Rubriky
TT (témata týdne)

Pozdě

Vychovala jsem ho a můžu na něj být pyšná v každém směru. Můj syn je dobrý člověk, což mluví samo za sebe. S manželem jsme nedělali nic zvláštního, prostě se to povedlo. Celý jeho život jsem mu byla nablízku, a i když nejsme zrovna „objímací“ rodina, vzájemně se milujeme a jsme si těchto citů vědomi. Teď ho opustím.

Možná za půl roku, možná za rok a možná za pět let, ale odejdu navždycky. Už syna nebudu moct chránit a pečovat o něj. Naštěstí jsem v klidu, protože vím, že se o něj postará jeho přítelkyně. Jsou spolu několik měsíců a vypadá to, že se mají opravdu rádi. Dokázali se najít a dávají pozor na to, co spolu mají. Pozorovat je je překrásné. Člověku to připomíná jeho vlastní romantické začátky, kdy všechno dění ovlivňovala zamilovanost.
Nezdá se ale, že by je zamilovanost opouštěla. Jejich láska má pevné základy a jejich náklonnost vychází i ze samotného rozumu, nejenom z pocitů. Někdy si všimnu, jak jeden na druhého zírá, a to mi pak jihne srdce, protože vím, že jsou tu jeden pro druhého a že by udělali cokoli, aby svému protějšku pomohli, kdyby bylo třeba.
Je to pro mě nesmírná úleva, že si můj syn našel slečnu, kterou máme všichni v rodině rádi. Až se z Nebe někdy podívám dolů, uvidím, jak jsou šťastní, a budu spokojená. Jen když vím, že ona je jeho štěstí.
Jenže můj syn udělal tu největší chybu. Svou přítelkyni mi nikdy nepředstavil a už to nestihne. Má vůbec nějakou? Až doteď to byl jen krásný sen. Moje představy, moje touhy. Iluze. Umírám a bojím se, že se o něj nemá kdo postarat, protože nevím o tom, že by ho někdo miloval. Trápí mě, že ho opouštím a že zůstane sám. Vyčítám si to, ale nic nezmůžu. Nastal můj čas.

Syn mě drží za ruku a vypadá, že by mi chtěl ještě něco říct, ale už zaslechnu jenom: „Mami, neboj se, já…“

* Článek je přiřazen k tématu týdne „Největší chyby“.

24 reakcí na „Pozdě“

Pěkně zpracovaný a na zdejším blogu ne zrovna typický text. Někteří synové mají trochu jiné předtsav o tom, co je důležité a občas mají svou tvrdou hlavu. O čemž něco málo vím :-).

Může to nastat i v opačném slova smyslu.

Co máme, máme; kdož to jasně cítí,
že přijde den, kdy nebudem’ to míti?
Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.
Pro matku dítě nemá dosti času.
Co činí matka, je tak samozřejmé.
Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.
Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou.
A potom v chvíli mrazivou a bědnou
zavrou se oči matky, tolik bdělé.
Dluh chce se platit. Není věřitele.

Viktor Dyk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *