Rubrika: TT (témata týdne)

Tenhle článek není o tom zvířeti jménem jak! Takže kdo to čekal, může být zklamán. A kdo přesně tohle nečekal, může být překvapen, že někdo něco takového čekal. Tento článek je o tom, JAK být.

Buďte prostě sví.

Myslím to vážně. Je to opravdu takhle prosté. V jednoduchosti je přece krása. A co může být jednoduššího než se chovat přirozeně? Nemůžete v sobě pocítit tu pravou radost nad svým životem, dokud se nesmíříte sami se sebou! A pokud vám to nejde, nebojte se, jednou najdete sami sebe. A budete šťastní. Spokojení. S úsměvem na tváři a jiskrou v oku. Ovšem že ne tou, co odlétává třeba z ohně…

Hleďte na svět s optimismem.

Tečka.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Optimismus v dnešní době“.

Že mě pozná. Konečně. Že já poznám jeho. Konečně. Že se naše pohledy střetnou a oba v tu chvíli pochopíme. Že teď už bude všechno tak, jak má být. Že už od sebe nebudeme chtít odvrátit zrak. A že když budeme muset, bude nám v tu chvíli něco chybět. Ten druhý.

Že bude vědět, že mě má. Že já ho budu mít. Že to bude jistota. Že nebudeme pochybovat. Že si budeme jistí. Námi.

Že budu jeho. Že bude mým. Že budeme my. Napořád.

Že se ke mně nakloní. Že pocítím jeho přítomnost. Že se budu toužit naklonit i já k němu. Že budu toužit. Po něm. Že bude toužit. Po mně.

Že mi pošeptá do ouška. Že mě pohladí po vlasech. Že mě vezme za ruku. Že mě obejme. Že mi dá pusu na čelo. Že mi dá pusu na tvář. Že mě políbí na ústa. Letmo.

Že se k mým rtům přitiskne. Že je pro něj pootevřu. Že bude cítit můj horký dech. Že se mi přitom bude dívat do očí.

Že v nich uvidím něhu. Že mi dá ruku kolem pasu. Že si mě přitáhne k sobě. Že se mi podlomí kolena. Že ho budu vnímat. Vášeň.

Že mě bude milovat. Že ho budu milovat. Že se budeme milovat. Nejvíc.

Že se to všechno stane. Snad.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Mám svůj sen“.

Já nechci mít žádná tajemství. Když se mě zeptáš, tak ti odpovím. Opravdu. Popravdě.

Nezáleží na typu dotazu. Ty se ptáš, protože se to chceš dozvědět. A já jsem to prožila proto, aby to můj život změnilo. Chci o tom mluvit. Chci slyšet tvůj názor, tvoje mínění. Jak bys to posoudil? Jak bys postupoval? Kde bys odbočil jinak a kam bys došel?

Stále čekám na otázky. Je tak snadné mluvit o sobě.

Když se mě zeptáš, nasadím nejdřív ten výraz. Jako bych nechtěla nic prozradit. Nechám se chvíli přemlouvat, je příjemné vidět, že máš zájem se o mně něco dozvědět. Ale umírám touhou ti všechno co nejdříve říct! Konečně se můžu vyjádřit, konečně ses zeptal, konečně se to dozvíš. Dám do té odpovědi všechny podrobnosti, každý detail, nic nezamlčím. Připojím i moje pocity, moje myšlenky. Chci, abys věděl všechno. Abys o mně měl úplný obrázek. Nechci nic zatajit.

Tajemství jsou k ničemu, když se o ně nemůžeš podělit. K čemu je ti tvoje vlastní soukromé tajemství? Stejně ho chceš někomu říct. Doufáš, že objevíš někoho, kdo by si ho rád poslechl a komu bys ho říct mohl. Ale je to těžké, a tak tvé tajemství stále čeká na vyřčení nahlas.

Časem dokonce některá tajemství ztrácí na své tajemnosti. V tu chvíli zalituješ, že ses o něj s někým nepodělil rovnou. Měls to udělat hned. Příště to udělám hned!

Už žádná tajemství. Zeptej se mě, na co chceš. Nic není tabu. Povím ti do očí cokoli. Ptej se…

… tedy – takhle by to fungovalo v jiném světě. Ve světě bez různorodých tajemství, která mají raději zůstat skryta.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Tajemství“.

Zničehonic se objevím. Mám to v povaze. Cestuji do všech zákoutí. Vnímáš mě pokaždé jinak. Přitom jsem neviditelná.

Nemůžeš mě uchopit. Ani přelstít. Mnozí se o to snaží. Ale já vyhrávám. Žiju, i když utlumena. Možná přežívám. Jsem tak spokojena. Cestu si nevybírám, prostě se šířím. Nejlépe kamkoliv. Jenže ani já nemám tolik sil, abych mohla zaútočit naplno. Tak, jak bych si to představovala ve svých snech. Ambice mám, snažím se prodírat touhle nesnadnou cestou vpřed. Někdy se i vracím zase zpátky. V mém případě nejsou kroky dopředu tím nejdůležitějším. I návrat je cílem.

Cíl, ten mám určen prostě. Je jím uškodit. Zdá se, že na prvním místě škodím fyzicky. To je ale omyl. Má největší síla je ublížit lidské psychice. Když jsem silná, dokážu přimět mozek mojí oběti, aby nemyslel na nic jiného kromě mě. Stávám se pak hrozivou. Nevítanou. Proklínanou.

Někteří se se mnou smíří. Slaboši. Pak se tak potuluju a ztrácím motivaci. Nikdy ale nebloudím. Nemůžu ani, když cestu ani konkrétní cíl nemám určeny. Moje cesta i cíl jsou abstraktní. Jako celá moje existence. Je mi tak dobře. Když se mi chce, zaútočím. Je to nahodilé. To jenom lidské mozky si utváří statistiky a domnívají se, že nade mnou můžou vyzrát. Mě nevysledují. Jsem nenápadná a přitom o mně každý ví, pokud si tak umanu. Jsem sama sebou ohromena.

Jak dokážu měnit podoby. Jak umím měnit osudy. Jak se mi vede v mém poslání. Jak jsem výjimečná. Nepochopená. Nestálá. Neodhadnutelná. Skrytá. Odhalená. Někdy nekončící. Jindy probleskující.

Jsem bolest.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Cestování“.