Nebloudím

Zničehonic se objevím. Mám to v povaze. Cestuji do všech zákoutí. Vnímáš mě pokaždé jinak. Přitom jsem neviditelná.

Nemůžeš mě uchopit. Ani přelstít. Mnozí se o to snaží. Ale já vyhrávám. Žiju, i když utlumena. Možná přežívám. Jsem tak spokojena. Cestu si nevybírám, prostě se šířím. Nejlépe kamkoliv. Jenže ani já nemám tolik sil, abych mohla zaútočit naplno. Tak, jak bych si to představovala ve svých snech. Ambice mám, snažím se prodírat touhle nesnadnou cestou vpřed. Někdy se i vracím zase zpátky. V mém případě nejsou kroky dopředu tím nejdůležitějším. I návrat je cílem.

Cíl, ten mám určen prostě. Je jím uškodit. Zdá se, že na prvním místě škodím fyzicky. To je ale omyl. Má největší síla je ublížit lidské psychice. Když jsem silná, dokážu přimět mozek mojí oběti, aby nemyslel na nic jiného kromě mě. Stávám se pak hrozivou. Nevítanou. Proklínanou.

Někteří se se mnou smíří. Slaboši. Pak se tak potuluju a ztrácím motivaci. Nikdy ale nebloudím. Nemůžu ani, když cestu ani konkrétní cíl nemám určeny. Moje cesta i cíl jsou abstraktní. Jako celá moje existence. Je mi tak dobře. Když se mi chce, zaútočím. Je to nahodilé. To jenom lidské mozky si utváří statistiky a domnívají se, že nade mnou můžou vyzrát. Mě nevysledují. Jsem nenápadná a přitom o mně každý ví, pokud si tak umanu. Jsem sama sebou ohromena.

Jak dokážu měnit podoby. Jak umím měnit osudy. Jak se mi vede v mém poslání. Jak jsem výjimečná. Nepochopená. Nestálá. Neodhadnutelná. Skrytá. Odhalená. Někdy nekončící. Jindy probleskující.

Jsem bolest.

…

Článek je přiřazen k tématu týdne „Cestování“.