Měsíc: Listopad 2012

Prostě jsem to potřebovala. Nevím sice, co by se stalo, kdybych o to byla připravena, ale jsem si jistá, že by to nebylo nic příjemného. Potřebovala jsem to teď a tady. Byla jsem ochotná pro to udělat mnohé. Jenže nablízku nebyl nikdo, komu bych se oddala.

Seděla jsem v obýváku v křesle a na stolku před sebou jsem hypnotizovala horký čaj, aby mě alespoň on už konečně zahřál, ale nepopálil. Byla jsem sama a nic nerušilo moje myšlenky, jež mi v hlavě poletovaly sem a tam. Tím hůř. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na to, co jsem potřebovala. Kdyby tak tady teď byl On.

Jeho silné ruce mi neskutečně chyběly, představovala jsem si, jak brázdí na mém těle, jak mě hladí po vlasech a jak mě svírají tak, že se nemůžu hnout. Vybavovala se mi Jeho vůně a teplo, které z Něj pokaždé sálá. Skoro jsem mohla cítit Jeho dech u mého ucha, jak mě uvnitř šimrá.

Zavřela jsem oči a za chvíli už jsem nevnímala okolí. Neslyšela jsem klíče v zámku ani zabouchnutí dveří, natož kroky, které se ke mně pomalu blížily. Probudil mě přesně tím, po čem jsem celou dobu ve skrytu duše toužila.

To, co potřebuji, je prosté objetí.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „To, co potřebuji…“.

Její osobnost se samozřejmě vyvíjela od raného dětství, ale teprve ve dvanácti letech se jí začalo zdát, že se chápe. Víc si sama sebe uvědomovala a častěji nad sebou přemýšlela. V tom věku se z ní totiž stala žena. Alespoň podle dívčích časopisů. První menstruace, první sex.

Ne, nešlo o znásilnění. Zkuste pochopit, že některé dívky dospívají dřív než jiné, a tak můžou být připravené na první zásun mnohem dříve. A ani to pro ně nemusí být jakási velká událost. Hned pochopí, že jde prostě o sex. O radost. O bytí s někým jiným v těsné blízkosti. O uspokojení.

Přesně tak to bylo s ní. Netrvalo dlouho a přišla tomu na chuť. Uměla si to náležitě užívat, což se promítalo do samotného děje, do samotného přístupu k věci. Šla si za svým a neohlížela se. Muži z ní byli hotoví. Uměla si s nimi hrát, ale přitom zachovat jejich nadvládu, jejich mužnost. Nikdy neublížila jejich pýše, a tak se k ní rádi vraceli. Ona ale pořád objevovala a zkoušela, a tudíž se její seznam náhodných známostí rychle rozšiřoval.

Nezapomněla se nad sebou občas zamyslet. V mysli jí pak poletovala slova jako „děvka“ a horší, ale opravdu jí byla? Nepřebírala pouze náhled společnosti, která kdyby tušila její chování, odsoudila by ji na místě a bez velkého přemýšlení? Stejně jí to bylo jedno. Nikdo o ničem neměl ani páru a beztak to je její život. Jen její! Nikdo nemá právo ji zastavovat a obracet na jinou cestu.

A tak roky ubíhaly a najednou to bylo deset let, co se v ní poprvé někdo smočil. Teď už to opravdu byla dospělá žena. Její svědomí jí často nedávalo spát. Pořád se jí vracely vzpomínky na všechny muže a ženy, co se jí ocitli mezi nohama. Už dlouho pochybovala o správnosti cesty, na kterou se před lety vydala. Litovala, že se nenašel nikdo, kdo by ji vyslechl a navedl jinam.

Vinu ovšem nedávala nikomu jinému než sobě. A s ní bude žít i dál. Ale kdo ví? Osobnost se přece pořád vyvíjí, možná někdy objeví zase jiný úhel pohledu a všechno bude radostnější.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Moje osobnost“.