Všude kolem mě blikají diody. Je noc, ale z oken zakrytých elektrickými žaluziemi se line žluté světlo pouličních lamp. Čas od času zaslechnu houkat různé sirény, které ani neumím rozpoznat. Nad hlavou mi letí letadlo. Na ulici začínají být slyšet první starty motorů.
Probudí mě budík, který je nainstalovaný v mobilním telefonu. Na domácí meteostanici zhlédnu údaje o počasí. Zapnu notebook a chvíli na něm cosi štrachám. Dám vařit vodu do varné konvice. Na rádiu v koupelně naladím oblíbenou stanici. Umyju se pod sprchou, jež umí měnit nejen proud, ale i barvu podle teploty vody. Zaliju sáček s čajem horkou vodou. Z lednice vyndám snídani. Studený plátek chleba strčím do topinkovače. Po snídani vložím špinavé nádobí do myčky.
Opět sednu k počítači a civím do něj. Prstem jezdím po touchpadu, občas kliknu na klávesu.
Vlasy, které jsem si umyla, je třeba vysušit fénem. Potom beru do ruky žehličku na vlasy. Mezitím v různých fázích všemožné pomůcky a spreje, jež akorát lepí na rukou. Nalíčit se. Desítky věciček, ale používám z nich jen asi pět kousků. Nalakovat si nehty. Další sprej – aby lak lépe schnul.
Pustím televizi. Nic nedávají. Vypnu ji. Čekám, až bude čas jít na zastávku MHD. Kontroluji mobil. Nikdo nic. Už mě nebaví čekat, a tak se obuju a přivolám výtah. Sleduju čísla podlaží, dokud nejsem až dole, kde můžu konečně vyrazit na vzduch. Všude jezdí auta. Vzduch v Praze. Cestou na zastávku několikrát zkontroluju čas na mobilu. Na městskou čekám ještě pět minut, potom už mi do obličeje vyfoukne teplý smrdutý vzduch z výfuku a můžu nastoupit. Nejdřív ale stisknout tlačítko, aby se otevřely dveře. Sakra! V rychlosti odesílám SMS jízdenku. Ty dvě minuty, než mi přijde zpátky, jsem nervózní z případných revizorů. Teď už mě trochu rozčilujou jenom cestující, kteří mačkají „stop“ a chtějí vystupovat na zastávkách na znamení. Ráda už bych byla ve škole. Vystoupím z autobusu a dojdu k přechodu, kde mačkám tlačítko pro chodce. Čekám, dokud neblikne zelený panáček. Načasováno přesně na mou chůzi. S posledním krokem po silnici se objeví červená. Při vstupu do školy musím hledat čipovou kartu. Dveře se otevřely. Jdu si objednat oběd na další den, po několika letech se v tom zařízení stále nevyznám. Ukončit přiložením čipu. Knihovna – nemusí se na vás ani podívat, stačí přiložit kartu ke čtečce a vidí vás i vaše výpůjčky na displeji. Bazén – čip. Tělocvična – čip. Posilovna – čip. Knihkupectví – pokud chcete studentskou slevu – čip. Aspoň při odchodu ze školního areálu jste volní ihned.
Zajedu si nakoupit. V mobilu v poznámkách mám vypsáno, co potřebuju. Jednou rukou řídím nákupní košík a ve druhé držím telefon a při projíždění uličkami obchodu se do něj automaticky pořád dokola dívám. U pokladny hledám tu správnou kartu – platební. Málem bych zapomněla! Ještě tu zákaznickou! Z pokladny vyjede co nejvíc papírů a prodavačka mi je podává. „Nezapomeňte na kartičky se zvířátky!“ Jasně, beru je a myslím na to, že to jsou vlastně taky takové čipy. Už je cpou i dětem, jež k nim samozřejmě potřebují tu správnou čtečku.
Cesta domů. Od té poslední se nic nezměnilo, stále stejná tlačítka, zvuky i pohyby.
Přede dveřmi hledám klíče a postupně odemykám různé zámky. Bezpečnost především. Vybalím nákup a převleču se. Špinavé oblečení dám vyprat do pračky. Už teď se netěším na žehlení. Program, jenž prý nemačká prádlo a usnadňuje žehlení. Hahaha.
Zapnu notebook a čučím do něj, dokud nedostanu hlad. Předpřipravené jídlo ohřeju v mikrovlnce a za deset minut už jsem zpátky před obrazovkou. Ťukám a ťukám. Čas hrozně letí, i když na digitálních hodinách to není tak viditelné. Pípá mi upozornění, a tak polknu prášek. Chemie.
Chemie všude kolem mě. Technické vymoženosti, kvůli kterým mi utíká opravdový život pod rukama.
Jsem líná používat dokonce i moderní technologie. Jsem unavená. Jsem unavená jimi.
…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Lenost“.
17 reakcí na „Líná a unavená“
Ahoj 🙂
Môj blog sa dostal do súťaže "blog roku 2012" v kategórií art a design.
Chcela by som ťa poprosiť o tvoj hlas v ankete pod týmto článkom pre
"uspeakable.blog.cz" : http://blogroku.blog.cz/1210/14-kategorie-art-a-design
Ak mi tvoj hlas dáš, budem ti veľmi vďačná. Ak nie, tak sa prosím nehnevaj
za tento komentár 🙂
Nádherně napsáno. Souhlasím.
Budu ráda, když se podíváš na můj blog – dnes je poslední den hlasování ohledně nové povídky, viz motto (článek Getting Started).
Pěkne napsané :)) Prosím mohla by ses i kouknout na můj blog a třeba neco i okomentovat ? 🙂 tobě to zabere 1 minutu a mě to uděla radost na 10 minut :)) Děkuji 🙂
[1]: No to sorry, jseš bezpochyby talentovanej, ale taky poněkud vlezlej.
[3]: Ne, nemohla, nedalas sem odkaz. Naštěstí.
Díky. Vážím si toho :3
Až do konce jsem trnula, kdy se vynoří nějaký očipovaný sexman:))
Máš pravdu, dnes si bez techniky nejde dojít ani na záchod. Podle tvého popisu jsem zjistila, že už bych ani neuměla jezdit MHD:) To je fakt pekelec.
No a to se debatovalo o tom, jestli v dnešní doběnedávat malým dětem podobný čip jako mají psi….tak ve světle toho co se děje se tomu ani moc nedivím, jako idea to není zas tak blbý, ale zase ta představa je trochu no zavánějící béčkovejma americkejma scifi filmama….dítě na čip….
P.S. Taky jsem si kolikrát jízdenku přes mobil kupovala až v tramvaji, ale nicméně leta cestování po Praze bez lístku mne nechávala klidnou 🙂
[7]: No vidíš, čekala jsem, kdy se v komentářích objeví další návrhy a mě bude mrzet, že jsem na ně nepřišla sama 🙂 Já už teda v Praze potkala revizora dostkrát na to, abych jezdila spořádaně s nabitou OpenCard 😉
[6]: Ach jo, mám nálepku, co? 🙂
[8]: Kašli na nálepku….pořád si říkej že se má litovat toho co se NEUDĚLALO než toho co se udělalo….taky jsem potkala revizora asi celkem třikrát, naštěstí pokaždý jsem lístek měla :). Ale víc jsem toho najezdila bez nich a v pohodě….ale s těma čipama pro děti to dokonce proběhlo u nás tenkrát v té době jak ten slovenskej pedofil znásilnil a zabil toho malého klučinu. I když asi už by mu to nepomohlo, nevím jestli to měly být čipy které by pomohly sledovat pohyb dítěte či nějaké identifikační….ale jako nápad to zase až tak blbý není, zvlášť když si vezmeš co se v dnešní době ztrácí dětí a kolik úchylů s nařízenou léčbu se neléčí….
[9]: Přesně tohle je moje motto, už jsem to od tebe někde četla, takže vím, že i ty to následuješ 😉
Mám jako druhé motto dole u fotky Carpe diem :)…i když někdy to jde hůř si toho dne užívat, ale přece jen se na to alespoň snažím myslet….
[8]:
Ale houbeles nálepku:)) Prostě umíš dobře psát o věcech, o kterých se někdo (bohužel) stydí i jenom přemýšlet.
A i kdybys psala podle skutečných zážitků, tak je všechno ok. Jsi mladá, tak si opravdu užívej každý den a drž se motta od VendyW. Nikdy nelituju toho, co jsem kdy vyvedla:)
Vskutku máš pocit, že ti opravdový život utíká pod rukama nebo to byla jenom umělecká licence?
A na klasickou větičku "nikdy ničeho nelituji" jsem asi alergickej 🙂
[13]: To ale říkáš úplně špatně… Zní to "Lepší litovat toho, cos udělal, než litovat, žes něco neudělal." Takže "nikdy ničeho nelituji" je úplně něco jinýho, i když chápu, že když to pořádně nepromyslíš, tak se to takhle povrchně pochopit dá. A hlavně tě asi zmátla mengano.
K tomu, jestli jsou mý články založený na pravdě, případně z kolika procent, se tady nechci příliš vyjadřovat, ale až někdy budeš pode mnou, nade mnou, za mnou nebo aspoň vedle mě, můžu ti to soukromě zodpovědět 🙂
[12]: Ty opravdu nikdy nelituješ ničeho, cos kdy vyvedla? 🙂
[14]: Já málokdy říkám něco úplně špatně! 🙂 Převzal jsem slova menganina a mnohých dalších, kteří to říkají přesně tak, jak jsem napsal já.
[15]: Já myslela, žes to myslel na mě, tak jsem ti to chtěla osvětlit 😉 Ale asi jsem moc vztahovačná. Taky si myslím, že "nikdy ničeho nelituju" není zrovna správnej přístup.
No ono to fakt vypadá, že za pár let budeme očipovaní všichni. Moc hezky napsané. Je zvláštní, že čím je člověk "chytřejší", tím potřebuje více technologie.