bojovými uměními, jsem nemohla jen tak nechat odejít, a tak jsme skončili u něj v bytě. Já na jeho posteli, on v mých ústech. Já na jeho hrudi, on mezi mými prsy. Já mezi jeho nohama, on mezi mými. Pořád byl milý a hodný a ptal se, jestli jsem v pořádku, a když jsem mu řekla, ať mě zatahá za vlasy, chytnul je někde na konečcích a zatahal jak malé dítě, když trápí svou mladší sestřičku. Bylo to ale dojemné, jak mi nechtěl ublížit. Jeho ruku jsem nakonec navedla tak, jak jsem si to představovala, a ta noc byla skvostná. Vlastně i ráno. A ve vzpomínkách je to najednou ještě úžasnější.

* Článek je přiřazen k tématu týdne „Jak nemyslet“.

Zrychlil se mi tep, dech se stal přerývaným a svaly v obličeji mi ztuhly. Sledovala jsem vzduchovou bublinu, která se pomalu blížila směrem do mě. V gumové průhledné hadičce vedoucí z kapačky do mé loketní jamky se čirou tekutinou přibližovala bublinka, která mě v následujících sekundách zabije.

Je přece všeobecně známé, že když se vám do srdce dostane vzduch, umřete. Ale já nechtěla zemřít. Plazma, která mi proudila do žil, mě měla naopak zachránit. Jak se to stalo, že se po milimetrech blíží bublina vzduchu, která následně přes cévní systém přicestuje do srdce a zabrání tak okysličení mého organizmu? Já to nechci!

Přistihnu se, že jsem přestala dýchat a vtáhnu do sebe vzduch zároveň ústy i nosem. Emoce mě pohlcují víc a víc, hlavně tedy strach. V nemocničním pokoji jsem úplně sama a zbývá mi posledních pár chvil, než ucítím, jaké to je umírat. Myslím na to, jaké to bude, až mě najdou. Řeknou, že se to stává, že to nelze ovlivnit a že je jim to líto? Někdy se při intravenózním podání léčiv taková chybička vyskytne a jeden lidský život zmizí.

Z koutku oka mi stékají slzy. Je mi líto, že tohle je můj osud. Umřu sama, aniž by mi někdo řekl něco hezkého na závěr. Ani já už nikomu nic nepovím a nerozloučím se. Je to trest?

Chci si z cévy vytrhnout jehlu, abych na poslední chvíli zabránila nejhoršímu, ale nejde to. Nemůžu pohnout druhou rukou. Můžu hýbat jenom očima, a ty mě nezachrání. To, co před sebou vidím, mě děsí. Možná ještě předtím, než mě skolí embolie, dostanu infarkt. Jsem na pokraji omdlení a bublinka se neustále přibližuje.

Vždycky mi bylo jasné, že mě některá z kardiovaskulárních chorob postihne, ale že se to stane takhle? Katétr mám připevněný k ruce a je pro mě stejnou hrozbou jako prst na spoušti nabité odjištěné pistole přiložené ke spánku. Prásk! Rychle otevřu oči a zúženými zorničkami těkám po místnosti. Zrak mi ale spočine zase na té vzduchové bublince, jež se nezadržitelně blíží.

Už je to tady, ta bublina bude to poslední, co uvidím. Přes slzy ji vnímám jenom rozmazaně, ale už je jenom centimetr od mé kůže… Najednou ve mně mizí. Představuju si, jak neokysličenou krví v žíle putuje trhavými pohyby určenými stahy srdce právě k němu. Horní dutou žílou se vzduchová bublina dostává do žilného splavu a odtud do pravé srdeční síně, následně do pravé komory a do plic. V jaké části se tedy stane ta fatální věc, kdy bublina zamezí některé ze srdeční činnosti a zastaví ho navždy?

Pořád žiju, nic se neděje. Jsem při vědomí a napjatě čekám, co bude dál. Nestane se nic. Přežiju. Oddychnu si a děkuju nevím komu/čemu za další příležitost k životu.

Teprve za několik let si tuhle potlačenou vzpomínku vybavím a dozvím se, že vzduchová bublina, která by dokázala zastavit srdce, by musela zaplnit celou srdeční komoru, aby tenhle sval pumpoval naprázdno a nakonec se tak zastavil spolu s prouděním krve v cévní soustavě. Objemově by taková bublina musela mít asi 300 ml. To je třetina obvyklé náplně kapačky. Ach Bože, prožila jsem si jednu z největších hrůz v životě úplně zbytečně. Najednou se cítím opravdu hloupě.

* Článek je přiřazen k tématu týdne „Emoce a jiné nesmysly“.

Ačkoli existujou otázky, které by se pro mě lehce mohly stát strašidly (nejen) pod postelí, rozhodla jsem se, že v návaznosti na rozhovor, který mi Standa nabídl, vám dám šanci zeptat se mě na další záležitosti, které by vás mohly zajímat.

Vrtá-li vám něco hlavou a rádi byste se na mě dozvěděli něco nového, neváhejte a ptejte se.

Otázky můžete pokládat pod svou přezdívkou, ale i anonymně. Pište do komentářů, přes email userka.blog.cz@seznam.cz nebo do zprávy autorovi.

Budu se těšit na jakýkoli typ dotazů a vynasnažím se odpovědět tak, abych vás co nejvíc uspokojila. Jestli se najde dost otázek, zveřejním tady tenhle improvizovaný rozhovor v příštím měsíci.

Těším se na (ne)záludnosti 😉

…

A pokud se ptáte rádi, vyzpovídejte ještě Čerfa.

* Článek je přiřazen k tématu týdne „Strašidla pod postelí“.

Někteří lidé pracující ve službách mají neodbytnou potřebu neustále mluvit. A mluvit a mluvit. Sice jsem žena a s kamarádkou toho nakecám dost, ale proč mě nenechají na pokoji třeba kadeřnice?

Nemám žádnou známou, která by oborem kadeřnictví prošla na učilišti, ale kdybych měla, hned bych se jí zeptala, jestli je tam učí i to, že si mají se zákaznicemi povídat. Do úmoru. Nebo je to jenom náhoda, že všechny kadeřnice jsou tak ukecané? Nerada bych vynechávala kadeřníky, ale ještě jsem u žádného nebyla. Podle mě to ale bude prašť jako uhoď. Z filmů to tak aspoň vypadá.

Co se vlastně těm ženám, které se vám zrovna hrabou ve vlasech, honí hlavou? Podívají se na váš odraz v zrcadle a mají nepotlačitelnou touhu tlachat? Copak nevidí, že se vůbec netvářím nadšeně na jejich otázky typu: „A co děláte? Nebo chodíte do školy? A co studujete? A baví vás to?“ – „Jo! Baví! Asi tak milionkrát víc mě baví učit se derivace, než poslouchat to tvoje žvanění!“

No a pak jdu na kosmetiku a celé to začne nanovo. Teď jsem tam byla po roce, což je fakt dlouhá doba, a dost se toho u mě změnilo, jenže to samozřejmě kosmetička nemůže vědět, a tak se mě začne vyptávat na bydlení, které už není moje, na partnera, který už není mým, na školu, kterou už jsem opustila, na práci, kterou už jsem změnila… A mě to štve! Jenže nemůžete jí říct, ať je zticha. To by vám s tím obličejem taky mohla udělat něco nepěkného, že jo. A tak se jí věnujete a odpovídáte a mlžíte a někdy i lžete, jenom abyste se její dotěrnosti zbavili.

Neskutečně mě fascinuje bezedná paměť těchhle ženštin. Ony si pamatují snad všechno, co se kdy od zákazníka dozvěděly. Skákat z tématu na téma jim nedělá problémy a ještě si všechny novinky stihnou ukládat do jejich opečovávaných hlav. Bohužel jsou opečovávané jenom zvenku. Nebo to tak aspoň zní, podle toho o čem pořád melou.

Jediným obranným prostředkem proti lidem typu „_ne^já_tu^hubu_nezavřu“ je protiútok. Jakmile projevíte zájem a starost o jejich vlastní rozpoložení, máte klid. Skoro ani nemusíte dávat pozor na to, co říkají. Jenom hmmjujete a přikyvujete, případně se usmíváte a pozvedáte obočí.

A nakonec ta noční můra skončí. A pak že si jde člověk k holičce odpočinout. Kdybych žila ve svém snu, nikdy by se mi tam tohle nemohlo stát. Všichni by mlčeli a nechali mě užívat si vískání ve vlasech, případně masáž pokožky. Žádné cizí ženy by se mě nevyptávaly na osobní život a já bych nemusela předstírat, že mě zajímá ten jejich.

* Článek je přiřazen k tématu týdne „Život ve snu“.