Rubriky
Češtinářský koutek

Neprotežujeme náhodou svár?

Dnes mě k psaní o krásách češtiny vede to, že v jednom z minulých článků mě jakási Zuzana upozornila na chybu, které jsem se v onom textu dopustila. Což o to – nepovažuju se za někoho, kdo jazykové chyby nikdy nedělá, ale do určitého věku jsem si myslela, že alespoň vím, kde se ty chyby udělat dají. Omyl. A tak se pojďte učit se mnou.

Jedná se o slovo „protežovat„. Než mě na něj Zuzka upozornila, nikdy jsem o něm neslyšela. Vážně. A stydím se za to. Místo něj jsem (jako mnozí další) používala „protěžovat„, což znamená něco úplně jiného.
Protěžovat se vám totiž může tak maximálně zavazadlo poté, co ho už dlouho svíráte ve svých dlaních. Pokud byste ale preferovali svírat ve svých dlaních něco jiného, pak tuto volbu protežujete.
Aneb:
protěžovat – stát se těžkým, pronášet se
protežovat – někomu (něčemu) dávat přednost; někoho (něco) prosazovat na úkor jiného
Prosím, ozvěte se, že nejsem jediná, komu tohle dost dlouho unikalo? 🙂
A abych nezapomněla na další slovo z nadpisu! Ne že bych nějak často mluvila o svařování, i když ten zakázaný plamen mě vždycky fascinoval (a ty kukly vlastně taky!), ale nikdy mi nedošlo, že to, co svařováním dvou ploch vznikne, není svár! Je to totiž svar!
Opět jsem si pod tíhou jednoho rozhovoru byla nucena uvědomit, že se jedná o další bod z češtiny, o němž jsem neměla ani tušení.
Aneb:
svár – rozepře, spor
svar – spoj (vytvořený svařováním)
Podpoří mě i v tomto případě někdo, kdo má stejnou zkušenost?
Ačkoli je mi z toho trochu úzko, těším se, až zase procitnu a znova (a znova) si uvědomím, kolik toho ještě nevím, natož kolik toho ještě existuje, o čemž nemám ani potuchy, že bych to vědět mohla.
Rubriky
TT (témata týdne)

Pohřební zákazy

Pohřeb uzavřel jednu kapitolu z mnoha, ačkoli některé zůstaly otevřené, aby budoucnost pokračovala v jejich psaní, jiné zůstaly otevřené, aby v nich pozůstalí mohli číst. V obřadní síni krematoria nejdřív mluvil farář a po něm kdosi, asi řečník. Za účelem zadržení slz jsem přemýšlela nad vším možným. Truchlivá slova od pultíku se mi ale stejně dostávala do hlavy. Slzy mi stékaly po tvářích a byly to slzy smutku. Ne ale smutku po zemřelém, nýbrž smutku nad tím obřadem. A tak mě napadlo, že napíšu článek o tom, co bude zakázáno na mém pohřbu. A protože mě tady pár lidí zná osobně, třeba budou tak hodní a vzkážou to pak mojí rodině.

1. Zákaz jakéhokoli náboženského podtextu. K tomu, abyste se po smrti dostali do nebe, prý stačí, abyste byli pokřtění. To já jsem, ale nevybrala jsem si to. Když jsem byla miminko, vzali mě do kostela a polili mi hlavu svěcenou vodou. Určitě jsem brečela proto, že už tehdy jsem věděla, že se mi na tom něco nezdá. A čím jsem starší, tím víc se mi to nezdá. Nikomu jeho víru neberu („Bože chraň!“ řekla bych, aniž bych naschvál brala jméno Boží do úst), ale na mém pohřbu, prosím, neděkujte Bohu. Za nic. Vůbec ho nezmiňujte. Ani jeho kumpány. Nechci slyšet ani slovo o Panně Marii nebo Ježíšovi. Už vůbec nerecitujte otčenáš. Pokud chcete, odbuďte si tohle všechno ve své hlavě, budu vám vděčná.
2. Zákaz chvalořeči mojí osoby. Ještě o mně nic nepřečetli, a už teď vím, že mě budou chválit a vzpomínat na mě v dobrém. Možná se to tak hodí, ale já to nechci. Řekněte, že jsem byla tvrdohlavá, že vás to často štvalo a že jsme se kvůli tomu mnohokrát pohádali. Povězte všem, že to se mnou nebylo jednoduché. Sdělte shromážděným, že jsem jako každý člověk měla spoustu chyb a dopouštěla jsem se mnoha prohřešků.
3. Zákaz obřadu v krematoriu či kostele. Omlouvám se, že to komplikuju, ale domluvte mi to někde jinde. Co třeba nějaké hezké místo v přírodě? Je mi prostě proti srsti, aby moji pozůstalí čekali, až odejdou pozůstalí z předchozího pohřbu, a pak spěchali pryč, aby nebránili pozůstalým z následujícího obřadu. Taky se mi nelíbí to neosobní prostředí a ta čekárna nejbližších pozůstalých, kam se nahrnou, aby pak v řadě za sebou vešli do sálu. Snažila jsem se najít něco, co by se mi na tom líbilo, ale kde nic, tu nic.
4. Zákaz tzv. pohřebních písní. Ve stojanu na CD a na počítači po mně zbyde několik desítek hodin muziky, která se mi opravdu líbila. Nechte stranou autorská práva a sežeňte kvalitní reproduktory. Poslechneme si ji naposled společně. Kdybych umřela na rakovinu, přeci jenom udělám ústupek a jednu pohřební mileráda zkousnu: Závidím (Naďa Urbánková, složil v předtuše blížící se smrti Jiří Grossmann).
5. Zákaz navléknout mě do nejlepšího oblečení, které mám. V čem mě v té době uvidíte nejčastěji, to mi oblečte. Teď by to byly džíny a mikina, až budu starší, nejspíš se to pozmění. P. S. Já vím, že mě nejčastěji vidíte v pyžamu, ale tak bohémská nejsem ani já.
6. Zákaz přezdobené rakve. V jednoduchosti je krása, a tak se nenechte zlákat zlatým ani stříbrným kováním a krajkovanou vystýlkou rakve vyšívanou zlatou nebo stříbrnou nití.
7. Zákaz květin s černou stuhou, tmavým celofánem a podobnými smutečními prvky. Chci, aby si moji nejbližší většinu těch kytic odnesli domů, dali si je do vázy a nechali si jimi zkrášlovat obydlí, mysl i náladu. Uznejte, že se na konferenčním stolku nebude vyjímat smuteční věnec se stuhou „Loučí se rodina x“. Taky nemusíte dbát na český zvyk, že květin by měl být sudý počet. Je mi to absolutně jedno a matematika beztak nikdy nebyla mou silnou stránkou.
8. Zákaz tuctového parte. Otevřete mysl a nechte pracovat kreativitu. Formát A4 přeci není žádné pravidlo a černý rámeček kolem taky ne. Hoďte tam nějakou fotku a třeba nadějeplný citát od Angeliny Jolie. Nezapomeňte tuhle rozlučkartu naskenovat a poslat všem mým kontaktům z emailu a Facebooku. Vsadím se, že u některých jejich odpovědí se zasmějete nebo aspoň pousmějete.
9. Zákaz, aby základní informace o mém životě předčítal někdo cizí. Vím, že tentokrát chci opravdu dost, ale věřím, že se najde někdo, kdo bude ochotný o mně něco nahlas říct (přečíst). Zkuste se zeptat i mých přátel, jestli by do té slohovky něco nepřipsali, beztak mě znají nejlíp.
10. Zákaz povinného truchlení. Usmívejte se, prosím, protože se zase potkáme. Slzám nechte volný průchod, ale nenechte se strhnout žalostnými projevy druhých (doufám, že tam nebudou v extrémní míře). Berte všechno s nadhledem a nepohoršujte se, prosím, nad tím, jaké jsem to rozloučení chtěla mít.
Díky, že mi vyjdete vstříc a že mě necháte prosadit si svou. Taková já už prostě jsem.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Zakázáno“.
Rubriky
TT (témata týdne) - erotika

Stačí zavrtět zadkem

Po delší době jsem si vyrazila do hospody a měl to být povídací večer s kamarádkou. Po pár koktejlech jsem ale u baru spatřila jeho. Před víc než deseti lety to byl totální prasák a ojel, koho mohl. To se mi líbilo už tenkrát. Teď jsem moc dobře věděla, že je to táta od dětí a že jeho paní sedí na baru vedle něj. Vlastně mi to připadalo hezké, že si pořád udělají čas jeden na druhého a vyjdou si na noc daleko od potomků.

Ty pohledy, které jsme jeden ke druhému potají vysílali, byly všeříkající. Kdyby se jejich obsah promítal v prostoru mezi námi, popraskaly by žárovky a možná by i někomu vyskočily oči z důlků. Takhle žhavě jsem se už dlouho na nikoho nedívala a už dlouho jsem to necítila na oplátku. Cítit se chtěná je jeden z nejkrásnějších pocitů na světě.
Černé džíny nechávaly vyniknout jeho bezchybnému pozadí a to strniště, které měl výjimečně na tváři, mě absolutně rozpalovalo.
Sedím si tak na krajíčku židle, jak to mám ve zvyku, když vtom za sebou ucítím pohyb a pak se ke mně někdo zezadu natlačí. „Honzis!“ pronesu zavrhujícím hlasem, ale jakmile se na něj otočím, veškerá odmítavost je pryč. Ach Bože! Jeho tváře porostlé ne moc dlouhými vousy jsou ode mě asi deset centimetrů a já mám nesmírnou chuť se jich dotknout a nechat si jejich hrubostí pohladit dlaň. Kromě toho bych ho se zakloněným krkem nejradši políbila a jeho ruku si strčila pod svoje tričko. Ale ovládám se, a protože za mnou sedí obkročmo, dělám něco mnohem horšího a zavrtím mu v jeho rozkroku zadkem. Ihned cítím jeho dech na zátylku a slova: „Nech toho nebo si tě tady hned ohnu přes kolena!“ Tahle výzva mi okamžitě projíždí celým tělem jako elektrický proud. Kdybych stála, podlomila by se mi kolena. Já ale sedím a cítím jednu jeho ruku na mém pasu a druhou na stehně. Nervózně hledám u baru jeho manželku, která se zdá být zabraná do hovoru s přáteli.
Honza mi po chvíli přeje k narozeninám, a jakmile mi díky tomu vlepí rychlou pusu, je mi jedno, že jsem je měla už dávno. Nejradši bych mu stejným způsobem popřála i k Novému roku a k silvestru a k Vánocům a pak mi dochází, že ještě před nimi měl narozeniny on sám, a tak mu oplácím stejnou mincí. Jsem na něj pořád otočená a nevšímám si už nikoho. Třebaže je už dost opilý, pořád mluví tak chytře a zajímavě. Je to pro mě pozoruhodné, a tak mu věnuju veškerou pozornost. Čas od času se zavrním v bocích a cítím, jak mě za ně pevně chytne, abych s tím přestala. „Už toho nech, copak necítíš, jak mi v něm cuká?!“ výhružně se na mě zadívá a já se pokusím o všeříkající pohled, jímž bych mu dala najevo, že to cítím tak dobře, až to kdesi cuká i mně samotné.
Když po chvíli odejde, vidím ho, jak chce políbit svou ženu, ta se ale odklání pryč. A sakra! Moje svědomí by mi nejradši vlepilo facku, ale je mu jasné, že by se mi to akorát líbilo. Zvedám se a odcházím na dámy. Než se moje vzrušení stihne vpít přes kalhotky i do džínsů, nemilosrdně ho utírám. Pak na sebe civím do zrcadla a připadám si hrozně sexy. Právě jsem si zaflirtovala tak, jak už pár měsíců ne. Snažím se to rozdýchat, když někdo vchází a jeho odraz se objevuje v zrcadle přede mnou.
„Ne, ne, ne!“ říkám přesný opak, než si doopravdy myslím, což Honzis vytuší a nebere na moje slova ohledy. Udělá pár kroků a už je u mě a jeho vousy mě škrábou na tváři, když mě začíná divoce líbat. Ruce mu přitom putují po mém těle a já se teprve vzpamatovávám z toho šoku. Někde na podbřišku už zase pociťuju jeho vzrušení a neváhám ani vteřinu, rozepínám mu ty černé kalhoty a nohou jim pomáhám spadnout na zem. Když z nich vystoupí, odkopne je stranou a pak mi prsty zatlačí mezi čelisti tak, aby se mi pootevřela ústa. Chvíli mě propaluje pohledem, jakoby se ptal sám sebe, jestli mu za to stojím, a já s potěšením zjišťuju, že ano. Hrubě mi stahuje džíny a otáčí mě obličejem k zrcadlu, pod nímž je umyvadlo zapuštěné v mramorové desce, na jejíž hranu mě přitlačí. Mramor studí a ostrá hrana se mi zařezává do břicha. Pod tričkem mi jednou rukou mačká levé prso a čas od času mě zatáhne za bradavku. Druhou rukou svírá sám sebe a zezadu mi projíždí mezi stehny. Cítím, jak tam klouže, a prohýbám se v kříži, abych mu poskytla lepší přístup kamkoli. Chytne mě za pánevní kosti a v tu ránu je ve mně. Hlava mi spadne na jeho rameno a oba přirážíme tomu druhému. Pravou rukou mě začne dráždit na mém nejcitlivějším místě a já se pomalu blížím vrcholu. Než to ale stihnu, vyklouzává ze mě a lehá si na naše kalhoty válející se po zemi. Horlivě na něj nasedám a příjemně to ve mně zabolí. Vezmu jeho ruku a olíznu mu z rozmařilosti prsty. Následně si je vkládám mezi stehna a dvěma pohyby mu ukazuju, jak to chci. Mezitím na něm stále stoupám a zase se propadám a nemůžu se rozhodnout, který z těch pohybů mi přináší větší rozkoš. „Ááach!“ nahlas vydechnu, když mnou projede vyvrcholení, a totálně se mu zhroutím na ochlupenou hruď. Cítím pod sebou, jak začne zuřivě přirážet a za chvíli mi vší silou zatne prsty ve vlasech, takže mi jich pár vytrhne. Jeden poslední pohyb a ustrne. Slyším, jak oddychuje, a pak otevírá oči a já tam vidím ty samé žhavé jiskřičky jako na začátku.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Zakázáno“.
Rubriky
TT (témata týdne) - erotika

Perverznosti mě naučil internet

Myslíte si, že kdybych si to nejdřív nepřečetla na internetu, že bych v jedenácti věděla, co to je masturbace? A že bych o rok později věděla, že klukům se líbí, když s nimi holka mluví perverzně? A že bych ve třinácti zjistila, že mně se líbí, když se mnou kluci perverzně jednají? Že bych ve čtrnácti letech znala tolik kategorií sexu, že bych si neuměla ani představit, že existuje mnoho dalších? Že v patnácti, když by mi zákon konečně dovolil to, co už jsem dávno okusila, bych znala všechny obměny misionáře jako svoje boty? A že v šestnácti bych si přála zažít všechny ty věci, které jsem na netu viděla, anebo tam o nich četla?

Můj život by bez internetu nebyl takový, jaký je. Neumím si to ani představit, že bych se musela považovat za nezkušenou holčičku, která čeká na svou první lásku, aby ji připravil o to nejcennější, co jí čeká v klíně. Díky nulajedničkovým informacím jsem se dozvěděla spoustu věcí, jež jsem se pak chtěla naučit, abych s nimi někoho i sama sebe mohla uspokojit, že žádné Bravíčko by mi je nikdy nebylo schopné poskytnout.
Co víc, bez internetu bych možná doteď nevěděla, co se nejvíc líbí mně. Tolik povídek, jež jsem za ta léta přečetla, a tolik videí, která jsem zhlédla, to se vám dostane pod kůži a chcete to taky zkusit. A jakmile něco vyzkoušíte a zalíbí se vám to, říkáte si: „Třeba je na síti mnohem víc záležitostí, které by se mi líbily, ale o nichž nemám ani tušení.“ A tak hledáte a ochutnáváte a učíte se. Vyjevují se vám možnosti, které by se vám v hlavě zčistajasna nejspíš nevyrojily. A vy je chcete všechny zažít.
A to vůbec nemluvím o tom, že právě díky internetu jsem si různorodými věcmi prošla nejen na vlastní klávesnici, ale hlavně na vlastní kůži.
A to objevování ani zdaleka nekončí…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Život bez internetu“.
Rubriky
(ne)smysluplnosti

Tak ať svítí vaše světlo před lidmi!

Pozdním studeným večerem vracel se domů. S úsměvem na rtech vychutnával si každičký okamžik života. Šel od přátel, jimž jako obvykle zvedl náladu. Zářil. A po jeho odchodu zářili i druzí. Rozdával štěstí a radost. Bral smutek a nepohodu. Měnil pláč se smíchem. „Kde se to v něm bere?“ ptali se lidé. Odpovědi se ale nedočkali. Možná o ni zase ani tolik nestáli… Snad záviděli mu jeho život, snad směnili by ho s ním hned s pocitem, že on se má i přes režim v zemi výborně, netušíc, jak doopravdy žil či živořil. Ale pýcha lidí je obrovská a oči zaslepené mívají, a tak se nikdo nezajímal o strádání samotného velkého člověka, který navenek působil tím nejspokojenějším a nejšťastnějším dojmem postaršího člověka.

Došel domů a pár polínek vhodil do kamen. Místnost se pomalu zahřívala, ale jeho srdce chladlo. Byl sám. Na zdech visely omšelé zaprášené fotografie s krásnou ženou. Sedl si tedy na rozvrzanou židli k moly prožranému stolu. Z bochníku ukrojil si oschlý krajíc a zakousl se do něj s pohledem upřeným na stěnu s obrázky. Do očí draly se mu slzy. Plakal. Krůpěje slz padaly na krajíček chleba. Muž ho odložil a šel si lehnout.
„Dobré jitro, přeji!“ zdravil příštího nedělního rána kolemjdoucí známé. Úsměv z tváře se mu celou cestu do kostela neztratil a lidé jen ho spatřili, hned jim bylo lépe. V kostele děkoval za život, který prožívá. Děkoval za všechno, co se mu dařilo, i za to, co mu nešlo. Po poslední modlitbě odešel za přáteli. Snad se jim tak říkat smělo, ale opravdovými přáteli mu nebyli. Na samotu byl ale zvyklý, a proto nestěžoval si. Poslouchal jejich hovory, v kterých většinou si jen stěžovali na chudobu, sám ale jen utěšoval a dodával naději. Kdo ji ale dodal jemu?
Někteří lidé ho obdivovali pro jeho schopnost vypořádat se s těžkým životem, někteří mu záviděli právě tuto schopnost a hrstka lidí jen poslouchala jeho moudrá slova, která buď zapomněli, nebo uchovali v paměti jako vzácnost. A že to byla vzácnost. On nikdy nemluvil pro nic za nic a vše, co říkal, mělo svůj důvod a důsledek. A tak dál chodil svým světem, který by se nám mohl zdát příliš malý, ale jemu stačil ke štěstí.
Dál rozdával radost, moudrost, úsměvy, pohodu, porozumění, lásku a vše, co jeho bližní potřebovali k životu. Sám nebral nic. Ani si nepůjčoval. Vystačil si sám. A lidé ani nic mu netoužili dávat. Kvůli starostem, které měli, se nezabývali o problémy a životy jiných víc než málo. On byl ale jiný. On dával, půjčoval, radil, chápal a objímal. Kdyby snad stávající krutý režim to dovoloval, lidé by se možná zastavili ve svém spěchu a uvědomili si toho vzácného člověka, jenž nikdy nepronesl žádnou urážku a nikdy nepohanil jediného člověka. Jenže oni neměli čas, a tak musel zůstat sám s vědomím, že to, co dává, nikdo mu nevrátí.
Zase jednou tak seděl a očima těkal ze zdi do otevřených kamen, v nichž skákaly plamínky odrážející se na fotografiích. Znovu plakal. Mohlo by nám ho být líto, mohlo by se zdát, že pláče pro svou samotu či neporozumění ostatních, ale on děkoval: „Děkuji. Díky za každé nové ráno. Díky za život s ní. Díky za nynější život bez ní. Díky za krásy, které jsem během života stačil zhlédnout. Díky za přání, která se mi splnila. Díky za lidi, kteří mě poslouchali, a díky za život, kterým zdárně jsem prošel až na konec.“ Naposled vydechl, srdce naposled pohnulo se, v hlavě naposled vybarvil se mu obrázek jeho ženy a on odešel.
Rubriky
TT (témata týdne) - erotika

Tramvaj do ráje

Nejdřív se na mě jenom tak po očku díval. Nechtěla jsem být neomalená, a tak jsem si ho moc neprohlížela, ale když na mě padl jeho zrak, vždycky jsem to nějak vycítila.

Nechápala jsem, o co mu jde. Nejsem přece žádná extra krasavice, jež by byla zvyklá na pohledy mužů, ať už vyrazí kamkoli. V téhle tramvaji to ale bylo jinak. Mohl na mně oči nechat a mně se to líbilo. Po chvíli se naše pohledy střetly a mně to vůbec nepřipadalo trapné, aspoň jsem si ho mohla lépe prohlédnout. Měl světle hnědé vlasy sčesané na moderní patku, ale ne ulízlou, nýbrž načechranou. Úplně jsem ho viděla, jak si ráno tenhle účes tvoří, jak do vlasů zajíždí svou dlaní a vlasy mu kloužou mezi prsty, dokud není spokojený. Oči měl zvláštní, asi hnědozelené, ale jistá jsem si v té chvíli nebyla. Seděl ode mě přes uličku, a tak jsem mohla zkoumat spíš jeho profil. Sexy tvář. Byl prostě jako pro mě stvořený, aniž bych předtím věděla, jaké rysy se mi konkrétně líbí.
Když jsme byli asi v půli cesty na konečnou, kam jsem měla namířeno, začalo se stmívat a v zadní části tramvaje jsme zůstali sami dva. Asi už to nevydržel a na rozdíl ode mě sebral odvahu a přišel si ke mně sednout. Po pár úvodních slovech ze mě spadly všechny obavy. Připadalo mi, že se známe už roky, vůbec jsem se ho – jako cizího člověka – neobávala. Přála jsem si jediné, aby bylo možné, aby ze mě stejně jako strach spadlo i oblečení. Aby spadlo i z něj a abychom byli prostě spolu, nazí, já na něm a on ve mně.
Položil mi ruku na stehno a mnou projela vlna nadšení a napětí z toho, co bude dál. Nechtěla jsem mu na jeho dlaň položit svou ruku, protože mi to přišlo jako nemístně romantické gesto. Tady šlo o sex nebo aspoň o pomazlení se.
Romantika stranou, chci to teď a tady, nehledě na pasažéry vepředu.
Udělala jsem tedy jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Začala jsem ho hladit v rozkroku a pomalu jsem mu rozepínala poklopec. Netrvalo to snad ani minutu, jeho chlouba byla připravena do akce. Chytil mě za krk a dal si mou hlavu do klína. Rozkázal mi jen: „Kuř!“ Byla jsem tak nadržená, že mi na rozdíl od předchozích zkušeností chutnal. V té chvíli jsem byla ochotná udělat snad cokoli. Zdálo se mi, že čas strašně letí a že už musíme každou chvíli dojet do cíle, když se ode mě odtáhl a poklepal si na stehna: „Pojď na mě,“ jakoby říkal. Na nic jsem nečekala, jeho mohutný penis trčel z rozepnutých džínsů a já nemohla odolat. Stáhla jsem si kalhoty rovnou i s červenými tangy a nasedla na něj. Bože, to byla slast. Cítila jsem ho hluboko v sobě a dosedala na něj znova a znova. Drncání po kolejích a věčné houkání na neopatrné kolemjdoucí zakrývaly všechny zvuky, které jsme vydávali. Z šera se mezitím stala tma a v tramvaji se rozsvítila světla, ale teď už nám bylo všechno jedno. Držel mě za boky a určoval si tempo, zatímco já jsem mu poskytovala ten nejbližší možný výhled do mého hlubokého výstřihu. Kéž bych mu mohla ukázat ten piercing, co mám v bradavce. Představovala jsem si, jak by ho vzal do pusy a dráždil by mi bradavku, až by naběhla k prasknutí a trčela by pyšně dopředu. „Ááach,“ neudržel se, když mi vystříkal svatyňku. Jeho semeno ze mě teklo a já na něm pořád seděla a pohybovala boky. „Už budu,“ dávala jsem jasně najevo, když jsem se rukou sama dělala a snažila se využít posledních vteřin, dokud mu stál. A jakmile mě políbil na krk a já tam ucítila jeho kraťoučké pichlavé fousy, zažila jsem jeden z nejlepších orgasmů v životě. Chtěla jsem křičet, ale mozek si pořád uvědomoval, kde se tělo nachází.
Přesedla jsem si na místo, kde předtím seděl on, a snažila se lapit dech. Tramvaj zastavila, ženský hlas zahlásil jméno stanice: „Rajská zahrada,“ muž, kterého jsem právě pomilovala se zvedl a vystoupil. Vůz se rozjel a já svého milence už nikdy neviděla. Prozatím.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Zážitky z MHD“.
Rubriky
(ne)smysluplnosti

Jak bych ráda polykala!

To je pořád:
je to zdravé!
je to přirozené!
je to obohacující!

Vždyť jo! Já chci polykat! Hrozně moc. Posledních pár dnů nedělám nic jiného, než že zkouším polykat. Jenže ono to nejde. Bolí to. Psychicky a ještě víc fyzicky.
První den to bylo úplně beznadějné. Ani podpora nejbližšího člověka nepomáhala. To, co se mi snažil vnutit do úst, bych mu nejradši plivla přímo do obličeje. Místo toho jsem všechno flusala do kapesníčků, které rychle zaplňovaly odpadkový koš a jeho okolí.
Druhý den už to ale šlo líp! Pár kapek jsem do sebe dostala a krk se uvolnil. Pořád to bylo nepříjemné, ale byla jsem ráda, že jsem trochu pokročila. Možná opravdu budu moct polykat cokoli, co mi kdo vnutí do chřtánu!
Třetí den už jsem zvládla skoro nemožné. Pusa mi přetékala teplou tekutinou a já polykala jako o život. Bylo to úžasné a po tolika dnech prázdna v ústech a krku i objevné.
Snad už bude všechno jenom lepší a já budu polykat jako jedna z nejlepších! Žádné kapesníky už nebudou třeba, nic nepřijde nazmar, všechno olíznu jazykem a polknu jakékoli sousto.
Jo a kdybych se zapomněla zmínit: mám angínu.
Rubriky
Češtinářský koutek

S hranolky i bez titulků

Máte-li rádi hranolky a chodíte-li rádi do kina na nedabované filmy, je tenhle článek i pro vás. Objednáváte si vaši oblíbenou přílohu správně? A pokud nerozumíte cizímu jazyku tak dobře, že u snímku potřebujete pomoc v podobě řádku s českým překladem, mluvíte o něm pak pořádně? Aneb není hranolek jako hranolka a není titulek jako titulka.

První pomůcka na úvod: ve Slovníku spisovné češtiny najdete pouze mužské tvary těchto slov – hranolek a titulek. Pamatujte tedy, že muži jsou opět protežováni 🙂 Hranolky i titulky se skloňují podle „hrady“.
No a to je vlastně celé! Pokud chcete tato dvě slova používat ve spisovném tvaru, musíte se držet existujících a kodifikovaných verzí, což jsou právě ty v mužském tvaru. Nemůžete mluvit (nebo v blogosvětě psát) spisovně, pokud užíváte neexistující slovo, to jest v tomto případě zažité, ale nesprávné ženské tvary „s hranolkami“ nebo „s titulkami„.
A tak si pro příště objednejte spíše smažák s hranolky.
Dejte přednost hranolkům.
A hledejte recept na smažený květák s hranolky.
V kině jděte na film s titulky.
Anebo upřednostněte snímek bez titulků.
A na závěr povedený článek na stejné téma od Attily z blogu 1000 věcí, co mě serou: http://www.1000vecicomeserou.cz/609-hranolka
Rubriky
TT (témata týdne)

Co tím chtěl básník říci?

… ?
Jako kdo zvolil tohle téma týdne, měl by teď předvést, co na něj umí napsat. Já do téhle skupiny nepatřím, ale beztak se předvedu, ať svět vidí, co ve mně je! Nebo není?

Tři tečky miluju.
Dá se s nimi ohromně kouzlit. Už asi deset let je používám za každým psaným pozdravem. Mám ráda tu představu, že lidi si říkají: „Co tím asi chtěla říct?“ Že si tam představují různosti, které tam třeba vůbec nejsou, a na druhou stranu zapomínají na mnohé, co jsem tím doopravdy myslela.
Tři tečky jsou prostě tajemné. Značí něco nevyjádřeného, ale probouzejí touhu po poznání toho nepoznaného.
Jenže tři tečky a jeden otazník? Na mě to působí spíš smutně nebo dokonce až naštvaně. „Co tím jako chtěl básník říci?“ na mě tyhle čtyři znaky promlouvají. „O co ti jako jde?“ se mi snaží povědět. A já netuším.
Nejhorší je na takovéhle změti znaků nalézt správnou odpověď. Co správnou! Jednoduše odpověď. Jistě, člověk to může vyřešit s trochou důvtipu: „… !“ Nebo třeba: „… :)“ Ale k čemu že je taková konverzace?
K hovnu. Asi jako celé tohle téma a celý tenhle článek.
Článek je přiřazen k tématu týdne „… ?“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Nadrženě nedočkavá

Jo! Tak trochu nedočkavá už jsem byla, když mě nechal čekat dvě hodiny. A to jsem chtěla jenom sex! Snad radost pro oba, ne?

Taková vyzývavá SMSka, jakože na něj čekám v postýlce. Z toho je snad úplně jasný, o co mi jde, ne?
Domluveno, že dorazí v osm. V půl osmý jsem připravená a čekám.
V půl devátý končí doba, do který jsem byla ochotná prominout zdržení, ať už k němu došlo kvůli čemukoliv.
V devět už fakt nechápu, o co, sakra, jde.
V půl desátý se začínám bát. Co když se něco stalo? Představuju si – jako správná hysterka – milion různých scénářů, jeden nepravděpodobnější než druhej.
Rozhodnu se snížit k tomu, že napíšu další zprávu, i když řada je na něm. Jo! Pořád to beru tak, jako jsme to brávali ve třinácti – já psala naposled, tak je řada na něm! Fajn, odešlu výstrahu, o co jako jde…? Nic…
Teď už se fakt obávám, že se vážně něco špatnýho stalo. Mám chuť jet za ním. Po půl hodině pípne mobil.
Usnul. Žádná omluva za zkaženej večer, za dvě hodiny čekání na nic. Nic.
Diví se mi někdo, že jsem byla tak trochu nedočkavá? A když jsem se nakonec dočkala, bylo mi to k něčemu? A myslíte si, že se příště budu zase snažit, abysme měli pěknej večer o samotě? Tsss…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Nedočkavost“.