Pozdním studeným večerem vracel se domů. S úsměvem na rtech vychutnával si každičký okamžik života. Šel od přátel, jimž jako obvykle zvedl náladu. Zářil. A po jeho odchodu zářili i druzí. Rozdával štěstí a radost. Bral smutek a nepohodu. Měnil pláč se smíchem. „Kde se to v něm bere?“ ptali se lidé. Odpovědi se ale nedočkali. Možná o ni zase ani tolik nestáli… Snad záviděli mu jeho život, snad směnili by ho s ním hned s pocitem, že on se má i přes režim v zemi výborně, netušíc, jak doopravdy žil či živořil. Ale pýcha lidí je obrovská a oči zaslepené mívají, a tak se nikdo nezajímal o strádání samotného velkého člověka, který navenek působil tím nejspokojenějším a nejšťastnějším dojmem postaršího člověka.
Došel domů a pár polínek vhodil do kamen. Místnost se pomalu zahřívala, ale jeho srdce chladlo. Byl sám. Na zdech visely omšelé zaprášené fotografie s krásnou ženou. Sedl si tedy na rozvrzanou židli k moly prožranému stolu. Z bochníku ukrojil si oschlý krajíc a zakousl se do něj s pohledem upřeným na stěnu s obrázky. Do očí draly se mu slzy. Plakal. Krůpěje slz padaly na krajíček chleba. Muž ho odložil a šel si lehnout.
„Dobré jitro, přeji!“ zdravil příštího nedělního rána kolemjdoucí známé. Úsměv z tváře se mu celou cestu do kostela neztratil a lidé jen ho spatřili, hned jim bylo lépe. V kostele děkoval za život, který prožívá. Děkoval za všechno, co se mu dařilo, i za to, co mu nešlo. Po poslední modlitbě odešel za přáteli. Snad se jim tak říkat smělo, ale opravdovými přáteli mu nebyli. Na samotu byl ale zvyklý, a proto nestěžoval si. Poslouchal jejich hovory, v kterých většinou si jen stěžovali na chudobu, sám ale jen utěšoval a dodával naději. Kdo ji ale dodal jemu?
Někteří lidé ho obdivovali pro jeho schopnost vypořádat se s těžkým životem, někteří mu záviděli právě tuto schopnost a hrstka lidí jen poslouchala jeho moudrá slova, která buď zapomněli, nebo uchovali v paměti jako vzácnost. A že to byla vzácnost. On nikdy nemluvil pro nic za nic a vše, co říkal, mělo svůj důvod a důsledek. A tak dál chodil svým světem, který by se nám mohl zdát příliš malý, ale jemu stačil ke štěstí.
Dál rozdával radost, moudrost, úsměvy, pohodu, porozumění, lásku a vše, co jeho bližní potřebovali k životu. Sám nebral nic. Ani si nepůjčoval. Vystačil si sám. A lidé ani nic mu netoužili dávat. Kvůli starostem, které měli, se nezabývali o problémy a životy jiných víc než málo. On byl ale jiný. On dával, půjčoval, radil, chápal a objímal. Kdyby snad stávající krutý režim to dovoloval, lidé by se možná zastavili ve svém spěchu a uvědomili si toho vzácného člověka, jenž nikdy nepronesl žádnou urážku a nikdy nepohanil jediného člověka. Jenže oni neměli čas, a tak musel zůstat sám s vědomím, že to, co dává, nikdo mu nevrátí.
Zase jednou tak seděl a očima těkal ze zdi do otevřených kamen, v nichž skákaly plamínky odrážející se na fotografiích. Znovu plakal. Mohlo by nám ho být líto, mohlo by se zdát, že pláče pro svou samotu či neporozumění ostatních, ale on děkoval: „Děkuji. Díky za každé nové ráno. Díky za život s ní. Díky za nynější život bez ní. Díky za krásy, které jsem během života stačil zhlédnout. Díky za přání, která se mi splnila. Díky za lidi, kteří mě poslouchali, a díky za život, kterým zdárně jsem prošel až na konec.“ Naposled vydechl, srdce naposled pohnulo se, v hlavě naposled vybarvil se mu obrázek jeho ženy a on odešel.
