Zamilovala jsem se. Bylo mi 16 a náš učitel češtiny, ačkoli nebyl žádný krasavec, mě neskutečně okouzlil. Asi proto že mám český jazyk taky ráda a že on o něm uměl mluvit dost poutavě. Při hodině jsem jen seděla a upírala na něho svůj zrak. Po pár hodinách jsem si uvědomila, že se někdy přestávám soustředit na obsah jeho slov a začínám si představovat, co bychom u té tabule mohli všechno dělat. A na jeho učitelském stole. A na mojí lavici. Na parapetu. Na židli. Pod portrétem Václava Klause. Všude.
Po pár měsících se v naší škole dostavělo nové křídlo a pan profesor, jak jsme všem říkali, i když takový titul neměli, získal nový kabinet přímo v nové školní knihovně v podkroví. Nádherné místo, které mi do hlavy vnuklo další a další představy. Neměla jsem ale odvahu něco zkusit. Přeci jen to byl můj učitel a sám mi větší náklonnost najevo nikdy nedal. Musela jsem počítat s tím, že na konci čtvrtého ročníku před ním budu sedět u maturity a nebylo by záhodno si u něj jakkoli pokazit reputaci.
Jenže je něco silnějšího než láska a lidská přitažlivost? Mně to tehdy opravdu připadalo jako láska a myšlenky na sex s tím souvisejí. Pan profesor byl vysoký a docela statný, i přestože měl velmi úzká ramena, což zpětně nechápu, jak se mi tenkrát mohlo líbit. Bylo mu něco přes třicet a měl líbezně podmanivý hlas a působivou intonaci. Mohla bych ho poslouchat celou noc.
Po vyučování stojím před dveřmi školní knihovny a váhám. Nakonec vejdu do velké otevřené místnosti s mnoha policemi s knihami. Všude jsou trámy a střešní okna a celý prostor se zdá přímo magický. Na konci knihovny má své místo pan profesor. Trochu zakryté regálem, ale vidím část jeho postavy, že tam sedí a něco píše. Projede mnou vlna vzrušení a udělám pár kroků kupředu.
„Dobrý den, Lucie, co vás přivádí?“ osloví mě a já si uvědomím, že jsem si bláhově nepřipravila žádný důvod své návštěvy. „Dobrý den, pane profesore, jdu se podívat na knížky. Co děláte?“ zeptám se, jako kdybychom snad byli staří známí a povídali si takto běžně. Pousměje se, zaklapne třídní knihu v modrých deskách a vstane. Cítím, jak vlhnu, když stojí tak blízko u mě a v hlavě se mi promítají různé střihy našeho možného budoucího života – jdeme parkem a držíme se za ruce, starám se o jeho dvouletou dceru, procházíme svatebním špalírem poté, co jsme si řekli „ano“…
„Lucie, knihovna je zavřená, už jsou tři hodiny,“ pronese a dojde zamknout dveře. Uvědomím si, že má pravdu a že v celém podkroví vlastně nikdo jiný není. „Nezdržuju vás?“ zeptám se ho jen tak, aby řeč nestála. Mezitím dojde zpátky ke mně a cíleně sáhne po růžové knížce, kterou už jsem viděla v hodině češtiny. Maupassant. Asi. Autorství nebylo nikdy prokázáno. Neteře paní plukovníkové. Kniha plná erotiky, jejíž čtení na hodině mě nenechávalo v klidu sedět. „Nechcete si, Lucie, přečíst třeba tuhle?“ zvedl obočí a já si uvědomila, že ještě od nikoho moje jméno neznělo tak nádherně. „Pane profesore, jak se vám líbí váš nový kabinet?“ otázala jsem se ho a knížku si od něj vzala do rukou. „Máte tady krásné trámy, vypadá to skvěle!“ pochválila jsem nové prostředí a na jeden z trámů vycházející od podlahy až ke stropu jsem položila dlaň. Přistoupil ke mně a opřel mě zády o dřevěný trám. Jakmile se mě dotknul, málem jsem vybuchla. Tohle počáteční vzrušení, to je důvod všech nevěr. Tohle nezažijete s někým, s kým jste několik let.
„Lucie,“ opět pronesl mé jméno způsobem, že jsem mu visela na rtech, „proč jste opravdu tady?“ zeptal se a já věděla, že tohle je rozhodující chvíle. On si přece jako učitel na střední církevní škole nemůže dovolit jen tak si něco začít se studentkou. Chce si být aspoň trochu jistý, že to tak opravdu chci i já. Že za hodinu nepoběžím za třídní a nebudu si stěžovat. „Pane profesore, proč byste chtěl, abych tady byla?“ trochu jsem ho škádlila, protože jsem za nic na světě nemohla říct pravdu – že ho miluju a že s ním chci být. „Lucie,“ oslovil mě a viděl, jak se mi zvedly koutky úst, když jsem zase uslyšela své jméno, „když budete chtít, abych přestal, řekněte to!“ důrazně mi poradil. „To se nestane,“ vydechla jsem, když jsem ucítila jeho rty na svém krku.
Ruce mi položil na boky a pomalu je sunul nahoru, až se dostal pod tričko na holou kůži. Své rty přesunul na ty moje a poprvé jsme se políbili. Podívali jsme se tomu druhému do očí a já se zamilovala ještě víc. Co si asi myslel on, na to se ho jednou zeptám. Stále jsem měla za zády sloup a on se na mě tlačil zepředu. Byla jsem v sevření a v očekávání toho, co přijde dál. Z rukou mi vzal knížku a něžně ji položil stranou. Láska k literatuře se v něm nezapře. Pak mě pohladil po tváři a já si to vyložila tak, že láska ke mně se v něm taky nezapře. Vtom mě prudce otočil čelem k trámu a zatímco předloktím si mě tam přidržoval, druhou rukou si rozepínal pásek a kalhoty. Udělala jsem to samé a nechala jsem džíny spadnout ke kotníkům. Cítila jsem jeho pohled na mém zadečku a trochu jsem si přešlápla, abych měla nohy víc od sebe. Dlaní se mi zabořil mezi nohy a i přes kalhotky musel cítit, že jsem úplně mokrá. To chlapa potěší, ne?
Stáhnul mi červené kalhotky a slyšela jsem ho, jak si nasazuje kondom. Konečně dospělý muž, který myslí na všechno. Za tu chvíli v jeho kabinetě jsem ho milovala třikrát víc než před příchodem. Pak se svým penisem prodral mezi má stehna a párkrát mi po ní zvenku přejel celou svou délkou. Nikdy mě ani nenapadlo, že takhle by se to mohlo dělat, ale v tu chvíli to bylo to nejlepší, co jsem kdy pocítila. Když ho měl ode mě úplně mokrý, pomalu ho vsunul do mě. Těch pár vteřin, kdy do mě pronikal hlouběji a hlouběji, bylo nepopsatelných. Kdybych nevěděla, co je to orgasmus, myslela bych si, že tohle – teď a tady – je ono.
Vytáhl mi ruce nahoru a jednou svou velkou dlaní mi je držel přimáčknuté na sloupu. Moje prsa narážela do trámu v rytmu, který si sám určoval, když si mě zezadu vášnivě bral. Špulila jsem na něj zadek a jeho rychlý dech cítila vzadu ve svých vlasech. Pak mi pustil ruce a provlékl je zepředu mezi moje nohy. Hrál si tam se mnou svými prsty a přitom do mě stále narážel. Bradu si opřel zezadu o moje rameno a soustředil se na mě. Věděl, co dělá a já to na něm zbožňovala.
„Ještě!“ vykřikla jsem, když jsem pocítila, že se jeho ruce chtějí vzdálit. To ho vyburcovalo a párkrát do mě mocným přírazem strčil svého ptáka, zatímco mě stále hladil po klitorisu. Udělala jsem se tak, že kdybych na takový orgasmus měla tlačítko, nedělala bych celé dny nic jiného, než ho mačkala. Jeho mokrá dlaň se objevila na mých ústech, ani jsem to hned nezaregistrovala. Asi mě chtěl trochu utlumit, ale já ani nevěděla, že jsem vykřikla nebo hlasitě vzdychla. Byla jsem mimo. Podél trámu jsem se svezla na zem a lehla si na záda. Na nic víc jsem neměla síly. Skrčil mi nohy v kolenou a opřel je o mou hruď. Vzápětí do mě zase vklouznul a já ho cítila hrozně daleko v sobě. V téhle poloze mě jeho přírazy bolely, jak pronikal hluboko, ale jeho výraz říkal, že teď už by ho nezadržely ani moje případné protesty.
„Pane profesore,“ oslovila jsem ho udýchaně, „udělejte se do mě!“ Hlava mu spadla níž a já ucítila, jak ve mně jeho penis pulsoval. Počkal asi pět vteřin a pak ho ze mě opatrně i s plným kondomem vytáhl. Odešel se otřít ke svému stolku a já se začala oblékat, protože mi na podlaze už byla zima.
Akorát jsem si přetáhla tričko přes rozcuchanou hlavu, když ke mně ještě nahý přistoupil: „Lucie, škoda že vás nemohu oznámkovat za tohle.“ Uculila jsem se a nezmohla se na kloudnou odpověď. Přitom jsem nic neudělala, zpětně si připadám až hloupě, že jsem nebyla víc aktivní.
O pár měsíců později na maturitním plese ke mně přicupitala jeho roztomilá dcerka a do střevíčku, kam jsme sbírali mince – většinou koruny a dvoukoruny, mi dala dvacetikorunu. Podívala jsem se na pana učitele a ten na mě zdálky mrknul. Tehdy už to pro mě bylo jen milé gesto. Už jsem milovala někoho jiného.
A teď? Miluju zase někoho jiného, ale na pana profesora si někdy vzpomenu a přemýšlím, jestli ho do jeho podkroví nepřijet navštívit. Co by asi řekl? Co by se stalo po patnácti letech?
* Článek přiřazen k tématu týdne „Zavřeno“.
22 reakcí na „S učitelem v kabinetu“
Wau, dobrá povídka! Rozhodně víš, jak čtenáře rozpálit!
[1]: Nejenom čtenáře!
Na takový povídky nejsem a na slova "ještě" a "pták " jsem v takových povídkách alergická . Nicméně proti gustu..
[3]: Přesně. Proti gustu… Čím nahradit to druhé slovo, mi klidně můžeš poradit.
[4]: no přece měl "pana profesora "
Takové konzultace z literatury se vryjí do paměti (a třeba i jinam).
.
A ta představa parapetu
Parádní povídka, přečteno jedním dechem, úplně jsem si ten děj živě představovala
Jak to tak čtu, nemůžu se zbavit dojmu, že jako středoškolský učitel jsem dělal něco špatně
.
Jestli takhle tráví odpoledne účové češtiny, to se divím, že porád jenom chtějí zvyšovat platy…
[5]: Néé, no tak! To ne, takhle to zase nemám ráda já.
[6]: Ten široký nízký parapet u velkých oken, odkud je krásně vidět ven (a tím pádem taky dovnitř), ten se ti zalíbil?
[7]: Tak to máš pěknou představivost a jsem potěšena. 🙂
[8]: Máš pořád klíče od kabinetu?
[9]:
Kdybych byla učitelka, takhle bych odpoledne trávila já. Nejspíš dokud by mě nezatkli.
Mám to na bříšku, musím pod sprchu a to jsem tam chtěl jít až večer.
[11]:
Jak jen mě můžeš uvést do rozpaků poté, co jsem napsala takový článek? 
Povedlo se ti to. Každopádně je to pro mě lichotka, díky, že to čteš tak pečlivě, aby to na tebe mělo takový vliv. 
[12]: Tak mě není těžké vzrušit. A jako bylo to fajn, fakt jsem si to užil.
Konečně jsem pochopila, proč jsme měli na zdrávce jediného vyšeptalého profesora před důchodem, jinak samé ženské
Pěkná, poutavá povídka.
Taky jsem si to dost živě představovala.
[10]: Ano, a přitom sledovat cvrkot na ulici. Akorát v těchto dnech je tam mrtvo
.
[14]: Žádný další chlap by to vypětí nezvládl, jo?
[15]: Tak to mě těší a snad ses taky potěšila.
[16]: Trochu bych se bála, že to okno rozbiju a propadnu na ulici.
Né, tohle mi v mém celibátu nedělej…. Zase budu mít divoký sny…. No, jednoho jsem znala, kterej to zvládnul hned dvakrát za sebou a po malém oddychu ještě jednou.
Bohužel už to patří minulosti. Ale hezky se na to vzpomíná i když to vzpomínání zatím ještě dost bolí tím, že už se to nikdy nestane… je to ještě totiž dost čerstvé. 
A to je pěkné! Konečně žádný virus, žádné roušky, ale nakažlivé vzrušeníčko. Zastupuji pondělního kolegu a ten by určitě souhlasil – zařazuji do výběru, lidi potřebují přijít na jiné myšlenky
[19]: Super, díky. 🙂
[18]: To je mi líto, ale až to trochu přebolí, aspoň zbydou pěkné vzpomínky. 🤗
Jestli si tohle fakt zažila, tak to jdeš pak s každým, takovou bych nechtěl ani za nic. No jo, samý šukání, to je celej zasranej českej národ tohle. A hned prý téma týdne, to je vidět, jak jsou zde admini úplní blbci a neumí ocenit normální a kvalitní články!
Dobrá konzultace, z té člověku v hlavě něco zustane