Že máte přítele (přítelkyni), neznamená konec nezvyklým sexuálním hrátkám. Právě naopak! S kým jiným si konečně splnit ty utajované sny? Tak třeba sex na veřejnosti je pro většinu lidí lákadlem, které by neodmítli, ale ruku na srdce: Kdo vás opravdu může vidět třeba v zadýchaném autě nebo v parku na dece? Objevila jsem lepší místo – rozhlednu.
Tam totiž máte pocit, že vás vidí úplně všichni! Jistě, potřebovali by asi dalekohled, aby spatřili i to, jak vám vzrušením ztvrdly bradavky, ale váš dojem z celé situace to nijak nezkazí. Všichni jsou pod vámi, všichni na vás vidí zdaleka a na té samotné rozhledně, jejíž špici tvoří různé vysílače, je beztak nějaká kamera mířící na ochoz s online přenosem.
A tak se rozhlížíte do dáli, když vtom vás váš milý vezme zezadu za ruce a zdvihne vám je nad zábradlí, takže si připadáte jak Rose v Titanicu. Podlomí se vám kolena, ani ne tak závratí z výšky, jako z něj. Z toho člověka, který se k vám zezadu tiskne, a vy víte, že jste sice šedesát metrů nad zemí, ale přesto absolutně v bezpečí.
Otočíte se k němu a začnete ho líbat tak, že zapomenete, kde vlastně stojíte. Když si vás chce zády opřít o neexistující stěnu, leknete se a otevřete oči. On vás ale drží, a přestože vám nedovolí poodstoupit od okraje ochozu, začnete se cítit jistě a příjemně.
Ani se nenadějete a klečíte na mřížové podlaze, skrz niž lze vidět propast pod vámi. Vítr fičí a sluníčko nehřeje, ale stejně mu rozepínáte kalhoty a berete mu ho do pusy. Je to jako poprvé. S větším poryvem větru cítíte, jak se rozhledna třese, a ve vás se vzrušením chvěje váš přítel. Neodoláte a položíte se na záda před něj, protože z tohohle zážitku chcete vytěžit co nejvíc. On vám svleče kalhoty a pozorně je uloží pod batoh, aby je vítr nesfouknul. To samé udělá s těmi svými a pak už je celý můj a já celá jeho. Klouže ve mně a já nad ním vidím nekonečné nebe, on pode mnou hlubokou propast. Po chvíli se postavíme a on si mě opře o zábradlí, aby do mě mohl zezadu vstoupit. Vůbec nespolupracuju, protože se křečovitě držím madla a třeštím oči na koruny stromů pode mnou. Jakmile ho v sobě ale ucítím, zapomenu na jakoukoli úzkost. Užíváme si klidného tempa a nakonec se neubráníme dětinskému nápadu vystříkat se z rozhledny dolů. Pár sekund hledíme tím směrem a pak se s odřenými koleny a lokty a s nezapomenutelným zážitkem vracíme do údolí.
* Článek je přiřazen k tématu týdne „Čas říct sbohem“.