Pohřeb uzavřel jednu kapitolu z mnoha, ačkoli některé zůstaly otevřené, aby budoucnost pokračovala v jejich psaní, jiné zůstaly otevřené, aby v nich pozůstalí mohli číst. V obřadní síni krematoria nejdřív mluvil farář a po něm kdosi, asi řečník. Za účelem zadržení slz jsem přemýšlela nad vším možným. Truchlivá slova od pultíku se mi ale stejně dostávala do hlavy. Slzy mi stékaly po tvářích a byly to slzy smutku. Ne ale smutku po zemřelém, nýbrž smutku nad tím obřadem. A tak mě napadlo, že napíšu článek o tom, co bude zakázáno na mém pohřbu. A protože mě tady pár lidí zná osobně, třeba budou tak hodní a vzkážou to pak mojí rodině.
1. Zákaz jakéhokoli náboženského podtextu. K tomu, abyste se po smrti dostali do nebe, prý stačí, abyste byli pokřtění. To já jsem, ale nevybrala jsem si to. Když jsem byla miminko, vzali mě do kostela a polili mi hlavu svěcenou vodou. Určitě jsem brečela proto, že už tehdy jsem věděla, že se mi na tom něco nezdá. A čím jsem starší, tím víc se mi to nezdá. Nikomu jeho víru neberu („Bože chraň!“ řekla bych, aniž bych naschvál brala jméno Boží do úst), ale na mém pohřbu, prosím, neděkujte Bohu. Za nic. Vůbec ho nezmiňujte. Ani jeho kumpány. Nechci slyšet ani slovo o Panně Marii nebo Ježíšovi. Už vůbec nerecitujte otčenáš. Pokud chcete, odbuďte si tohle všechno ve své hlavě, budu vám vděčná.
2. Zákaz chvalořeči mojí osoby. Ještě o mně nic nepřečetli, a už teď vím, že mě budou chválit a vzpomínat na mě v dobrém. Možná se to tak hodí, ale já to nechci. Řekněte, že jsem byla tvrdohlavá, že vás to často štvalo a že jsme se kvůli tomu mnohokrát pohádali. Povězte všem, že to se mnou nebylo jednoduché. Sdělte shromážděným, že jsem jako každý člověk měla spoustu chyb a dopouštěla jsem se mnoha prohřešků.
3. Zákaz obřadu v krematoriu či kostele. Omlouvám se, že to komplikuju, ale domluvte mi to někde jinde. Co třeba nějaké hezké místo v přírodě? Je mi prostě proti srsti, aby moji pozůstalí čekali, až odejdou pozůstalí z předchozího pohřbu, a pak spěchali pryč, aby nebránili pozůstalým z následujícího obřadu. Taky se mi nelíbí to neosobní prostředí a ta čekárna nejbližších pozůstalých, kam se nahrnou, aby pak v řadě za sebou vešli do sálu. Snažila jsem se najít něco, co by se mi na tom líbilo, ale kde nic, tu nic.
4. Zákaz tzv. pohřebních písní. Ve stojanu na CD a na počítači po mně zbyde několik desítek hodin muziky, která se mi opravdu líbila. Nechte stranou autorská práva a sežeňte kvalitní reproduktory. Poslechneme si ji naposled společně. Kdybych umřela na rakovinu, přeci jenom udělám ústupek a jednu pohřební mileráda zkousnu: Závidím (Naďa Urbánková, složil v předtuše blížící se smrti Jiří Grossmann).
5. Zákaz navléknout mě do nejlepšího oblečení, které mám. V čem mě v té době uvidíte nejčastěji, to mi oblečte. Teď by to byly džíny a mikina, až budu starší, nejspíš se to pozmění. P. S. Já vím, že mě nejčastěji vidíte v pyžamu, ale tak bohémská nejsem ani já.
6. Zákaz přezdobené rakve. V jednoduchosti je krása, a tak se nenechte zlákat zlatým ani stříbrným kováním a krajkovanou vystýlkou rakve vyšívanou zlatou nebo stříbrnou nití.
7. Zákaz květin s černou stuhou, tmavým celofánem a podobnými smutečními prvky. Chci, aby si moji nejbližší většinu těch kytic odnesli domů, dali si je do vázy a nechali si jimi zkrášlovat obydlí, mysl i náladu. Uznejte, že se na konferenčním stolku nebude vyjímat smuteční věnec se stuhou „Loučí se rodina x“. Taky nemusíte dbát na český zvyk, že květin by měl být sudý počet. Je mi to absolutně jedno a matematika beztak nikdy nebyla mou silnou stránkou.
8. Zákaz tuctového parte. Otevřete mysl a nechte pracovat kreativitu. Formát A4 přeci není žádné pravidlo a černý rámeček kolem taky ne. Hoďte tam nějakou fotku a třeba nadějeplný citát od Angeliny Jolie. Nezapomeňte tuhle rozlučkartu naskenovat a poslat všem mým kontaktům z emailu a Facebooku. Vsadím se, že u některých jejich odpovědí se zasmějete nebo aspoň pousmějete.
9. Zákaz, aby základní informace o mém životě předčítal někdo cizí. Vím, že tentokrát chci opravdu dost, ale věřím, že se najde někdo, kdo bude ochotný o mně něco nahlas říct (přečíst). Zkuste se zeptat i mých přátel, jestli by do té slohovky něco nepřipsali, beztak mě znají nejlíp.
10. Zákaz povinného truchlení. Usmívejte se, prosím, protože se zase potkáme. Slzám nechte volný průchod, ale nenechte se strhnout žalostnými projevy druhých (doufám, že tam nebudou v extrémní míře). Berte všechno s nadhledem a nepohoršujte se, prosím, nad tím, jaké jsem to rozloučení chtěla mít.
Díky, že mi vyjdete vstříc a že mě necháte prosadit si svou. Taková já už prostě jsem.
…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Zakázáno“.
20 reakcí na „Pohřební zákazy“
Souhlasim. Pekny clanek. Libi se mi, ze je i prehledne rozdelen do bodu. Super
Veľmi zaujímavý pohľad na vec. Nesúhlasím síce so všetkým ale veľmi sa mi páči druhý bod. Rád by som bol, keby ľudia spomínali na mňa a nie pátosom a pastelkami z konského loja premaľovaný prízrak. Posledný bod ma tiež oslovil, aj keď trošku inak. Podľa mňa nech trúchli len ten kto to myslí vážne a ostatní nech sa tvária ako chcú. Načo pretvárku? Mne to už bude aj tak jedno …
V tomto ohľade som dosť zbabelý.
Z Tvojho článku mi to príde akoby si smrť brala celkom s humorom, čo ja povedať nemôžem
Článok je fajn napísaný a originálny čiže nemám žiadnu kritiku
Máš to moc dobře strukturované a pochopitelné. Taková jasná pravidla po mně nejspíš nezůstanou, takže rozloučení bude v mnoha bodech úplně jiné, než bych si představoval. Já budu tou dobou někde v dálce (výšce, hloubce) a budu se z toho děsu chytat za hlavu. A ti, co mě trošku znali, to o mě budou tušit, takže vlastně vůbec nebudou smutní
.
Ty umíráš?!
[2]: Taky jsem původně chtěla napsat, aby truchlili jen ti, kdo to opravdu myslí vážně, ale po zkušenostech vím, že na někoho ten obřad celkově působí tak silně, že brečí už jenom kvůli tomu, co se tam říká a jak to tam vypadá, aniž by to mělo něco společného se zemřelým. A kdybych zastávala názor "mně už to stejně bude jedno", tak bych ten článek ani nepsala. A s humorem se snažím brát všechno, ale zároveň i s respektem.
[3]: Není nic jednoduššího, než taková pravidla sepsat 🙂 Podle mě budou smutní i tak, kvůli tobě a navíc kvůli tomu obřadu. Ostatně jako jsem byla já.
[4]: Každým dnem jsem tomu blíž a blíž.
Každý hříšník přijde do nebe. 🙂
Nad tímto jsem ještě nikdy nepřemýšlela a je toho tedy dost co se musí zohlednit, velmi zajímavý článek…
[6]: To je věta, na kterou bych mohla napsat několikastránkovou úvahu! Spokojím se s otázkou: myslíš, že je to pro toho hříšníka odměna, anebo trest?
[7]: Já nad tím přemýšlím už dlouho, ale k článku (nebo celkově k formulaci těch přání a zákazů) mě nakopl až poslední pohřeb, kterého jsem se zúčastnila.
Asi před dvěma měsíci jsem byl na rozloučení se zesnulým v kostele. Na tom mě nejvíc udivilo, že obnášelo asi půlhodinovou litanii o Ježiši Kristu a o zesnulém tam z toho byla tak 1/10. Duchovní i takové příležitosti využijí ke své náboženské propagandě.
Líbilo se mně, jak kdysi Krampol vykládal o pohřbu hasiče, kde promluvil jeho kolega velmi stručně a jasně:
"Milý Tondo, byl jsi dobrý chlap, pěkně jsi stříkal, ale už jsi dostříkal."
[9]: Jako já jsem byla vychovávaná v křesťanství (i když tě to asi překvapí
), takže jsem do kostela chodila (a chodím kvůli babičce) několikrát do roka. Tím chci říct, že nechci kněze obviňovat z propagandy, protože aspoň ti, které já znám, to nemyslí zle. Jenže je prostě zvykem pořád dokola omílat pasáže z Bible, takže se to tak dělá i na pohřbech.
Krampola moc nemusím, ale uznávám, že historky a vtipy vyprávět umí. Tohle je rozhodně vtipný 🙂
Tvoje požadavky, co se má dít po tvé smrti, jsou poměrně vyhraněné. A dle mého názoru též trochu zbytečné, protože potom už ti bude stejně všechno jedno.
Já mám v tomto směru pouze jediný požadavek. Aby mé tělo nenechali nikde dlouho válet, protože rozkládající se mrtvola děsně smrdí a já bych tím smradem nechtěl nikoho obtěžovat.
[11]: Můžeš mi zaručit na sto procent, že mi pak bude všechno jedno? 🙂 Nemůžeš… Takže pojistek není nikdy dost. Nehodlám pak na sebe koukat z obláčku a říkat si, že takhle to bejt nemělo!
[12]: Podobné obavy měli i egyptští faraoni a proto většinu svého života věnovali přípravám na to, co s nimi bude po jejich smrti.
Já však zastávám názor, že člověk by se měl starat především o to, co s ním je za jeho života.
[13]: Zatím jsem s tím strávila asi dvě hodiny, tak snad ještě stíhám žít opravdovej život
Máš to pěkně vymyšlené. Já také nemám rád veškeré takové ty společenské obřady a náboženské kecy, ač v Boha věřím mi jsou také proti srsti.
Mým velikým snem je, aby až usnu navždy, aby si alespoň některá děvčata, co mě znají, při vzpomínce na mě, si večer trošku zaonanovala a rozloučila by se tak se mnou.
Proč ne pyžamko? To je na spaní přece to nejlepší.
[15]: Jo, tak to máš opravdu velkej sen
Nevím, jestli by mě ta myšlenka, že se dělám nad někým, kdo je mrtvej, trochu nevyváděla z konceptu.
A díky, že čteš moje starší články :*
[16]: Jo, když to řekneš takhle, tak to zní dost ujetě. Snad to zvládne alespoň některá.
Tvoje články jsou super, většina z nich se mi líbí.
[17]: Budu ráda i za komentáře u těch, který se ti nelíbí 😉
[18]: Neboj, budou.
Zajímavé