Rubriky
TT (témata týdne) - erotika

Objev tajemství a vyber si

Její dlouhé vlnité vlasy mi klouzaly mezi prsty, když jsem ji hladila po zrzavé hlavě. Druhou rukou jsem jí jemně přejížděla po tváři plné pih. Dýchala mělce a zrychleně, ale neucukla.

Bylo to tak intimní, uhnout jsem nemohla, vždyť jsem to sama chtěla! Cítila jsem její doteky a chtěla jsem víc. Trochu jsem se bála toho, co přijde, ale chtěla jsem vypadat jako statečná a hodná holka, která nedělá potíže.
To, že se nebránila, mě překvapilo. Ještě víc mě tohle její neobranné chování rozpálilo a já už jsem se viděla v jejím klíně.
V jejím výrazu jsem sledovala neovladatelný chtíč, bylo to pro mě velmi povznášející vědět, že mě někdo tak chce.
Naklonila jsem se k jejímu hrudníku, jenž byl poodhalen v decentním výstřihu, a do úzké propasti mezi jejími prsy jsem strčila jazyk, abych s ním přes její klíční kost nakonec dorazila až k ušnímu lalůčku, který jsem teď sála a jemně tiskla mezi zuby.
Najednou mi začala jazykem přejíždět po prsou a skončila u mého ucha. Její horký dech jsem cítila v hlavě, odkud se mi teplo rozlévalo do celého těla. Stála jsem jako zkoprnělá a nechávala její ruce, aby si dělaly, co chtějí.
Chvěla se pode mnou a já na ni měla čím dál větší chuť. Rukama jsem jí začala rozepínat kostkovanou košili a tvář jsem stále nechávala zabořenou u jejího ucha, kde mě lechtaly prameny jejích vlasů a kde jsem mohla donekonečna líbat její krk. Když jsem rozepla nejspodnější knoflík, přičemž jsem se letmo dotkla jejího podbřišku, sundala jsem jí košili z ramen a nechala jsem si záležet na tom, aby moje nehty následovaly každý dotek látky, která se jí pomalu sunula po pihovaté kůži.
Když mi svlékala košili, cítila jsem na těle její nehty. Příjemně mě škrábaly a mně v tom okamžiku ztvrdly bradavky a v rozkroku jsem ucítila stupňující se napětí. Její plné rty se mi z krku náhle přesunuly ke krajkovému okraji podprsenky a zlehka se mě tam dotýkaly.
Měla na sobě romanticky vyhlížející spodní prádlo a krajka se jí zařezávala do bujných křivek, kam jsem ihned zamířila svými ústy. Kdybych do nich mohla vzít její prsa celá, udělala bych to, tak lákavá byla. Dvěma prsty jsem přes látku nahmatala její naběhlou bradavku a tiskla ji, různě jsem po ní přejížděla a tlačila na ni. Pak jsem pomalu vysvobodila obě její prsa ze sevření krajky a nechala jsem podprsenku zapnutou pod nimi, takže se mi její vnady tyčily přímo před obličejem.
Překvapila mě, že mi nesundala podprsenku úplně, ale nechala ji, aby mě dál svírala pod prsy. Připadala jsem si zvláštně svázaná. Její dychtivý výraz mě neustále udivoval, a když mě najednou pleskla přes obě prsa naráz, nezmohla jsem se na nic.
„Plesk!“ zaznělo v okamžiku, kdy jsem jejím ňadrům vlepila facku. V jejím obličeji jsem mohla pozorovat absolutní překvapení a taky bezmoc. Líbilo se mi to. V následujícím okamžiku jsem ji donutila roztáhnout nohy víc od sebe a přes kalhoty jsem jí neurvale projela rozkrokem celou šířkou dlaně. Její ruce se opíraly o moje ramena a já jsem ji naschvál nechávala stát i dál.
Podlamovala se mi kolena, ale nechtěla jsem si sama od sebe sednout. Co kdyby se to fackování opakovalo jako trest? Nevím, jestli jsem to ještě chtěla zažít. Teď, když odezněla bolest, zůstalo jenom vzrušení, ale chci to znova? Cítila jsem, jak mi začala stahovat kalhoty a rovnou mi nechala na zem spadnout i kalhotky ladící s podprsenkou. Byla jsem už úplně mokrá a připravená snad na cokoliv.
Když jsem před ní klečela a svlékala jsem jí i spodní polovinu těla, všimla jsem si, že její kalhotky jsou také z černé krajky. Zmuchlala jsem je v ruce a narvala jí je do pusy. Pak jsem ji konečně shodila na postel a sevřela jí čelisti, takže se jí ústa pootevřela ještě víc, čehož jsem využila a jazykem jsem je celá obkroužila, abych nakonec svými zuby vytáhla ty kalhotky, které voněly jejím vzrušením. Bavilo mě pozorovat, jak zažívá něco poprvé. Nejspíš s ní nikdy nikdo nejednal hruběji.
Rozhodně jsem nečekala, že skončím s vlastními kalhotkami v puse, ale když mi své rty přitiskla na mé a jazykem je celá objela, moje vzrušení opět stouplo na další úroveň. Pak mi zvedla nohy a zapřela mi je o ramena.
Položila jsem si její nohy na ramena a rukou jsem ji začala hladit tam dole. Našla jsem její nejcitlivější bod a jemnými, ale naléhavými pohyby jsem přes něj přejížděla tam a zpátky. Byla mokrá a já jsem po ní nádherně klouzala. Ona pode mnou vzdychala se zavřenýma očima a zpola otevřenými ústy, do kterých jsem jí v další chvíli vrazila prsty pokryté jí samou. Sundala jsem ze sebe její nohy a nechala ji, aby mi sála prsty, jeden po druhém. Pak jsem jí svými nehty zamířila od úst až k rozkroku a pohotově jí strčila dovnitř ukazováček a prostředníček. Otočila jsem dlaň tak, aby uvnitř ní moje prsty směřovaly směrem nahoru, a na to samé místo jsem jí tlačila druhou rukou i zvenku. Byla nepříčetná a zmítala se slastí.
Skoro jsem se udělala, když do mě pronikla a začala si se mnou hrát. Všechno ve mně se napínalo a já jsem nemohla zadržet vzdychání a sténání. Najednou ze mě vyklouzla a já ucítila, jak mě bere do úst.
Nechala jsem ji uvnitř prázdnou a místo toho jsem se přisála k jejímu bodu úpění. Jazykem jsem jí tam rejdila zleva doprava a nahoru a dolů a občas jsem jím projela celou její škvíru. Tekla a házela sebou a její ňadra se houpala, jak se neovládala a přirážela mi do obličeje.
„Ááach!“ vykřikla jsem a projel mnou orgasmus tak silný, že jsem ani netušila, že by takový mohl existovat.
Najednou hlasitě vzdychla a já věděla, že prožívá silné vyvrcholení. Zmáčkla jsem jí prsa ve svých dlaních a vychutnávala si pohled na její pihami posetý obličej, v němž se odrážely její pocity. Mezi očima se jí udělala vráska a ústa měla úplně vyschlá.
Ještě to se mnou cukalo, když mi do úst zajel její jazyk a já jsem se oddala hlubokému polibku.
Líbaly jsme se a naše jazyky narážely jeden na druhý. Když se uklidnila, vytáhla jsem želízka a obě její ruce připoutala k pelesti. Nohy jsem jí svázala k sobě látkovým páskem a pevně jsem utáhla uzel. Teď jsem byla na řadě já…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Vyber si“.
Rubriky
TT (témata týdne)

Svoboda vybrat si

Ne vždycky je jednoduché si něco vybrat. Ta tíha, která vás při některých rozhodnutích svazuje, je nepříjemná a člověk by se jí nejradši vyhnul. I přes to bych ale svobodu zvolit si sama chtěla postavit na jakousi přední příčku mých důležitostí.

Nedávno se mi naskytl zvláštní případ, kdy jsem zakusila, jak někoho mně blízkého nenechali jeho příbuzní vybrat si. Vybrat si, jestli chce vědět o závažnosti své nemoci, nebo jestli radši bude slepě doufat v nejlepší. A tak se stalo něco, co bych já osobně nikdy nedopustila, ať už jsou klady jakkoli významné: tři nejbližší lidé vědouce, že zemře, jsme tomu člověku lhali.
Nemůžu si pomoct a ptám se: Co kdyby znal pravdu? Možná by nám měl co říct. Věděl by, že jinou příležitost už nedostane… Nikdy se nedozvím, jak by to bývalo mohlo být.
Nejdřív jsme tu naději neztráceli, protože rakovina tlustého střeva není fatální. Nejenom že jsme doufali ve zlepšení, ale i jsme si ho připouštěli jako samozřejmost. Pak ale přišla zpráva, která už nenechala nikoho na pochybách. Na střevě šlo o metastáze, jež byly nakonec odhaleny v celém těle, a ve skutečnosti se jedná o rakovinu slinivky. Ještě nikdy jsem na vyhledávacích serverech nestrávila tolik času, abych se něco dozvěděla o konkrétní nemoci. Možná to bylo tím, že jsem hledala aspoň jedinou větu, která by dávala trochu naděje. Nenašla jsem ji ani po několika hodinách. Nebylo pochyb o tom, že tohle se nedá přežít.
Pak přišla další rána, když jsem byla zaúkolována, abych to nikde neprozrazovala, aby se o tom nedozvěděl sám pacient. Jenže nemůžete neposlechnout prosbu manželky a syna umírajícího. Takže jsem jejich přání splnila a s tím člověkem komunikovala ve smyslu nadějí a doufání v lepší zítřky. Mluvila jsem s ním o běžných hovadinách, i přestože jsem věděla, že on už se jich nedočká. Aniž by to věděl on, řekl mi: „To už se tak někdy stane, že si člověk vytáhne černýho Petra.“ Zní to tak nějak smířeně, ale jde o to, že on se smířil s tím, že má rakovinu, kterou lze porazit! Jak by mluvil, kdyby věděl, že rakovina rychle poráží jeho?
A to je ten problém s výběrem. Jak jsem jenom mohla přistoupit na to, že tomu člověku nedáme na výběr?! A teď se ptám: Budou případně i moji příbuzní chtít, abych byla ušetřena bolestivé pravdy? Budou to oni, kdo rozhodnou, jak bych strávila poslední dny života? To nechci! I když si nejsem jistá, že bych takovou pravdu důstojně ustála, chci se rozhodnout sama! Chci mít tu možnost smířit se s nevyhnutelným. Naděje je krásná věc, ale když ji s vámi nemůžou sdílet ti, co znají celou pravdu, tak k čemu to je, aby se přetvařovali? Jistěže by to mysleli dobře, chtěli by mě uchránit, ale před čím?
Já chci mít možnost se rozloučit a říct to, co bych možná jinak nikdy neřekla. Chci tu příležitost dořešit nevyřešené záležitosti. Chci na sebe převzít zodpovědnost aspoň za to málo, co bych ještě mohla podniknout. Nechci žít v naději, že přijdou lepší zítřky, když všichni kolem mě ví, že nepřijdou. Chci s nimi sdílet ty poslední chvíle upřímně, ačkoli bolestivě.
A nechci, aby si kdokoli stejně jako já teď pak vyčítal, že mi možná měl říct pravdu. Protože já tady nebudu, abych mu od tohohle trápení ulehčila. A on tady teď není, aby to usnadnil mně. Aby mi řekl, že byl za naši lež rád, že se nemám mučit, že nemám nechat svoje svědomí, aby mě takhle soužilo. Navždycky budu mít v mysli tu možnost, že by mi třeba naopak řekl: „Jak jsi mě mohla nechat zemřít v nevědomosti? Měl jsem právo vybrat si!“
Článek je přiřazen k tématu týdne „Vyber si“.
Rubriky
Češtinářský koutek

Neprotežujeme náhodou svár?

Dnes mě k psaní o krásách češtiny vede to, že v jednom z minulých článků mě jakási Zuzana upozornila na chybu, které jsem se v onom textu dopustila. Což o to – nepovažuju se za někoho, kdo jazykové chyby nikdy nedělá, ale do určitého věku jsem si myslela, že alespoň vím, kde se ty chyby udělat dají. Omyl. A tak se pojďte učit se mnou.

Jedná se o slovo „protežovat„. Než mě na něj Zuzka upozornila, nikdy jsem o něm neslyšela. Vážně. A stydím se za to. Místo něj jsem (jako mnozí další) používala „protěžovat„, což znamená něco úplně jiného.
Protěžovat se vám totiž může tak maximálně zavazadlo poté, co ho už dlouho svíráte ve svých dlaních. Pokud byste ale preferovali svírat ve svých dlaních něco jiného, pak tuto volbu protežujete.
Aneb:
protěžovat – stát se těžkým, pronášet se
protežovat – někomu (něčemu) dávat přednost; někoho (něco) prosazovat na úkor jiného
Prosím, ozvěte se, že nejsem jediná, komu tohle dost dlouho unikalo? 🙂
A abych nezapomněla na další slovo z nadpisu! Ne že bych nějak často mluvila o svařování, i když ten zakázaný plamen mě vždycky fascinoval (a ty kukly vlastně taky!), ale nikdy mi nedošlo, že to, co svařováním dvou ploch vznikne, není svár! Je to totiž svar!
Opět jsem si pod tíhou jednoho rozhovoru byla nucena uvědomit, že se jedná o další bod z češtiny, o němž jsem neměla ani tušení.
Aneb:
svár – rozepře, spor
svar – spoj (vytvořený svařováním)
Podpoří mě i v tomto případě někdo, kdo má stejnou zkušenost?
Ačkoli je mi z toho trochu úzko, těším se, až zase procitnu a znova (a znova) si uvědomím, kolik toho ještě nevím, natož kolik toho ještě existuje, o čemž nemám ani potuchy, že bych to vědět mohla.
Rubriky
TT (témata týdne)

Pohřební zákazy

Pohřeb uzavřel jednu kapitolu z mnoha, ačkoli některé zůstaly otevřené, aby budoucnost pokračovala v jejich psaní, jiné zůstaly otevřené, aby v nich pozůstalí mohli číst. V obřadní síni krematoria nejdřív mluvil farář a po něm kdosi, asi řečník. Za účelem zadržení slz jsem přemýšlela nad vším možným. Truchlivá slova od pultíku se mi ale stejně dostávala do hlavy. Slzy mi stékaly po tvářích a byly to slzy smutku. Ne ale smutku po zemřelém, nýbrž smutku nad tím obřadem. A tak mě napadlo, že napíšu článek o tom, co bude zakázáno na mém pohřbu. A protože mě tady pár lidí zná osobně, třeba budou tak hodní a vzkážou to pak mojí rodině.

1. Zákaz jakéhokoli náboženského podtextu. K tomu, abyste se po smrti dostali do nebe, prý stačí, abyste byli pokřtění. To já jsem, ale nevybrala jsem si to. Když jsem byla miminko, vzali mě do kostela a polili mi hlavu svěcenou vodou. Určitě jsem brečela proto, že už tehdy jsem věděla, že se mi na tom něco nezdá. A čím jsem starší, tím víc se mi to nezdá. Nikomu jeho víru neberu („Bože chraň!“ řekla bych, aniž bych naschvál brala jméno Boží do úst), ale na mém pohřbu, prosím, neděkujte Bohu. Za nic. Vůbec ho nezmiňujte. Ani jeho kumpány. Nechci slyšet ani slovo o Panně Marii nebo Ježíšovi. Už vůbec nerecitujte otčenáš. Pokud chcete, odbuďte si tohle všechno ve své hlavě, budu vám vděčná.
2. Zákaz chvalořeči mojí osoby. Ještě o mně nic nepřečetli, a už teď vím, že mě budou chválit a vzpomínat na mě v dobrém. Možná se to tak hodí, ale já to nechci. Řekněte, že jsem byla tvrdohlavá, že vás to často štvalo a že jsme se kvůli tomu mnohokrát pohádali. Povězte všem, že to se mnou nebylo jednoduché. Sdělte shromážděným, že jsem jako každý člověk měla spoustu chyb a dopouštěla jsem se mnoha prohřešků.
3. Zákaz obřadu v krematoriu či kostele. Omlouvám se, že to komplikuju, ale domluvte mi to někde jinde. Co třeba nějaké hezké místo v přírodě? Je mi prostě proti srsti, aby moji pozůstalí čekali, až odejdou pozůstalí z předchozího pohřbu, a pak spěchali pryč, aby nebránili pozůstalým z následujícího obřadu. Taky se mi nelíbí to neosobní prostředí a ta čekárna nejbližších pozůstalých, kam se nahrnou, aby pak v řadě za sebou vešli do sálu. Snažila jsem se najít něco, co by se mi na tom líbilo, ale kde nic, tu nic.
4. Zákaz tzv. pohřebních písní. Ve stojanu na CD a na počítači po mně zbyde několik desítek hodin muziky, která se mi opravdu líbila. Nechte stranou autorská práva a sežeňte kvalitní reproduktory. Poslechneme si ji naposled společně. Kdybych umřela na rakovinu, přeci jenom udělám ústupek a jednu pohřební mileráda zkousnu: Závidím (Naďa Urbánková, složil v předtuše blížící se smrti Jiří Grossmann).
5. Zákaz navléknout mě do nejlepšího oblečení, které mám. V čem mě v té době uvidíte nejčastěji, to mi oblečte. Teď by to byly džíny a mikina, až budu starší, nejspíš se to pozmění. P. S. Já vím, že mě nejčastěji vidíte v pyžamu, ale tak bohémská nejsem ani já.
6. Zákaz přezdobené rakve. V jednoduchosti je krása, a tak se nenechte zlákat zlatým ani stříbrným kováním a krajkovanou vystýlkou rakve vyšívanou zlatou nebo stříbrnou nití.
7. Zákaz květin s černou stuhou, tmavým celofánem a podobnými smutečními prvky. Chci, aby si moji nejbližší většinu těch kytic odnesli domů, dali si je do vázy a nechali si jimi zkrášlovat obydlí, mysl i náladu. Uznejte, že se na konferenčním stolku nebude vyjímat smuteční věnec se stuhou „Loučí se rodina x“. Taky nemusíte dbát na český zvyk, že květin by měl být sudý počet. Je mi to absolutně jedno a matematika beztak nikdy nebyla mou silnou stránkou.
8. Zákaz tuctového parte. Otevřete mysl a nechte pracovat kreativitu. Formát A4 přeci není žádné pravidlo a černý rámeček kolem taky ne. Hoďte tam nějakou fotku a třeba nadějeplný citát od Angeliny Jolie. Nezapomeňte tuhle rozlučkartu naskenovat a poslat všem mým kontaktům z emailu a Facebooku. Vsadím se, že u některých jejich odpovědí se zasmějete nebo aspoň pousmějete.
9. Zákaz, aby základní informace o mém životě předčítal někdo cizí. Vím, že tentokrát chci opravdu dost, ale věřím, že se najde někdo, kdo bude ochotný o mně něco nahlas říct (přečíst). Zkuste se zeptat i mých přátel, jestli by do té slohovky něco nepřipsali, beztak mě znají nejlíp.
10. Zákaz povinného truchlení. Usmívejte se, prosím, protože se zase potkáme. Slzám nechte volný průchod, ale nenechte se strhnout žalostnými projevy druhých (doufám, že tam nebudou v extrémní míře). Berte všechno s nadhledem a nepohoršujte se, prosím, nad tím, jaké jsem to rozloučení chtěla mít.
Díky, že mi vyjdete vstříc a že mě necháte prosadit si svou. Taková já už prostě jsem.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Zakázáno“.
Rubriky
TT (témata týdne) - erotika

Stačí zavrtět zadkem

Po delší době jsem si vyrazila do hospody a měl to být povídací večer s kamarádkou. Po pár koktejlech jsem ale u baru spatřila jeho. Před víc než deseti lety to byl totální prasák a ojel, koho mohl. To se mi líbilo už tenkrát. Teď jsem moc dobře věděla, že je to táta od dětí a že jeho paní sedí na baru vedle něj. Vlastně mi to připadalo hezké, že si pořád udělají čas jeden na druhého a vyjdou si na noc daleko od potomků.

Ty pohledy, které jsme jeden ke druhému potají vysílali, byly všeříkající. Kdyby se jejich obsah promítal v prostoru mezi námi, popraskaly by žárovky a možná by i někomu vyskočily oči z důlků. Takhle žhavě jsem se už dlouho na nikoho nedívala a už dlouho jsem to necítila na oplátku. Cítit se chtěná je jeden z nejkrásnějších pocitů na světě.
Černé džíny nechávaly vyniknout jeho bezchybnému pozadí a to strniště, které měl výjimečně na tváři, mě absolutně rozpalovalo.
Sedím si tak na krajíčku židle, jak to mám ve zvyku, když vtom za sebou ucítím pohyb a pak se ke mně někdo zezadu natlačí. „Honzis!“ pronesu zavrhujícím hlasem, ale jakmile se na něj otočím, veškerá odmítavost je pryč. Ach Bože! Jeho tváře porostlé ne moc dlouhými vousy jsou ode mě asi deset centimetrů a já mám nesmírnou chuť se jich dotknout a nechat si jejich hrubostí pohladit dlaň. Kromě toho bych ho se zakloněným krkem nejradši políbila a jeho ruku si strčila pod svoje tričko. Ale ovládám se, a protože za mnou sedí obkročmo, dělám něco mnohem horšího a zavrtím mu v jeho rozkroku zadkem. Ihned cítím jeho dech na zátylku a slova: „Nech toho nebo si tě tady hned ohnu přes kolena!“ Tahle výzva mi okamžitě projíždí celým tělem jako elektrický proud. Kdybych stála, podlomila by se mi kolena. Já ale sedím a cítím jednu jeho ruku na mém pasu a druhou na stehně. Nervózně hledám u baru jeho manželku, která se zdá být zabraná do hovoru s přáteli.
Honza mi po chvíli přeje k narozeninám, a jakmile mi díky tomu vlepí rychlou pusu, je mi jedno, že jsem je měla už dávno. Nejradši bych mu stejným způsobem popřála i k Novému roku a k silvestru a k Vánocům a pak mi dochází, že ještě před nimi měl narozeniny on sám, a tak mu oplácím stejnou mincí. Jsem na něj pořád otočená a nevšímám si už nikoho. Třebaže je už dost opilý, pořád mluví tak chytře a zajímavě. Je to pro mě pozoruhodné, a tak mu věnuju veškerou pozornost. Čas od času se zavrním v bocích a cítím, jak mě za ně pevně chytne, abych s tím přestala. „Už toho nech, copak necítíš, jak mi v něm cuká?!“ výhružně se na mě zadívá a já se pokusím o všeříkající pohled, jímž bych mu dala najevo, že to cítím tak dobře, až to kdesi cuká i mně samotné.
Když po chvíli odejde, vidím ho, jak chce políbit svou ženu, ta se ale odklání pryč. A sakra! Moje svědomí by mi nejradši vlepilo facku, ale je mu jasné, že by se mi to akorát líbilo. Zvedám se a odcházím na dámy. Než se moje vzrušení stihne vpít přes kalhotky i do džínsů, nemilosrdně ho utírám. Pak na sebe civím do zrcadla a připadám si hrozně sexy. Právě jsem si zaflirtovala tak, jak už pár měsíců ne. Snažím se to rozdýchat, když někdo vchází a jeho odraz se objevuje v zrcadle přede mnou.
„Ne, ne, ne!“ říkám přesný opak, než si doopravdy myslím, což Honzis vytuší a nebere na moje slova ohledy. Udělá pár kroků a už je u mě a jeho vousy mě škrábou na tváři, když mě začíná divoce líbat. Ruce mu přitom putují po mém těle a já se teprve vzpamatovávám z toho šoku. Někde na podbřišku už zase pociťuju jeho vzrušení a neváhám ani vteřinu, rozepínám mu ty černé kalhoty a nohou jim pomáhám spadnout na zem. Když z nich vystoupí, odkopne je stranou a pak mi prsty zatlačí mezi čelisti tak, aby se mi pootevřela ústa. Chvíli mě propaluje pohledem, jakoby se ptal sám sebe, jestli mu za to stojím, a já s potěšením zjišťuju, že ano. Hrubě mi stahuje džíny a otáčí mě obličejem k zrcadlu, pod nímž je umyvadlo zapuštěné v mramorové desce, na jejíž hranu mě přitlačí. Mramor studí a ostrá hrana se mi zařezává do břicha. Pod tričkem mi jednou rukou mačká levé prso a čas od času mě zatáhne za bradavku. Druhou rukou svírá sám sebe a zezadu mi projíždí mezi stehny. Cítím, jak tam klouže, a prohýbám se v kříži, abych mu poskytla lepší přístup kamkoli. Chytne mě za pánevní kosti a v tu ránu je ve mně. Hlava mi spadne na jeho rameno a oba přirážíme tomu druhému. Pravou rukou mě začne dráždit na mém nejcitlivějším místě a já se pomalu blížím vrcholu. Než to ale stihnu, vyklouzává ze mě a lehá si na naše kalhoty válející se po zemi. Horlivě na něj nasedám a příjemně to ve mně zabolí. Vezmu jeho ruku a olíznu mu z rozmařilosti prsty. Následně si je vkládám mezi stehna a dvěma pohyby mu ukazuju, jak to chci. Mezitím na něm stále stoupám a zase se propadám a nemůžu se rozhodnout, který z těch pohybů mi přináší větší rozkoš. „Ááach!“ nahlas vydechnu, když mnou projede vyvrcholení, a totálně se mu zhroutím na ochlupenou hruď. Cítím pod sebou, jak začne zuřivě přirážet a za chvíli mi vší silou zatne prsty ve vlasech, takže mi jich pár vytrhne. Jeden poslední pohyb a ustrne. Slyším, jak oddychuje, a pak otevírá oči a já tam vidím ty samé žhavé jiskřičky jako na začátku.
Článek je přiřazen k tématu týdne „Zakázáno“.
Rubriky
TT (témata týdne) - erotika

Perverznosti mě naučil internet

Myslíte si, že kdybych si to nejdřív nepřečetla na internetu, že bych v jedenácti věděla, co to je masturbace? A že bych o rok později věděla, že klukům se líbí, když s nimi holka mluví perverzně? A že bych ve třinácti zjistila, že mně se líbí, když se mnou kluci perverzně jednají? Že bych ve čtrnácti letech znala tolik kategorií sexu, že bych si neuměla ani představit, že existuje mnoho dalších? Že v patnácti, když by mi zákon konečně dovolil to, co už jsem dávno okusila, bych znala všechny obměny misionáře jako svoje boty? A že v šestnácti bych si přála zažít všechny ty věci, které jsem na netu viděla, anebo tam o nich četla?

Můj život by bez internetu nebyl takový, jaký je. Neumím si to ani představit, že bych se musela považovat za nezkušenou holčičku, která čeká na svou první lásku, aby ji připravil o to nejcennější, co jí čeká v klíně. Díky nulajedničkovým informacím jsem se dozvěděla spoustu věcí, jež jsem se pak chtěla naučit, abych s nimi někoho i sama sebe mohla uspokojit, že žádné Bravíčko by mi je nikdy nebylo schopné poskytnout.
Co víc, bez internetu bych možná doteď nevěděla, co se nejvíc líbí mně. Tolik povídek, jež jsem za ta léta přečetla, a tolik videí, která jsem zhlédla, to se vám dostane pod kůži a chcete to taky zkusit. A jakmile něco vyzkoušíte a zalíbí se vám to, říkáte si: „Třeba je na síti mnohem víc záležitostí, které by se mi líbily, ale o nichž nemám ani tušení.“ A tak hledáte a ochutnáváte a učíte se. Vyjevují se vám možnosti, které by se vám v hlavě zčistajasna nejspíš nevyrojily. A vy je chcete všechny zažít.
A to vůbec nemluvím o tom, že právě díky internetu jsem si různorodými věcmi prošla nejen na vlastní klávesnici, ale hlavně na vlastní kůži.
A to objevování ani zdaleka nekončí…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Život bez internetu“.
Rubriky
(ne)smysluplnosti

Tak ať svítí vaše světlo před lidmi!

Pozdním studeným večerem vracel se domů. S úsměvem na rtech vychutnával si každičký okamžik života. Šel od přátel, jimž jako obvykle zvedl náladu. Zářil. A po jeho odchodu zářili i druzí. Rozdával štěstí a radost. Bral smutek a nepohodu. Měnil pláč se smíchem. „Kde se to v něm bere?“ ptali se lidé. Odpovědi se ale nedočkali. Možná o ni zase ani tolik nestáli… Snad záviděli mu jeho život, snad směnili by ho s ním hned s pocitem, že on se má i přes režim v zemi výborně, netušíc, jak doopravdy žil či živořil. Ale pýcha lidí je obrovská a oči zaslepené mívají, a tak se nikdo nezajímal o strádání samotného velkého člověka, který navenek působil tím nejspokojenějším a nejšťastnějším dojmem postaršího člověka.

Došel domů a pár polínek vhodil do kamen. Místnost se pomalu zahřívala, ale jeho srdce chladlo. Byl sám. Na zdech visely omšelé zaprášené fotografie s krásnou ženou. Sedl si tedy na rozvrzanou židli k moly prožranému stolu. Z bochníku ukrojil si oschlý krajíc a zakousl se do něj s pohledem upřeným na stěnu s obrázky. Do očí draly se mu slzy. Plakal. Krůpěje slz padaly na krajíček chleba. Muž ho odložil a šel si lehnout.
„Dobré jitro, přeji!“ zdravil příštího nedělního rána kolemjdoucí známé. Úsměv z tváře se mu celou cestu do kostela neztratil a lidé jen ho spatřili, hned jim bylo lépe. V kostele děkoval za život, který prožívá. Děkoval za všechno, co se mu dařilo, i za to, co mu nešlo. Po poslední modlitbě odešel za přáteli. Snad se jim tak říkat smělo, ale opravdovými přáteli mu nebyli. Na samotu byl ale zvyklý, a proto nestěžoval si. Poslouchal jejich hovory, v kterých většinou si jen stěžovali na chudobu, sám ale jen utěšoval a dodával naději. Kdo ji ale dodal jemu?
Někteří lidé ho obdivovali pro jeho schopnost vypořádat se s těžkým životem, někteří mu záviděli právě tuto schopnost a hrstka lidí jen poslouchala jeho moudrá slova, která buď zapomněli, nebo uchovali v paměti jako vzácnost. A že to byla vzácnost. On nikdy nemluvil pro nic za nic a vše, co říkal, mělo svůj důvod a důsledek. A tak dál chodil svým světem, který by se nám mohl zdát příliš malý, ale jemu stačil ke štěstí.
Dál rozdával radost, moudrost, úsměvy, pohodu, porozumění, lásku a vše, co jeho bližní potřebovali k životu. Sám nebral nic. Ani si nepůjčoval. Vystačil si sám. A lidé ani nic mu netoužili dávat. Kvůli starostem, které měli, se nezabývali o problémy a životy jiných víc než málo. On byl ale jiný. On dával, půjčoval, radil, chápal a objímal. Kdyby snad stávající krutý režim to dovoloval, lidé by se možná zastavili ve svém spěchu a uvědomili si toho vzácného člověka, jenž nikdy nepronesl žádnou urážku a nikdy nepohanil jediného člověka. Jenže oni neměli čas, a tak musel zůstat sám s vědomím, že to, co dává, nikdo mu nevrátí.
Zase jednou tak seděl a očima těkal ze zdi do otevřených kamen, v nichž skákaly plamínky odrážející se na fotografiích. Znovu plakal. Mohlo by nám ho být líto, mohlo by se zdát, že pláče pro svou samotu či neporozumění ostatních, ale on děkoval: „Děkuji. Díky za každé nové ráno. Díky za život s ní. Díky za nynější život bez ní. Díky za krásy, které jsem během života stačil zhlédnout. Díky za přání, která se mi splnila. Díky za lidi, kteří mě poslouchali, a díky za život, kterým zdárně jsem prošel až na konec.“ Naposled vydechl, srdce naposled pohnulo se, v hlavě naposled vybarvil se mu obrázek jeho ženy a on odešel.