…?
… tak a teď se vzbuřte.
Měsíc: Září 2012
Rubriky
Co bych neudělala…
Co bych z lásky neudělala pro své nejbližší… Takže když lívance, tak prasátkové!
Jasně, trvá to o dost dýl, než kydnout těsto na pánev jen tak, ale nestojí to za to? Když uděláte někomu radost? Mně je jedno, že tím strávím víc času. Tahle práce navíc se prostě vyplatí!
P. S. Kdo se na fotografiích poznal, nechť se nad sebou zamyslí.
…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Je mi to jedno“.
Říkal, že díky mně zase začal věřit na víly. Že prý se vznáším jako ony. Dokonce si byl jistý, že mají můj hlas. Nebo já jejich. Když mi při sexu zrovna neříkal „ty děvko“, oslovoval mě „moje vílo“.
Jednou ho zaujalo slovo „vilná“ a od té doby jsem bývávala i vílou vilnou. Rád si hrál se slovy, rád si hrál se mnou. Mé plavé vlasy si dokázal obtáčet kolem prstů i několik desítek minut. Mně se to líbilo, chvílemi mě to příjemně hladilo, chvílemi tak akorát tahalo.
Nejdřív se bál, že i v posteli budu tak křehká, jak jsem vypadala navenek. A tak jsme zažívali romantické chvíle plné hlazení a mazlení všeho druhu. Jednou mi ale pevně stisknul má malá prsa a mně se podlomila kolena. V tu chvíli už bylo jen otázkou, jak moc velkou sílu může použít. Kam až může se svýma šlachovitýma rukama zajít. Já jsem se nebránila ničemu, ale nechávala jsem ho, ať objevuje sám a po krůčcích.
A tak mě s oblibou chytával svou dlaní za čelisti, pevně mě držel a do úst, která se mi jeho stiskem pootevřela, mi vsouval svůj jazyk. Kdykoli mohl, svíral moje prsa, až jsem na nich měla modřiny. Často mě i chytal pod krkem a přidušoval mě. Celkově se mnou zacházel nešetrně. V těchhle chvílích už jsem nebyla víla, ačkoli rozhodně stále vilná. Byla jsem jeho děvka. Oslovoval mě tak a já jsem tuhle roli zbožňovala. Dělal si se mnou, co chtěl, a já jsem byla ke všemu svolná.
Byla jsem před ním na všech čtyřech a on mě zezadu držel za vlasy, až to opravdu bolelo. Druhou rukou se mi opíral o záda a nutil mě, abych jeho tíhu unesla. Nešlo to. Podlomily se mi ruce a zabořila jsem se obličejem do polštáře. To jsem neměla dělat. Využil toho a podržel mi hlavu několik dlouhých vteřin tak, abych se nemohla nadechnout. Vůbec se mi to nelíbilo, ale on už si mě zvedl k sobě a vlepil mi facku. Ukápla mi slza, i když mě to i trochu vzrušilo. Tvář mě pálila a já jsem byla rozhodnutá snažit se ještě víc, aby byl spokojený. Nechal mě sedící na posteli a stoupnul si ke mně čelem. Sevřel mi čelisti, ale tentokrát mi mezi rty nevrazil svůj jazyk. Přirazil a já myslela, že jednou mu to takhle bude stačit, ale asi se mu to zalíbilo víc než mně. Začal mi svou chloubu sunout hluboko do pusy, až se chvílemi ocital až v krku. Dávila jsem se, dusila a tekly mi slzy, ale on si s mou hlavou dělal, co chtěl, nemohla jsem se ubránit. Několikrát jsem si myslela, že se vážně pozvracím, ale když viděl, že se mi svírá břicho, a slyšel ty zvuky, na chvíli toho nechal. Ovšem jenom proto, aby za pár chvil začal zase nanovo. Tentokrát jsem si přála, aby to už skončilo. Zařval na mě: „Ošukám ti pusu, drž, ty děvko!“ Za pár sekund jsem na mandlích ucítila teplo a musela jsem chtě nechtě polknout. Bylo to hořké, ale přesto sladké. Byl konec.
…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Já věřím na víly! A jo a jo a jo!“.
Když jsem ji uviděl, hned jsem věděl, že ji chci. Pohladit ji po jejích tmavých vlasech, zblízka se podívat do jejích modrých očí a ucítit její kůži na té své. Cítit její vůni a nechat se jí unášet. Usmál jsem se na ni.
I ona se na mě usmívala a dlouze si mě prohlížela. Vůbec se nestyděla. Možná se jí moje sem tam šedivé, ale pořád husté vlasy líbily, i když já jsem z nich měl trochu mindrák. Možná se jí líbilo moje tělo, jež jsem sportem udržoval ve skvělé kondici. Možná se jí líbily rysy mého obličeje. Nevím. Jediné, co jsem věděl, bylo, že jí nejsem lhostejný a že se o ni musím pokusit.
Počkal jsem si, až si odskočí, a šel jsem za ní. Místnost pro dámy byla malá, akorát pro jednu ženu. Věděl jsem to, už jsem v téhle restauraci byl dřív a na těchhle toaletách vícekrát. Vše zde bylo čisté a kolem umyvadla byl mramor. Studený a lesklý. Potichu jsem zamkl vstupní dveře a čekal, až spláchne a vyjde. Představoval jsem si její překvapení. Bude ráda? Nebo začne vyvádět?
Lekla se mě. Ale ihned nasadila kamennou tvář, umyla si ruce, strčila je pod vysušovač a pak pravačku natáhla směrem ke mně se slovy: „Jsem Adéla.“ Stiskl jsem její malou dlaň a také jsem se představil. Chtěla si se mnou hrát. Možná ještě netušila, čeho jsou chlapi jako já schopní. Nejspíš si myslela, že si zkusí flirtovat se starším mužem, který ji nechá jít, jakmile ji to přestane bavit. Omyl. Přitáhl jsem si ji k sobě, chytnul ji v pase a lehce vysadil na mramorovou desku u umyvadla.
Kolik vážila? 40? Víc určitě ne. Řekl bych, že čtyřku měla i ve svém věku. U stolu v restauraci na ni čekali nejspíš rodiče, ale zatím byla pryč pět minut, nemusí se o ni bát. Na pár dalších minut se o ni postarám sám!
Bylo to k neuvěření, ale ta malá holka si přede mnou pohodila vlasy a leskem přejela své už tak červené rty. Přesto že se chovala tak suverénně, cítil jsem, že se chvěje. Možná ji jen studil mramor, na kterém měla položená holá stehna, která jí nestačila zakrývat krátká sukýnka. Nohy měla pevně u sebe. Věděl jsem, že to s ní nebude tak jednoduché, že přestane být tak vláčná, jakmile se moje ruka dotkne jejích malých prsou. Přes tričko a silně vycpanou podprsenku jsem jí stiskl obě ňadra. Zatím se stále usmívala a čekala, co bude dál. Zajel jsem jí pod tričko i podprsenku a ucítil je. Byly to malé hrbolky s ještě menšími bradavkami. Nebyly pro mě zklamáním, ačkoli s podprsenkou se zdály o tolik větší. Už znám tyhle triky mladých holčiček. Teprve teď jsem v její tváři zahlédl stín obav. Doufal jsem, že nebude křičet. Nemám rád, když musím jednu ruku obětovat na ztišení výkřiků. Zatím se k tomu ale neměla. Třeba už si uvědomila, že je bezbranná a v pasti. Třeba se jí to i líbilo.
Neurvale jsem jí roztáhl nohy od sebe, vyhrnul sukni a přejel dlaní po růžových kalhotkách, abych pod ně vzápětí vniknul prsty a přejel po jejím zatím možná netknutém místě rozkoší. Nebyla ani trochu vlhká. Bylo mi to jedno. Sundal jsem ji na zem a otočil k sobě zády. Ohnul jsem ji před sebou a chytil ji za boky. Její hlava se teď ocitla pod vysušovačem rukou, a tak jí vítr rozfoukával vlasy. Já jsem strčil dlaň pod dávkovač mýdla, který fungoval na pohyb, a nechal si do ní natéct mazlavou tekutinu. „Promiň, Adél,“ stačil jsem ještě vydechnout, když jsem si po mém náčiní roztíral mýdlo. Pak už nebyla suchá a její místečko už určitě nebylo netknuté.
…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Jsem šíleně dospělý/á!“.