To je pořád:
je to zdravé!
je to přirozené!
je to obohacující!
Vždyť jo! Já chci polykat! Hrozně moc. Posledních pár dnů nedělám nic jiného, než že zkouším polykat. Jenže ono to nejde. Bolí to. Psychicky a ještě víc fyzicky.
První den to bylo úplně beznadějné. Ani podpora nejbližšího člověka nepomáhala. To, co se mi snažil vnutit do úst, bych mu nejradši plivla přímo do obličeje. Místo toho jsem všechno flusala do kapesníčků, které rychle zaplňovaly odpadkový koš a jeho okolí.
Druhý den už to ale šlo líp! Pár kapek jsem do sebe dostala a krk se uvolnil. Pořád to bylo nepříjemné, ale byla jsem ráda, že jsem trochu pokročila. Možná opravdu budu moct polykat cokoli, co mi kdo vnutí do chřtánu!
Třetí den už jsem zvládla skoro nemožné. Pusa mi přetékala teplou tekutinou a já polykala jako o život. Bylo to úžasné a po tolika dnech prázdna v ústech a krku i objevné.
Snad už bude všechno jenom lepší a já budu polykat jako jedna z nejlepších! Žádné kapesníky už nebudou třeba, nic nepřijde nazmar, všechno olíznu jazykem a polknu jakékoli sousto.
Jo a kdybych se zapomněla zmínit: mám angínu.