Jo! Tak trochu nedočkavá už jsem byla, když mě nechal čekat dvě hodiny. A to jsem chtěla jenom sex! Snad radost pro oba, ne?
Taková vyzývavá SMSka, jakože na něj čekám v postýlce. Z toho je snad úplně jasný, o co mi jde, ne?
Domluveno, že dorazí v osm. V půl osmý jsem připravená a čekám.
V půl devátý končí doba, do který jsem byla ochotná prominout zdržení, ať už k němu došlo kvůli čemukoliv.
V devět už fakt nechápu, o co, sakra, jde.
V půl desátý se začínám bát. Co když se něco stalo? Představuju si – jako správná hysterka – milion různých scénářů, jeden nepravděpodobnější než druhej.
Rozhodnu se snížit k tomu, že napíšu další zprávu, i když řada je na něm. Jo! Pořád to beru tak, jako jsme to brávali ve třinácti – já psala naposled, tak je řada na něm! Fajn, odešlu výstrahu, o co jako jde…? Nic…
Teď už se fakt obávám, že se vážně něco špatnýho stalo. Mám chuť jet za ním. Po půl hodině pípne mobil.
Usnul. Žádná omluva za zkaženej večer, za dvě hodiny čekání na nic. Nic.
Diví se mi někdo, že jsem byla tak trochu nedočkavá? A když jsem se nakonec dočkala, bylo mi to k něčemu? A myslíte si, že se příště budu zase snažit, abysme měli pěknej večer o samotě? Tsss…
…
Článek je přiřazen k tématu týdne „Nedočkavost“.