Proti rozsudku okresního soudu jsem se odvolala. Nechtěla jsem si vyčítat, že jsem to ani nezkusila. Sice se pořád točím v začarovaném kruhu a taky to pro mě znamená další náklady na advokáta, ale ta šance… Ta je k nezaplacení.
Bohužel to nevyšlo. Krajský soud potvrdil rozsudek toho okresního a soudce ke mně ještě měl spoustu připomínek: „Žena vašeho věku a vzdělání by měla vědět, že takhle se spory neřeší.“ Hmm, pane, zkuste si takhle pod tlakem žít několik let sám a pak si popovídáme. Nahlas jsem ale zbaběle (nebo chytře) zopakovala, že mě to mrzí a na soudce jsem hodila výraz okoukaný od Panny Marie.
Poslala jsem tedy sousedce na účet celkem skoro čtvrt milionu, zadlužila se a ještě víc posmutněla. Když si člověk představí, co za to mohl mít a hlavně že tím neovlivnil jenom sebe…
Aby toho nebylo málo, tak se po pár týdnech protistrana opět ozvala s tím, že chtějí zaplatit ještě další náklady (např. cestovné), o kterých by jinak rozhodoval zase soud. Tentokrát už by nešlo o trestní právo, ale o občanskoprávní. Z toho jsem kdysi na Policejní akademii ČR, kterou jsem studovala, dostala jedničku u zkoušky. Ironie. Alma mater by ze mě teď nadšená nebyla. Poslala jsem jim přes 30 tisíc rovnou. O další soudní jednání fakt nestojím. Zaplatila jsem i právnímu zástupci sousedky jeho vytoužených 5 tisíc, které si účtuje za sepsání a poslání dopisu, o kteréžto částce minulý soud rozhodl, že je vyloženě nemorální a neuznal mu ji. Tentokrát by ji nejspíš neuznal zase, ale musela bych platit náklady na soud, které by se vyšplhaly až na polovinu jistiny, a tak by se to stejně celé finančně vyrovnalo a pro mě by to byly akorát nervy navíc. Už je mi jedno, jestli dám 15 tisíc sousedce a dalších 15 tisíc připadne zase jí, jejímu právníkovi nebo soudu. Ať se s tím udáví, kdo chce.
Nepříjemné je, že teď nevím, jestli se za pár týdnů zase s něčím neozvou. Trvalé následky by sousedka mít neměla, bylo to rovnou řečené v lékařských zprávách, ale kdo ví, jestli si zase něco nevymyslí.
Taky se mi pořád neozval advokát s vyúčtováním. Nemám ani představu, jestli po mně bude chtít pár desítek tisíc nebo jestli jeho odměna třeba nepřesáhne částku, kterou jsem platila i sousedce. Plánovat budoucnost se takhle moc nedá.
11 reakcí na „Odvolání“
Tak jsem si to celý prolítla… no plně, zcela plně chápu, že když už to nešlo řešit jinak, člověk zatoužil udělat aspoň něco a násilně. Já to fakt chápu. Chápu ale i slova soudce a… vím moc dobře, že i když nakonec reálně žádná újma prakticky nevznikne, tak to ničemu moc nepomůže. Jsme taky měli případa, kterej ve výsledku oběti neudělal vůbec nic (ani tu pracovní neschopnost), ale protože to zjevně řešil násilím místo jinak, obžaloby nezproštěn. A trestní řízení jsou hodně drahý vždycky i bez náhrady škody. Tady byla smůla už to, že jak napadl on tebe byl "jen" přestupek. Protože na přestupcích vždycky vyřeší prd, takže jim to akorát zvedlo sebevědomí.
Moje milá, tohle je strašný, ta bezmoc vůči soudnímu aparátu, bezmoc vůči blbosti druhých. Naprosto tě chápu, těžko snáším veškeré nespravedlnosti (teď si jich budu v práci užívat hafo, neboť jsem už odmítla si nechat srát na hlavu a chtěla jsem objektivitu pro obě směny) těžko se normální člověk proti tomu obrňuje, stokrát si může říkat že v právu byl on, prostě vždycky tě to semele psychicky a shodí na dno. Boj proti lidské blbosti je strašně těžký a málokdy se podaří vyhrát a dočkat se spravedlivého zadostiučinění… Budu ti držet palce ať už se ta záležitost konečně uzavře.
Souhlasím s VendyW – ta bezmoc je deprimující.
Znám takovou bezmocnost, i když bohužel ve zcela jiné situaci. Ve které nic jiného než bezmocnost není.
Držím palce ať to aspoň nějak dopadne.
To snad lépe by bylo se odstěhovat.. poku by ovšem byla taková možnost…
Nuž, čo si zasiala si aj zožala 😐
Nu, co naplat. Podtrhnout, sečíst, vyhodnotit jako cenné ponaučení a jít dál, nic jiného se s tím stejně dělat nedá. Pocity nespravedlnosti jsou na nic, jen svádějí na různá myšlenková scestí. Máš jiné a podstatnější věci před sebou, o ty jde. Zpětně to jednou budeš brát jen jako epizodu, nočního komára, kterého se nepovedlo chytit, tak do rána pískal a štípal a pak se sluncem nového dne zcepeněl od přežrání. Další noc už bude klidná. A takových nových fajn dnů ještě bude!
Uf, teda ale to je náročné čtení. Myslím tím, ten celý příběh. Musí být hrozné v něčem takovém vyrůstat. A smířit se s tím, že když napadl on Vás, tak to byl přestupek za pět stovek. A hlavně ten "teror", co jste měli stabilně a dlouhodobě kvůli němu, nějak jsem čekala, že k tomu soud přihlédne no. Ale zase samozřejmě – mlátit důchodkyni železnou tyčí, to asi není úplně dobře obhájitelné.
Se soudem žádnou osobní zkušenost nemám, a to ani jako divák, ale co jsem viděl třeba v nějakých inscenacích, deprimující je, jak s člověkem jednají jako s kusem hadru, mluvit může, jen když je tázán a na co je tázán, v takovém podřízeném postavení těžko může něco říct ze svého pohledu. A ti advokáti jsou také pěkné pijavice, svému klientovi třeba vůbec nepomůžou, ale zaplatit si dají vždy a asi i ne málo.
Přeji ti, ať už toto jednání je definitivní tečkou. Co se týká peněz, vždy jsou nějaké ztráty, ale i zisky, tím se to srovná.
[9]: Vždycky se můžeš vyjádřit ke každému důkazu a každému tvrzení ostatních a když chceš něco říct (a samozřejmě neskáčeš nikomu do řeči), nikdo ti nikdy nebrání zeptat se soudce, jestli by ti dal slovo nebo jestli bys mohl něco dodat. Někteří soudci můžou mít… hm… velmi nepříjemný přístup, ale to je pak z důvodu jejich osobnosti, ne z důvodu, že se to vůbec nesmí.
[10]:
[9]:
Jako jo, vyjádřit se můžeš, ale já, přestože nejsem zrovna nesmělá, jsem měla co dělat s tím, abych vůbec řekla to, co jsem chtěla (asi pět vět). Naštěstí se mě soudce ještě doptal, ale jinak bych ani neřekla jednu důležitou věc. Je to prostě velký nátlak.
Viděla jsem nepříjemného soudce v seriálu Uzamčený svět (na ČT v archivu můžete kouknout) a musím říct, že kdybych tam měla toho, tak brečím celou dobu.