Ne vždycky je jednoduché si něco vybrat. Ta tíha, která vás při některých rozhodnutích svazuje, je nepříjemná a člověk by se jí nejradši vyhnul. I přes to bych ale svobodu zvolit si sama chtěla postavit na jakousi přední příčku mých důležitostí.
Nedávno se mi naskytl zvláštní případ, kdy jsem zakusila, jak někoho mně blízkého nenechali jeho příbuzní vybrat si. Vybrat si, jestli chce vědět o závažnosti své nemoci, nebo jestli radši bude slepě doufat v nejlepší. A tak se stalo něco, co bych já osobně nikdy nedopustila, ať už jsou klady jakkoli významné: tři nejbližší lidé vědouce, že zemře, jsme tomu člověku lhali.
Nemůžu si pomoct a ptám se: Co kdyby znal pravdu? Možná by nám měl co říct. Věděl by, že jinou příležitost už nedostane… Nikdy se nedozvím, jak by to bývalo mohlo být.
Nejdřív jsme tu naději neztráceli, protože rakovina tlustého střeva není fatální. Nejenom že jsme doufali ve zlepšení, ale i jsme si ho připouštěli jako samozřejmost. Pak ale přišla zpráva, která už nenechala nikoho na pochybách. Na střevě šlo o metastáze, jež byly nakonec odhaleny v celém těle, a ve skutečnosti se jedná o rakovinu slinivky. Ještě nikdy jsem na vyhledávacích serverech nestrávila tolik času, abych se něco dozvěděla o konkrétní nemoci. Možná to bylo tím, že jsem hledala aspoň jedinou větu, která by dávala trochu naděje. Nenašla jsem ji ani po několika hodinách. Nebylo pochyb o tom, že tohle se nedá přežít.
Pak přišla další rána, když jsem byla zaúkolována, abych to nikde neprozrazovala, aby se o tom nedozvěděl sám pacient. Jenže nemůžete neposlechnout prosbu manželky a syna umírajícího. Takže jsem jejich přání splnila a s tím člověkem komunikovala ve smyslu nadějí a doufání v lepší zítřky. Mluvila jsem s ním o běžných hovadinách, i přestože jsem věděla, že on už se jich nedočká. Aniž by to věděl on, řekl mi: „To už se tak někdy stane, že si člověk vytáhne černýho Petra.“ Zní to tak nějak smířeně, ale jde o to, že on se smířil s tím, že má rakovinu, kterou lze porazit! Jak by mluvil, kdyby věděl, že rakovina rychle poráží jeho?
A to je ten problém s výběrem. Jak jsem jenom mohla přistoupit na to, že tomu člověku nedáme na výběr?! A teď se ptám: Budou případně i moji příbuzní chtít, abych byla ušetřena bolestivé pravdy? Budou to oni, kdo rozhodnou, jak bych strávila poslední dny života? To nechci! I když si nejsem jistá, že bych takovou pravdu důstojně ustála, chci se rozhodnout sama! Chci mít tu možnost smířit se s nevyhnutelným. Naděje je krásná věc, ale když ji s vámi nemůžou sdílet ti, co znají celou pravdu, tak k čemu to je, aby se přetvařovali? Jistěže by to mysleli dobře, chtěli by mě uchránit, ale před čím?
Já chci mít možnost se rozloučit a říct to, co bych možná jinak nikdy neřekla. Chci tu příležitost dořešit nevyřešené záležitosti. Chci na sebe převzít zodpovědnost aspoň za to málo, co bych ještě mohla podniknout. Nechci žít v naději, že přijdou lepší zítřky, když všichni kolem mě ví, že nepřijdou. Chci s nimi sdílet ty poslední chvíle upřímně, ačkoli bolestivě.
A nechci, aby si kdokoli stejně jako já teď pak vyčítal, že mi možná měl říct pravdu. Protože já tady nebudu, abych mu od tohohle trápení ulehčila. A on tady teď není, aby to usnadnil mně. Aby mi řekl, že byl za naši lež rád, že se nemám mučit, že nemám nechat svoje svědomí, aby mě takhle soužilo. Navždycky budu mít v mysli tu možnost, že by mi třeba naopak řekl: „Jak jsi mě mohla nechat zemřít v nevědomosti? Měl jsem právo vybrat si!“
…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Vyber si“.
19 reakcí na „Svoboda vybrat si“
I když si nemyslím, že by moji příbuzní o mém stavu někdy věděli víc než já, už jsem je pro jistotu jasně instruoval, že v tomhle chci vždycky vědět skutečnost a ne sledovat nějaké divadélko, nehledě k tomu, že oni sami by byli ve zbytečném stresu. Chci prostě znát skutečnost a mít možnost zařídit se podle ní.
Rakovina slinivky nedává naději na vyléčení, proto myslím, že v tomto případě je lepší, když nemocný o této diagnóze neví a žije v naději. Pravda mu v ničem nepomůže a jen na zbývající měsíce života ho uvrhne do depresí.
Taky bych chtěl vědět svůj zdravotní stav a v Německu ti to i řeknou.
Já nevím jestli bych měla tu sílu chtít vědět co a jak, pokud je nějaká naděje nebo ne, protože té se člověk drží jak záchranného kruhu a do poslední chvíle se snaží věřit že to bude dobré. Na druhou stranu je fakt že když ví že mu zbývá jen pár měsíců či týdnů je těžké se s tím smířit ale má šanci možná napravit naposled staré křivdy a říct co nestihl ale chtěl. Je to těžké a jak říkám nevím jestli bych tu sílu na to měla….a myslím že to neví nikdo kdo je zdravý. I když si myslí že to dá levou zadní …..
[2]: To přece nemůžeš nikdy vědět, jestli mu pravda v ničem nepomůže. A že bude mít do konce jenom deprese? Asi se na to díváš jen moc svýma očima. Jsou jistě případy, kdy si naopak člověk může uvědomit, že mu zbývá jen omezený čas a podle toho se zařídil. Vím, zní to tak nějak blbě, ale víte jak to myslím.
A ke článku obecně: ono to není tak, že se musí i u nás sdělit zdravotní stav přímo pacientovi a ne rodině? Když normálně vnímá, rozumí atd.
Tak to já bych o svém zdravotním stavu taky chtěla vědět. Patřím mezi lidi, kteří nikdy neztrácí naději. A taky bych se snažila si ten čas tady nějakým způsobem prodloužit.
[5]: souhlasím. Někdo chce například po sobě tady něco zanechat – zasadit strom, napsat příběh, postavit dům, natočit film, pomáhat lidem…
… díky všem za názory. Jenom chci ještě říct (a vím, jak sobecký to je), že tenhle článek byl především o mně jako o člověku, který umírajícímu nemohl říct pravdu. Nemohli byste se vcítit do toho a říct mi názory i na tenhle úhel pohledu?
[1]: Já též. Akorát to teda těm příbuzným musím říct a musím doufat, že to budou respektovat.
[2]: Jasně, někoho by to asi zdeprimovalo, ale někomu by to otevřelo cestu k tzv. žití naplno. A moct si uspořádat nějaký záležitosti určitě taky není na škodu.
[3]: V ČR ne? Jak to myslíš přesně?
[4]: Ta rozporuplnost je samozřejmá i pro mě, ale vzhledem k tomu že jsem schopná vést svůj život dost neplnohodnotně, tak si nedokážu představit, že by mě ani jasná vyhlídka smrti nenakopla.
[5]: Nezní to vůbec blbě. Teda mně.
Hele, já to taky nechápu, že mu to neřekli doktoři. Jenže už nebyla příležitost se na to vyptávat zmíněný manželky a jejího syna. Možná někdy časem. Dneska, když mi dávali podepsat souhlas se seznamem lidí, kteří můžou být informovaní o mém zdravotním stavu, jsem se na to ptala doktorky, jestli je možný, aby mi neřekli např. o rakovině, ale řekli to jenom mojí rodině (za předpokladu že normálně vnímám), a ona mi řekla, že to možný není. Takže fakt nechápu ten můj případ z článku.
[6]: Naděje je krásná, ale někdy opravdu neexistuje. Snaha o prodloužení života je ale rozhodně možnost, jak bojovat aspoň v rámci lidských sil. Souhlasím.
Vcítit se samozřejmě jde, ale nikdy se nedá říct, co bych v té situaci opravdu udělal. To záleží na mnoha faktorech a často se to nedá předem odhadnout. Ale v principu bych se asi neuměl tvářit, že je to dobrý, když to tak není, byť by si každý člověk měl i v té nejbeznadějnější situaci ponechat kromě pocitu smíření i malou jiskřičku naděje v zázrak.
Nejak musím v princípe súhlasiť s Čerfom. Užil som si bohužiaľ relatívne veľa takýchto situácii. Najhoršie je, že po každýkrát vedel pacient lepšie, na čom je, než ja sám, než my okolo neho. Nezabudnem na jedenásť ročné dievčatko s jej otázkou
"Prečo práve ja?" – a jej nič nehovorili metastázy a podobné odborné termíny. Ona vedela sama, ako na tom je! Naozaj, keď tak teraz na tie prípady spomíam, vedel ten kandidát smrti zakaždým sám viac, než my, ktorí sme sa snažili, vlievať mu nádej. Ale na zázrak sme verili asi spoločne všetci. Truchlivý, dobre napísaný článok…
Chtěla bych znát pravdu o sobě, na druhou stranu nevím, jestli bych měla sílu říct krutou pravdu jinému člověku. Jedno vím určitě, nelhala bych na přímou otázku. Tohle je hodně složité téma, pravděpodobně neexistuje univerzální správná odpověď. Někdo je silný, pravdu unese, bude "vděčný", že dostal čas na uspořádání věcí vezdejších, jiného poznání úplně zničí a neporadí si s tím. Vážně těžké.
Některá lež se nazývá milosrdnou a některá pravda krutou, záleží na situaci a je těžké si správně vybrat…
[7]: Nevím jak je to v Čechách, já mám zdravotní pojištění v Německu a taky tam chodím k doktorům.
Veľmi smutné. Ja osobne by som asi pravdu vedieť nechcel. Uvedomujem si zbabelosť toho celého, ale myslím si, že by som to proste psychicky neuniesol. Na druhej strane dôvody, ktoré spomínaš Ty sú dosť závažné nato, aby som váhal. Správne by bolo vybrať si pravdu, ale aj tak by som si ju nevybral…
[8]: U rakoviny slinivky asi neexistuje ani ta jiskřička… I když jo… Věřím na zázraky.
[9]: Ty jsi doktor? Truchlivý vskutku je, díky.
[10]: Jo, asi máš pravdu, že univerzálně správná odpověď neexistuje. Zbytečně řeším, co už nezměním.
[11]: Jo, jo, určitě by se to mělo posuzovat individuálně.
[13]: Jestli tu pravdu fakt nechceš vědět, měl bys to domluvit s blízkýma. Člověk nikdy neví, ale ty jsi mladej plnej života, tak ho žij 😉
[14]: Říše zázraků začíná až tam, kde zhasne i poslední zbytek přirozené naděje. Taky v zázraky věřím. Ostatně, myslím, že se nemůže stát nic horšího, než že nenastanou a my už si to nejspíš ani nestihneme uvědomit.
[1]:
[2]:
[3]:
[4]:
[5]:
[6]:
[9]:
[10]:
[11]:
[13]:
Předem se omlouvám, jestli někomu vadí, že jsem ho označila a tím ho sem znova vtáhla.
Jenom jsem chtěla říct, že jsem se ptala na to, jak to přesně bylo s tím člověkem, o kterém je článek, a opravdu to bylo tak, že mu nikdo celý týden neřekl, že vlastně umírá. Dávali mu půl roku života, tak se jeho manželka jenom domnívá, že by mu to možná řekli při propouštění z nemocnice, ale toho už se nedožil… Ale jí samotné až teď došlo, že kdyby se vyloženě nešla ona sama zeptat primáře na podrobnosti, tak by to asi nikdo neřekl ani jí.
Já jsem z toho fakt docela bezmocná, protože takovej přístup doktorů se mi fakt nelíbí.
Já myslím, že umírající člověk tak nějak sám cítí, jak na tom je, jestli umírá. Chápu tvoje argumenty, ale je to těžký, víš. Můj kámoš měl rakovinu. Dokud jen tak chodil po doktorech, tak to s ním docela šlo, ale jakmile se dozvěděl diagnózu, úplně se tomu poddal a přestal s tím jakkoli bojovat, protože z toho byl psychicky dole. Doktoři nám říkali, že ta situace není až tak zlá, že když tím bude bojovat, že tu může být i roky. Tak jsme se zkoušeli ho nabudit, jenže on s tím prostě bojovat nedokázal a za pár týdnu zemřel. Kdyby tu diagnozu neznal, třeba by tu byl i o hodně díl…
[17]: "kdyby"… A někdo jinej by třeba zase bojovat chtěl, ale ani se nedozví, proti čemu by měl.
[18]: No právě, je to těžká volba a zapeklitá situace…