I když jsem to v minulém článku trochu zkrátila a napsala: „Pak už mi přišla jenom obžaloba z trestného činu,“ nešlo to tak rychle. Celé se to stalo skoro před dvěma lety a od té doby jsem byla několikrát na policii a u soudu. Policajti mi v životě v ničem nepomohli, takže s těmi se už tolik nepárám, i když moc příjemné to jejich sepisování skutečností není. Zvlášť proto, že neumí pořádně česky. Když po mně na konci chtějí podpis, nejradši bych jim k tomu připsala i známku a podtrhla všechny chyby. Naproti tomu u soudu jenom sedíte a necháváte advokáta sehrát svou roli.
Nejdřív mě zastupoval kamarád, ale dal mi jasně najevo, že mě z toho moc vysekat nechce, a tak jsem se trochu zoufale obrátila na Krutomývala, což je v mých očích ten nejlepší právník ze všech! 🙂 Doporučil mi advokáta z Prahy, a tak jsme to trochu rozpohybovali s různými lékařskými posudky a přizvali jsme do party pana docenta. Ten se mě z toho svým posudkem, který oponoval posudku sousedky, snažil dostat, ale bohužel to neobstálo. Zaplatila jsem mu přes 20 tisíc a šlo se dál.
Vypadalo to slibně, ostatně ani já jsem nemohla uvěřit tomu, že budu uznaná vinnou z trestného činu ublížení na zdraví, když přitom fyzická zranění nebyla skoro žádná. Trvalo je vyléčit 14 dní. Jenže sousedka se do toho vážně obula a nahrála to tak, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Neměla co ztratit, protože svoji práci, kterou vykonávala několik let, měla už brzy nuceně opustit. Do důchodu jí zbývaly asi tři roky, a tak jsem se přes známé dozvěděla, že už jinou práci hledat nebude. Bylo jí tudíž jedno, že zůstane doma o pár měsíců dřív a udělá ze sebe oběť a chudinku.
Mně po útoku souseda doktor taky napsal, že trpím posttraumatickou stresovou poruchou a dal mi doporučenku k psychiatrovi, ale když máte rádi svůj život, nehodláte ho kvůli takovým idiotům měnit. Potřebovala jsem chodit do školy a na brigádu a nechtěla jsem přijít o zbrojní průkaz. Kdybych do toho tehdy šla, mohla jsem čtvrt milionu dostat já od nich a mít třeba nové auto. Nebo samopal.
Místo toho se této šance chopila sousedka, a protože zákon říká, že když někoho vaše jednání omezí v životě na víc než šest týdnů, jedná se o těžkou újmu, musela jsem se bránit právě tomuto. Zatímco fyzická zranění bychom uhráli na přestupek, s posttraumatickou stresovou poruchou to bylo o dost těžší a trestný čin byl nasnadě. Sousedka si celou situaci vybavuje jako nejhrůznější zážitek v životě a je jedno, že stejná porucha podle různých příruček vzniká především po katastrofických a život ohrožujících událostech. Každý má jinou míru prožívání a sousedka se v tu chvíli bála o svůj život a katastrofická jí ta situace připadala. A soud tomu uvěřil.
Osobně jsem u soudu všehovšudy řekla asi pět vět, z čehož dvakrát zaznělo, že mě to celé mrzí, což tedy rozhodně pravda není. Mrzí mě tak akorát to, že budu muset těmhle hloupým sousedům zaplatit kolem čtvrt milionu korun plus nějaké další drobné pro pojišťovnu, právníka protistrany, svého advokáta, … Naskakuje to rychle. Pro potřeby obhajoby jsem se ale podřídila a soudci do očí řekla co nejlítostivěji, že už bych to nikdy neudělala. Myslela jsem to tak, že už bych to nikdy neudělala tímhle způsobem.
Že jsem byla uznaná vinnou jste už určitě pochopili. Konkrétně z § 146 trestního zákoníku, což je ublížení na zdraví, z odstavců 1 a 3: (1) Kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. (3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví. Dostala jsem podmínku na dva roky s dvouletou zkušební dobou. Po několika letech bych mohla požádat o výmaz z trestního rejstříku a třeba bych si mohla znovu udělat zbrojní průkaz, který mi zabavili, a začít tam, kde jsem skončila. Kdo ví, co bude.
Teď čekám na zprávu od svého advokáta ohledně možného odvolání. Těžko říct, jestli to má smysl protahovat. Mě už to moc nebaví a finančně vůbec netuším, jak to zvládnu. Zavařila jsem si pěkně. Utěšuje mě ale to, že až budou ti dva (sousedi) ležet na smrtelné posteli, moje peníze jim k ničemu nebudou a třeba si řeknou, že svoje životy mohli strávit i líp.
