Autor: userka

Proti rozsudku okresního soudu jsem se odvolala. Nechtěla jsem si vyčítat, že jsem to ani nezkusila. Sice se pořád točím v začarovaném kruhu a taky to pro mě znamená další náklady na advokáta, ale ta šance… Ta je k nezaplacení.

Bohužel to nevyšlo. Krajský soud potvrdil rozsudek toho okresního a soudce ke mně ještě měl spoustu připomínek: „Žena vašeho věku a vzdělání by měla vědět, že takhle se spory neřeší.“ Hmm, pane, zkuste si takhle pod tlakem žít několik let sám a pak si popovídáme. Nahlas jsem ale zbaběle (nebo chytře) zopakovala, že mě to mrzí a na soudce jsem hodila výraz okoukaný od Panny Marie.

Poslala jsem tedy sousedce na účet celkem skoro čtvrt milionu, zadlužila se a ještě víc posmutněla. Když si člověk představí, co za to mohl mít a hlavně že tím neovlivnil jenom sebe…

Aby toho nebylo málo, tak se po pár týdnech protistrana opět ozvala s tím, že chtějí zaplatit ještě další náklady (např. cestovné), o kterých by jinak rozhodoval zase soud. Tentokrát už by nešlo o trestní právo, ale o občanskoprávní. Z toho jsem kdysi na Policejní akademii ČR, kterou jsem studovala, dostala jedničku u zkoušky. Ironie. Alma mater by ze mě teď nadšená nebyla. Poslala jsem jim přes 30 tisíc rovnou. O další soudní jednání fakt nestojím. Zaplatila jsem i právnímu zástupci sousedky jeho vytoužených 5 tisíc, které si účtuje za sepsání a poslání dopisu, o kteréžto částce minulý soud rozhodl, že je vyloženě nemorální a neuznal mu ji. Tentokrát by ji nejspíš neuznal zase, ale musela bych platit náklady na soud, které by se vyšplhaly až na polovinu jistiny, a tak by se to stejně celé finančně vyrovnalo a pro mě by to byly akorát nervy navíc. Už je mi jedno, jestli dám 15 tisíc sousedce a dalších 15 tisíc připadne zase jí, jejímu právníkovi nebo soudu. Ať se s tím udáví, kdo chce.

Nepříjemné je, že teď nevím, jestli se za pár týdnů zase s něčím neozvou. Trvalé následky by sousedka mít neměla, bylo to rovnou řečené v lékařských zprávách, ale kdo ví, jestli si zase něco nevymyslí.

Taky se mi pořád neozval advokát s vyúčtováním. Nemám ani představu, jestli po mně bude chtít pár desítek tisíc nebo jestli jeho odměna třeba nepřesáhne částku, kterou jsem platila i sousedce. Plánovat budoucnost se takhle moc nedá.

Osobně jsem u soudu všehovšudy řekla asi pět vět, z čehož dvakrát zaznělo, že mě to celé mrzí, což tedy rozhodně pravda není. Mrzí mě tak akorát to, že budu muset těmhle hloupým sousedům zaplatit kolem čtvrt milionu korun plus nějaké další drobné pro pojišťovnu, právníka protistrany, svého advokáta, … Naskakuje to rychle. Pro potřeby obhajoby jsem se ale podřídila a soudci do očí řekla co nejlítostivěji, že už bych to nikdy neudělala. Myslela jsem to tak, že už bych to nikdy neudělala tímhle způsobem.

V domě, kde žije i tenhle ubohý soused s rodinou, mám pořád trvalé bydliště, ale už tam nežiju. Nakonec jsme se odstěhovali všichni, protože i otec uznal, že jinde mu bude líp. Já teď bydlím v Praze a její anonymita mi v současnosti vyhovuje. U nás na malém městě si připadám, že si na mě všichni ukazují, i když to nejspíš pravda není. Sousedi samozřejmě nelenili a můj exces, jak to shovívavě nazval soudce, rozhlásili po všech známých. Stalo se mi tedy několikrát, že se mě pár lidí na městě zeptalo, jestli je pravda, že jsem zmlátila sousedku. „Prosím tě, co si to zase vymysleli? Naposled soused zmlátil bráchu, ale to se ti nepochlubili, co?“ zapírala jsem a obracela pozornost jinam. Ale pravda to byla.

Nenazvala bych to tedy zmlácením, ale tak trochu jsem ji pochroumala, to ano. Okolí to ale nemusí zajímat, tak jsem se s tím nikomu nesvěřovala. Nepřiznala jsem se ani jedné z nejlepších kamarádek, která mi aspoň jako jediná udělala radost tím, že otázku pojala stylem: „Ani bych se ti nedivila – za to co vám všechno udělali.“ Pro jistotu jsem to ale řekla našim, bratrovi a taky přítelovi, který mi byl velkou oporou a dokonce se se mnou hned nerozešel.

Jednoho dne za mnou totiž přišel otec s tím, že ho zastavila sousedka (ubožákova manželka) a nakázala mu, aby mi vyřídil, že nebudu sprostě nadávat jejímu asi ročnímu vnukovi. Že prý co si to dovoluju, abych mu v Lidlu říkala: „Nečum.“ Když si teď říkám, kvůli čemu se to celé pak stalo, je mi do takového posmutnělého smíchu. Jenže já opravdu nesnáším nespravedlnosti, celý život se s tím potýkám a prostě se nedokážu vyrovnat s jakýmkoli neprávem. A co teprve když se týká přímo mě.

Samozřejmě že jsem jejímu vnukovi nenadávala, ani si nevzpomínám, že bych je v onom obchodě kdy potkala. Ani nechápu, proč by si takovou lež vymýšlela, je to úplně na hlavu postavené. Ale uznávám, že ve mně to zanechalo hlubokou stopu, protože já – tatínkova holčička – se před ním nechci z takových věcí obhajovat. A taky nechci, aby o mně podobné lži kdokoli vykládal a myslel si, že mu to projde.

Natož aby něco podobného dělala ubožákova žena, která naší rodině sice neprovádí tolik schválností jako její manžel, ale rozhodně žádný svatoušek není. Z dětství si ji nejvíc vybavuju, když na mou matku pokřikovala z okna, že je píča a ať se nevystavuje na dvoře. Jednou taky pořvávala: „Nauč se parkovat, ty svině!“ Moje matka přitom parkovala tam, kde obvykle parkuje kdokoli ze sousedů, ale pokud tam stojí někdo z naší rodiny, je to špatně. Tahle sousedka mívala i drzé průpovídky na společných schůzích v domě. Hodně mě taky naštvala, když onehdy svědčila ve prospěch svého manžela, když mi dal pěstí. Po měsíci si vzpomněla, že všechno viděla z okna a že mi ubožák pěstí vůbec nedal, naopak, že já jsem mu kopla do auta. Prostě lhářka.

A já nenávidím lži. A tak se jednou stalo, že sousedka šla kolem našich dveří po společné chodbě, já jsem vzala kovovou tyč dlouhou asi 40 centimetrů a otevřela jsem dveře. Nejdřív jsem jí řekla, že o mně nebude pronášet žádné lži, aby věděla, za co přijde ten trest, chápete, a pak jsem ji udeřila do hlavy. Pak podruhé a pak ještě potřetí, to už ale stačila zvednout ruku, a tak rána dopadla na předloktí.

Tolik adrenalinu ve mně ještě asi nikdy nebylo. Když se belhala nahoru do schodů, měla jsem sto chutí ji přetáhnout ještě zezadu. Nejradši bych ji na místě umlátila k smrti, tu svini, ale nechápu jak, ovládla jsem se a přibouchla jsem zevnitř dveře.

Pak už mi přišla jenom obžaloba z trestného činu a o mé vině včera rozhodoval soud.

…

Soused nám vždycky rád zavíral vrata ze dvora před nosem. Třeba jsme šli nastartovat auto a než jsme s ním dojeli k vratům, už byla zavřená. Spíš jsme se tomu smáli, ale časem vás to začne otravovat, když musíte pořád vystupovat z auta a soused se vám někde za rohem směje.

Onoho dne v roce 2013 jsem si otevřela vrata s tím, že zaparkuju na dvůr, ale než jsem stihla vjet do průjezdu, vyjel z něho náš soused a vrata za sebou samozřejmě zavřel, i když mě viděl, jak je otevírám, z čehož je jasné, že budu chtít projet. Vystoupila jsem tedy ze svého auta, že si vrata zase otevřu, a když kolem mě soused procházel, aby nastoupil do svého auta a odjel, řekla jsem mu tím nejvýsměšnějším tónem, jakého jsem byla schopna: „Ubožáku.“

Vůbec jsem nečekala, že na to zareaguje jinak než nějakou ubohou nadávkou, ale on mě popadl za kabát a dal mi pěstí do spánku. Naštěstí byla zima a měla jsem čepici, a tak to nebylo tak hrozné, ale rozhodně to s vámi dost otřese. Dal mi ještě další pěst do hrudníku a chvíli se mnou třásl, načež přiběhl jiný soused a ubožák zbaběle odjel. Vzadu v autě měl svá dvě vnoučata. Skvělá výchova.

Tentokrát jsem měla velké štěstí, protože celou situaci viděli dva naši sousedi a u přestupkové komise potom vše dosvědčili, za což jsem jim moc vděčná. Bohužel z toho nebyl ani trestný čin, nýbrž pouze přestupek. Nejvyšší možná pokuta za přestupek proti občanskému soužití tehdy byla 20 tisíc korun. Nedoufala jsem, že by snad dostal nejvyšší možnou částku, ale říkala jsem si, že aspoň čtvrtina by ho trochu zabolela…

Vyměřili mu 500 Kč! Ze strany policie nebo přestupkové komise je to prostě výsměch.

V onom úředním rozhodnutí byla jedna jediná přilepšující okolnost, a to že to byl ubožákův první přestupek, oproti asi pěti přitěžujícím okolnostem, kterými bylo např. to, že on je muž a já žena, čímž pádem má větší sílu, že mě napadl na veřejnosti přístupném místě (na ulici), že na slovní označení reagoval nepřiměřeně a že konal úmyslně s tím, že věděl, jaký následek může způsobit. Díky těmto přitěžujícím okolnostem by správní orgán mohl rozhodnout o pokutě v horní hranici zákonné sazby, jenže to neudělal. Jak by to dopadlo, kdyby tam přitěžující okolnosti nebyly vůbec žádné? Dostal by jenom napomenutí?

Já jsem se pak ještě hodinu potom, co mě udeřil, celá třásla a srdce mi bilo o sto šest. Od té doby jsem se už souseda vysloveně bála, ale trest stejně žádný pořádný nepřišel. Nejspíš tehdy se ve mně něco zlomilo, protože když vám zákony nepomůžou, musíte si pomoct sami.

A tak jdu zítra k soudu, abych si vyslechla rozsudek nad sebou samou.

…